Komplementární zakladatel

Hlavní zakladatelé mikrobiologie byli dva: Louis Pasteur (1822–1895) a Robert Koch (1843–1910). Jakkoli dnes oslavujeme druhého z nich, oba spolu tvoří logický celek.

Spirála hlavních objevů

Byl to Pasteur, kdo v roce 1870 na bourcích morušových dokázal, že mikroby mohou vyvolávat nemoci „makrobů“, dokonce je zabíjet. A bez okolků to využil k léčení nakažených chovů (probírkou), čímž, jak se traduje, zachránil francouzský hedvábnický průmysl před krachem.

Byl to Koch, kdo o šest let později na sněti slezinné (se kterou se setkal jako venkovský doktor) první na světě detailně zmapoval životní cyklus mikroorganismu (zde Bacillus anthracis), přičemž jako první ho dokázal trvale uměle pěstovat, vyfotografoval ho
a objevil na něm fenomén sporulace. Vzápětí formuloval zásadu „konkrétní mikrob – konkrétní nemoc“. Roku 1878 publikoval práci Výzkum etiologie infekcí v ranách, v níž šesti různým druhům chirurgické infekce přiřadil šest rozdílných druhů bakterií. Zde také poprvé předložil dodnes platné zásady identifikace mikrobiálního agens (uvádíme je v rozšířené formě z roku 1882):

1. Patogenní bakterie musí být přítomna u každého klinického případu nemoci.

2. Bakterie získaná od nakaženého jednotlivce musí být schopna rozmnožování v čisté laboratorní kultuře, a to po několik generací.

3. Opětovné naočkování této kultury (vnímavému) zdravému jedinci u něj musí vyvolat příslušnou nemoc s charakteristickými příznaky a odebrána z něj musí vytvářet tutéž čistou laboratorní kulturu, schopnou přenášet chorobu na dalšího (vnímavého) jedince.

Zatímco Koch potom využíval svých poznatků i zkušeností k objevování původců dalších nakažlivých nemocí, Pasteur jako první na světě (nepočítáme-li Edwarda Jennera s neštovicemi, který to v roce 1796 udělal zcela mimo tehdejší poznatkovou základnu) aktivně imunizoval zvířata: roku 1880 slepice před slepičím morem, rok nato v efektním veřejném pokusu domácí skot před antraxem.

Pro veřejnost vrcholný okamžik Kochova života představoval objev původce jedné z metel lidstva – „bledé“ nemoci tuberkulózy (1882). Za práce o tuberkulóze dostal roku 1905 Nobelovu cenu.

Pasteura na vrchol světové slávy vyneslo očkování proti celkem vzácné, leč děsivě impresivní vzteklině (1885). Kdyby nezemřel před zahájením udělování Nobelových cen, jistě by ji dostal (hned první cenu v roce 1901 dostal Němec Emil Behring za objev pasivní imunizace).

Rozum a cit – a věda

„Teutonská věda je pro mne ten důkladný, statický a velmi věcný popisný aparát, bez kterého se žádná věda neobejde. Je to bezpečná a solidní záležitost, která však leckdy využívá své vážnosti k tvrzení, že cokoliv jiného není skutečná věda, ale soubor nepodložených hypotéz neodpovědných básníků. A je to i schopnost znepříjemňovat ve jménu vědy těmto individuím život.

Keltská věda pracuje s vizí, poezií a citovým nábojem. Je imaginativní, ale zatížená pochybnostmi a kontaminovaná podivíny. Dopouští se chyb a vnáší do vědy omyly. Některé z nich jsou inspirující a mohou způsobit větší posun v myšlení než sterilní pravda. Keltská věda je často spotřební záležitost, jejímž cílem je poponést štafetu, ne ji držet pevně v hrsti.“

To napsal kdysi Václav Cílek (O vědě teutonské a vědě keltské, Vesmír 5/1992, str. 286).

Jako by měl na mysli Kocha a Pasteura! Jen si je porovnejme: Gal Pasteur mikrobiologii „stvořil“ jako velké dobrodružství života a smrti, a aniž by se páral s detaily, založil rovnou lékařskou imunologii. Jinak řečeno, poznával jen natolik, aby mohl účinně léčit. Germán Koch svojí nimravou preparativní prací vytvořil z mikrobiologie exaktní vědu; on chtěl především poznávat v maximální úplnosti. Přímo se mi vnucuje obdoba z dějin zámořských objevů: Vasco da Gama objevil cestu do Indie kvůli jejímu bohatství, Fernăo Magalhăes se vydal na plavbu kolem Země hlavně kvůli poznání.

Však dál: Pasteur bádal s vášní a také za to zaplatil svou libru masa – první záchvat mrtvice dostal už v šestačtyřiceti a ochrnul po něm na levou ruku. Koch se samozřejmě taky neflákal, ale výsledkem trvalé vyčerpávající práce byl až infarkt myokardu 9. dubna 1910; na jeho následky 27. května 1910 šestašedesátiletý v Baden-Badenu zemřel.

Kořením soupeření obou protagonistů byla jejich národnost. Za prusko-francouzské války Pasteur na protest „proti německému barbarství“ vrátil univerzitě v Bonnu čestný doktorát (a v lednu 1871 trpně přihlížel, jak se v právě dobytých Versailles nechává Vilém I. korunovat prvním německým císařem).

Závěrem dejme slovo opět keltoidu Cílkovi: „Naštěstí je teutonská věda mísitelná s keltskou v jakémkoli poměru.“

V opojných počátcích nové svobody jistě ano. Co dnes?