Hvozd, nebo savana?

V příspěvku o lesích středoevropských nížin „Hluboké hvozdy, nebo pokřivené křoví?“ se R. Hédl a P. Szabó vracejí k dávnému problému, který již před 60 lety velmi kriticky rozebral F. Firbas a který byl opětovně diskutován v různých souvislostech, třeba i v Č s. botanické společnosti. Lze jen uvítat, že se tato otázka znovu vynořuje v nových souvislostech. Právě na našem území zaznamenal výzkum postglaciálu značný pokrok, který nejen přinesl řadu nových dokladů, ale zároveň ukázal, o jak složitý problém jde. Omezím se proto jen na některé doplňky, popřípadě upřesním zmíněný článek.¹⁾

Upřesnění by zasloužil již podtitulek „Nástin historie lesů nížinných oblastí“, neboť zdaleka nejde jen o nížiny v geografickém smyslu, ale o zónu, která je výstižně popsána a vymezena v I. dílu Květeny ČSR²⁾ jako planární a kolinní stupeň (rovina a pahorkatina). Lidé zde žili sice odedávna, ale v době mezolitu, kdy se dosud živili lovem a sběrem, ještě neovlivňovali vývoj vegetace o nic víc než jiní velcí savci, ať šlo o velké býložravce, jako jsou tur, zubr, kůň, los, jelen ad., nebo o predátory. V první třetině holocénu měl vývoj lesa na většině území čistě přírodní charakter, při němž v rámci nejsušší a nejteplejší oblasti světlé lesy postupně zatlačovaly volné okrsky charakteru černozemní a lokálně i krasové stepi, což ovšem pastva zmíněných velkých býložravců brzdila. Koncem boreálního období (v 7. tisíciletí př. K r.) prudce stoupal objem srážek, který vrcholil ve starším atlantiku (6000–4000 př. Kr.) a je doložen polohou sypkých sintrů – pěnitců – ve vstupních prostorách jeskyní i převisech, které tehdy byly po větší část roku provlhlé až promočené. Vysokou intenzitu tohoto zvlhčení dokládá také pěnitec pod stěnou Soutěsky na Pálavě, kde místo dnešních 550 mm byl roční průměr srážek nejméně 900 mm. Ještě během první poloviny 6. tisíciletí však vlhká fáze náhle skončila a bezprostředně po ní, kolem poloviny 6. tisíciletí, nastoupilo rolnické osídlení neolitu, které přišlo právě včas, aby rychle postupující, již zapojený les nepohltil poslední zbytky stepních ploch na hlubších půdách.

Od té doby ovlivňuje člověk vývoj vegetace v tom smyslu, jak líčí oba autoři, ovšem je třeba připomenout, že v neolitu ani v pozdějších kulturách nebylo ještě zdaleka osídleno celé území pod vrstevnicí 400 m. Stačí pohled na mapky osídlení v monografii Radomíra Pleinera „Pravěké dějiny Čech“. Tak se během mladší i pozdní doby kamenné osídlení vyhnulo nejen pahorkatinám v jižní polovině země, ale i východnímu Polabí a rozlehlým oblastem na pravém břehu Labe. Z pahorkatin byl trvale osídlen, i když s výkyvy, jen Český kras, do sousedního Křivoklátska však osídlení téměř nezasáhlo. Ve starší a střední době bronzové byly sice kolonizovány jižní a jihozápadní Čechy, ale východnímu a pravobřežnímu Polabí se osídlení z velké části vyhnulo i tentokrát. Změna nastala až v mladší a pozdní době bronzové, ale i tehdy bylo ve východním a pravobřežním Polabí osídlení podstatně řidší než v široké zóně na levém břehu, v dolním Povltaví a Poohří. To s menšími výkyvy v podstatě platilo až do raného středověku. Osídlení se důsledně vyhýbalo celému jihovýchodnímu kvadrantu Čech, tedy široké oblasti Posázaví a Vysočiny. Neosídlené divočiny tedy i v poměrně nízkých polohách zůstávalo stále víc než dost.

Starosídelní oblast³⁾ se poměrně dobře kryje s černozemím, v němž se podle fosilních dokladů nikdy plně nerozvinula lesní měkkýší fauna, která jinak charakterizuje střední Evropu. Naopak zde trvale přežila řada stepních druhů, které tvořily většinu malakofauny v posledním glaciálu.

Tím ovšem není řečeno, že by starosídelní krajina byla bezlesá. Měla opravdu ráz připomínající savanu, ovšem šlo o polootevřené nebo jinak pozměněné porosty, jakési prapařeziny „obhospodařované“ pravěkými lidmi. Tento termín by se ale nepochybně nelibě dotkl kteréhokoli lesního hospodáře. Vhodnější by bylo hovořit o využívání, ne-li plenivé těžbě lesních enkláv, kde se postupně prosadil habr a kam nepronikl jinak konkurenčně mimořádně zdatný buk. V každém případě i později ve středověku a vlastně až do 19. století byly lesní porosty na velkých plochách prořídlé až devastované. Dosvědčují to i nejstarší fotografie z prvního hrazení bystřin, kde například soutok Zlatého potoka s L ibřicí nedaleko Davle připomíná spíše Balkán než dnešní chatařskou Librajdu. Podobné svědectví poskytuje řada starých pohlednic.