Jsou jazykové znalosti vrozené?

V druhé polovině padesátých let přišel Noam Chomsky s myšlenkou, že důležité části znalosti jazyka jsou vrozené. Tato myšlenka do jisté míry iniciovala vznik oboru, který se zabývá studiem dětského jazyka. Zároveň přispěla ke vzniku moderního psychologického uvažování a k rozvoji široké rodiny disciplín, které označujeme jako „kognitivní vědy“.

Z určitého hlediska se myšlenka o vrozenosti jazyka jeví jako absurdní. Na světě se hovoří stovkami nebo tisíci jazyků a děti se naučí právě ten, kterým se mluví v jejich okolí. Kdyby byl jazyk vrozený, měly by děti z různého jazykového prostředí mluvit stejně, nebo aspoň podobně. Děti se ale v jazyce učí dělat právě to, co dělají dospělí kolem nich. Proč tedy předpokládat, že znalost jazyka je vrozená? Jedním z důvodů je, že lidský jazyk je druhově specifický fenomén: žádný jiný druh nedisponuje srovnatelným symbolickým systémem.

Navíc k osvojování jazyka dochází dost rychle: kolem prvních narozenin se objevují první slova a kolem čtvrtých narozenin už dítě dokáže používat poměrně složitá souvětí. (Např. věta chlapce starého 3 roky a 8 měsíců z korpusu Rogera Browna: When the street light says stop if you have a accident you knock it down.)

Zároveň proces osvojování vede v různých situacích k velmi podobným výsledkům. Děti českých rodičů si tedy osvojí stejnou češtinu, i když se jejich zkušenost s jazykem liší. Někteří rodiče mluví více než jiní, v různých rodinách se na děti mluví jinak, zkušenost dětí je ovlivněna i tím, co si jejich rodiče myslí o schopnostech dítěte. Přesto tomu není tak, že se děti málomluvných rodičů naučí jinou češtinu než děti rodičů upovídaných.

Podíl vrozených znalostí na zvládnutí jazyka se dokládá také tím, že mezi jazyky existuje řada podobností, univerzálních charakteristik. Všechny jazyky používají slova, mají hláskový systém, většina badatelů se shodne na existenci základních gramatických kategorií. Všechny tyto indicie naznačují, že za vývojem jazyka u dítěte stojí nějaký biologický program, který se sice realizuje v konkrétním mateřském jazyce (třeba v češtině), ale vychází z genetické výbavy dítěte.

K nejobecnějším argumentům pro vrozenost jazyka patří argument omezené zkušenosti. Podle něj nestačí zkušenost se slyšeslyšeným jazykem k tomu, aby si děti odvodily pravidla, jimiž se jazyk řídí. Dítě při osvojování jazyka řeší úlohu, která se označuje jako reverzní problém. Musí přijít na to, jaký soubor pravidel a kategorií je podkladem jazykového systému. Má přitom k dispozici pouze produkty tohoto souboru v podobě slyšené řeči. Podle některých teoretických analýz je takový reverzní problém neřešitelný.

Zpochybnění nativistických argumentů

Většina argumentů pro vrozenost jazyka byla nějakým způsobem zpochybněna, ne však vyvrácena. Výzkum v jazykové typologii poukázal na to, že rozdíly mezi jazyky jsou zřejmě hlubší, než většina lingvistů a kognitivních vědců předpokládala. Argument o nedostatečnosti vstupních dat byl oslaben řadou simulačních studií a výzkumem v oboru statistického neboli pravděpodobnostního učení, tedy učení z nedokonalých dat. Řada simulací ukázala, že pravidelnosti ve struktuře jazyka mohou poskytovat dostatečně bohatou informaci například pro segmentaci proudu řeči na jednotlivá slova nebo pro odhalení abstraktnějších kategorií, jako jsou slovní druhy. Zároveň existují empirické doklady o tom, že děti jsou takového učení schopny.

Řada kritiků nativistického přístupu k osvojování jazyka dnes považuje nativistickou hypotézu za vyvrácenou, ba vyřízenou. Přispěl k tomu i sám Noam Chomsky, když s Markem Hauserem a Tecumsehem Fitchem publikovali v Nature článek,¹⁾ který se někdy pokládá za „odvolání“ Chomskyho tezí. V tomto článku je za vrozenou prohlašována jen velmi obecná část jazykových schopností, v principu schopnost rekurze²⁾. Myšlenka biologické připravenosti na osvojování jazyka by ovšem neměla být považována za věc minulosti.

I kritici nativismu, tedy zastánci empiristického přístupu, chápou jazyk jako projev vrozených lidských schopností.³⁾ Tyto vrozené schopnosti podle nich ale nejsou doménově specifické. To znamená, že se vrozené předpoklady pro osvojení jazyka používají i pro jiné poznávací procesy, jako jsou vnímání, paměť nebo myšlení. Tyto vrozené znalosti a schopnosti se také nevyvinuly specificky pro oblast jazyka a souvisejí spíše s obecným růstem schopnosti zpracovávat informace. Nicméně biologické předpoklady pro osvojování jazyka bezpochyby máme. Děti si svůj mateřský jazyk osvojují rychle a poměrně snadno. Náš hlasový aparát je uzpůsoben tak, aby dokázal dobře a rychle produkovat řečové zvuky. Podobně je naše vnímání dobře uzpůsobeno pro vnímání řeči. To jsou jen některé doklady pro to, že naše biologická podstata s jazykem tak či onak počítá.

Vrozené znalosti už nejsou tabu

Mnoho psychologů a lingvistů odmítá hypotézu o vrozenosti některých jazykových kategorií a pravidel. To však neznamená, že je odmítána sama idea vrozených znalostí nebo specifických poznávacích mechanismů. Právě naopak, empirické nálezy o poznávacích schopnostech novorozenců, kojenců a batolat přispěly k tomu, že myšlenka o vrozenosti jazykových znalostí dnes již nepůsobí tak odvážně jako v době svého vzniku. Například Elizabeth Spelkeová a Renee Baillargeonová se svými týmy ukázaly, že už novorozenci očekávají, jakými fyzikálními zákony se řídí vnímané předměty. Needhamová a Baillargeonová například doložily4, že čtyřměsíční děti jsou překvapeny, když předmět sunoucí se ke kraji desky stolu pokračuje v pohybu do volného prostoru a zůstane „viset ve vzduchu“. To, že předmět volně visí v prostoru, neodpovídá očekáváním o povaze fyzikálních objektů. Tato očekávání mají již velmi malé děti a je pravděpodobné, že jde o součást vrozeného vybavení.

Spor mezi nativistickým a empiristickým přístupem k osvojování jazyka se v posledních desetiletích přenesl od teoretických diskusí ke sběru empirických dat a diskusi nad jejich interpretací (viz též text v rámečku). Je důležité znát povahu jazykových znalostí v různém věku a jejich proměny s rostoucím věkem. V tomto ohledu empiristický přístup inicioval plodný výzkum. Na druhou stranu stále platí, že proces osvojování jazyka je rychlý a spolehlivý i přes nespolehlivé vstupní informace. Lidé jsou nepochybně biologicky disponováni k tomu, aby si jazyk osvojili. Otázkou pro kognitivní vědy dnes není, zda je jazyk vrozený nebo ne, ale jaká je přesná povaha biologických dispozic pro osvojení jazyka.