Překvapivý vznik meteoritického kráteru v Peru

Šest dní po události

Nicméně 21. září, šest dní po události, vydal peruánský Geologický, důlní a metalurgický ústav (INGEMMET) oficiální zprávu, ve které existenci meteoritického impaktního kráteru potvrdil. V blízkosti kráteru byly nalezeny malé úlomky meteoritu. Odborníci z Kanady mezitím prohlédli údaje ze stanice zaznamenávající v nedalekém bolivijském La Pazu infrazvuky¹⁾ a nalezli důkazy o průletu meteoroidu atmosférou v době hlášeného dopadu. Později byly nalezeny i seizmické záznamy dopadu meteoritu (je to první takový případ v historii). Záhadnost celého jevu se ovšem spíše prohloubila. Infrazvukové záznamy ukázaly, že počáteční hmotnost meteoroidu nebyla nijak závratná. Podobných těles vstoupí do zemské atmosféry přinejmenším desítka ročně, aniž vytvoří kráter. Nalezené meteority navíc nebyly železné jako Sichote-Aliň a Sterlitamak, ale kamenné. Patří k nejběžnějšímu typu obyčejných chondritů. Kamenné meteoroidy se při průletu atmosférou rozpadnou, zbrzdí a způsobí nanejvýš dopadovou jámu, jejíž hloubka je srovnatelná s jejím průměrem. To jsme si alespoň mysleli do 15. září 2007.

Vyprávění místních obyvatel

Co se toho dne událo? Téměř v pravé poledne (v 11.40 místního času) spatřili lidé nacházející se v oblasti bolivijsko-peruánské hranice na jižním břehu jezera Titicaca jasně zářící letící objekt s ohonem, který svítil až k zemi. Ve městě Desaguadero byly po dobu několika minut slyšet silné rány připomínající hromobití. O 12 kilometrů jižněji, v osadě Carancas, uslyšeli lidé silný výbuch a sledovali rychle se rozpínající oblak prachu, který pokryl většinu oblohy. Během několika minut dorazili na místo výbuchu a spatřili čtrnáctimetrový kráter, z velké části zaplněný bublající vodou. V okolí kráteru byly do vzdálenosti 350 metrů rozesety vyvržené bloky hlíny o rozměrech až jednoho metru. Stěny kráteru byly pokryty šedým prachem, zřetelně odlišným od místní červenavé půdy. V okolí kráteru nalezli vesničané malé šedivé kameny – meteority.

Výbuch nezpůsobil žádné velké škody. Plechovou střechu hliněné chatrče bez oken ve vzdálenosti 120 metrů od kráteru poškodil vyvržený blok hlíny, ale budova zůstala stát. Pětisetkilogramový býk stojící asi 200 metrů od místa výbuchu spadl a zlomil si jeden roh, ale přežil. Muž jedoucí na kole asi 100 metrů od výbuchu rovněž upadl, cítil se zmámený, ale jeho ušní bubínky vydržely. V důsledku slabého zemětřesení po dopadu, nikoliv vzduchové tlakové vlny, se rozbila tenká skla v oknech budov stojících kilometr od kráteru. Zprávy o onemocnění většího počtu lidí se nepotvrdily.

Rozporuplné závěry vědeckých týmů

Kráter zkoumalo několik vědeckých týmů. Hloubla kráteru je 2,5 metru. Protože spodní voda je v tomto místě jen asi metr pod povrchem, kráter byl rychle zaplaven. Voda však nebyla vroucí, bublání zřejmě způsobil vzduch, který projektil stlačil pod zem. Nenašly se žádné důkazy o tom, že by pode dnem kráteru mohl být nějaký větší kus meteoritu. Při nárazu byl meteorit z velké části zničen a jeho prach pokryl okolí. Bohužel, různí autoři se neshodují na tom, jak velkou rychlostí k nárazu došlo. Podle jedné skupiny stačila k vytvoření kráteru rychlost nižší než 1 km/s a energie dopadu byla 100–1000 MJ (0,024–0,24 tun TNT). Druhá skupina tvrdí, že rychlost dopadu byla 3–6 km/s a energie 1–3 tuny TNT. Na tomto údaji samozřejmě hodně záleží vysvětlení celého jevu, zejména toho, jak velkým tlakům musel meteoroid při průletu atmosférou odolat.

Pevnost kamenných meteoritů měřená v laboratoři je typicky 40 MPa (v tahu). Dosavadní pozorování však ukazovala, že při průletu atmosférou se malé i velké meteoroidy běžně rozpadají při dynamických tlacích²⁾ mnohem nižších, typicky jednotek MPa nebo i méně. Nejvyšší pozorovaná hodnota byla 12 MPa. Pravděpodobnou příčinou je, že meteoroidy³⁾ obsahují četné pukliny, které jejich celkovou pevnost snižují. Meteority, které dopadnou až na zem, představují pouze nejpevnější část původních těles.

Podle statistické teorie by pevnost meteoroidů měla klesat s jejich velikostí, protože u větších objektů je větší pravděpodobnost, že obsahují významné pukliny. Proto je meteoroid Carancas, který musel být poměrně velký (1 až 2 metry v průměru) a v atmosféře se nerozpadl, tak překvapivý. Odolal tlakům přinejmenším 15 MPa, možná až 40 MPa. Jeho rychlost při vstupu do atmosféry byla mezi 12 a 17 km/s a při dopadu měl 0,6 až 1,2 metru v průměru. Přesnější údaje nebylo možné ze sporých pozorovacích dat získat. Je třeba podotknout, že pro velikost kráteru byla příznivá vysoká nadmořská výška místa dopadu (3824 m n. m.). Pokud by meteoroid musel letět až k hladině moře, dále by se zbrzdil a výsledný kráter by byl menší.

Může za to mimořádná pevnost meteoroidu?

Zdá se tedy, že vysvětlením vzniku kráteru Carancas je mimořádná pevnost meteoroidu. Pravděpodobně neobsahoval žádné významné pukliny. Tento případ zároveň pozměnil naše představy o nebezpečí vyvolaném meteoroidy a planetkami. Uvádělo se, že atmosféra nás dobře chrání před (přinejmenším kamennými) projektily o velikosti několika metrů. Je to jen část pravdy. Podstatné je, že většina kamenných těles je rozpukaná, takže se v atmosféře rozpadnou na menší úlomky, které povrch neohrozí. Ukázalo se, že tomu tak nemusí být vždy. Při odhadování hrozby z vesmíru je třeba vzít to v úvahu.

A co se stane se samotným kráterem? Protože byl vytvořen v měkké půdě, která je navíc při každoročním období dešťů vystavena vodní erozi, bez zvláštní ochrany dlouho nevydrží.