Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Naše upovídaná těla

 |  11. 3. 2010
 |  Vesmír 89, 139, 2010/3

Kudy chodíme, tudy klábosíme a většinou o tom ani nevíme. Máme totiž svá těla, která mluví za nás, svou zvláštní řečí. Říká se jí řeč těla. Šibalské mrknutí, výhružný pohled, pokrčený nos, pokleslá brada, pokerová tvář, posměšný škleb, hrozící prst, zaťatá pěst, odmítavé mávnutí, rozpřáhlé ruce, vypjatá hruď, stažená ramena, nohy na stole, rozepnuté sako, stydlivý odstup, vlnění boků v chůzi, sbírání pomyslných smítek na šatech…

Rozmanitá gesta, grimasy, postoje, způsoby chování jako by říkaly vždy víc, než co se domníváme, že je vidět – tisíce rozličných signálů, které nabízíme druhým, ať už vědomě či (častěji) nevědomě, chtěně či (častěji) nechtěně. Druzí je (opět) vědomě či nevědomě „čtou“ a (chtěně či nechtěně) na ně reagují. Jak složitá a bohatá řeč!

Řeč těla – či lépe: řeč tělem – bezpochyby existovala dávno před řečí jazykem, ba ani nebyla lidským vynálezem: takto komunikují i jiní tvorové, v rámci druhů i mezi druhy (což si nerozumíte se svým psem, kočkou, koněm?). Se vznikem verbální komunikace řeč těla nezanikla, naopak, ovládla i hlas. Verbálně si sdělujeme zejména fakta, vysvětlujeme názory, klademe otázky, vyprávíme příběhy. Neverbálně spíše prozrazujeme své city, pocity, postoje, úmysly, nálady, povahové rysy, sympatie, empatie a antipatie.

Klasická monografie Julia Fasta Body Language1) probudila v minulém století zájem o toto téma jak u laiků, tak i v odborné komunitě. Zvlášť se proslavil Albert Mehrabian2) s takzvaným „pravidlem 7 % – 38 % – 55 %“: pokud s vámi někdo hovoří o svých emocích, můžete se jen ze 7 % spolehnout na to, co říká slovy, z 38 % na tón hlasu a z 55 % na řeč těla.3)

Rovněž si všimnete, že se drtivá většina publikací na toto téma orientuje hlavně na aplikace v manažerské sféře: jak „číst“ úmysly a nálady klienta, zákazníka, obchodního partnera, jak jednat s nadřízeným či podřízeným. Vezměme třeba knihu Allana Pease.4) Kromě řady příkladů (u nichž si většinou uvědomíme, že je dávno dobře známe) je tu i spousta rozmanitých a nepříliš objevných návodů, jak řeč těla užívat k předstírání sebejistoty, k získání převahy a moci, třeba i trikem (cituji příklad: „umístit popelník těsně mimo návštěvníkův dosah, což mu působí nepohodlí pokaždé, když si chce oklepat popel z cigarety“). Není divu, že takové publikace se dobře prodávají, snadno vydávají a rychle píšou. Přitom je tolik otázek, jimž by se opravdu zajímavý a závažný výzkum mohl věnovat (možná se už dávno věnuje, rád uslyším tipy): Lze řeč těla vůbec považovat za jazyk (jako systém)? Čím se principiálně a čím formálně liší od verbální komunikace? Má svou syntax, sémantiku, větnou skladbu, univerzální slovník? Užívá symboly, metafory, metonymie? Co je v ní pravda a co lež? Které grimasy, gesta, pozice, pohyby jsou individuální a které sdílené (biologicky, kulturně, skupinově)? Co z toho je sdělením úmyslným, co neúmyslným a co nesděluje nic? Co je evolučně a co kulturně podložené, co je naučené, odkoukané, ad hoc vymyšlené? A ovšem je tu i otázka z jiné úrovně: jakou zvolit metodu bádání – pozorování, experimenty, evoluční hypotézy, vývojové studie, introspekci, fenomenologickou metodu?

Syntaktické struktury řeči těla jsou nejen sekvenční (v čase), ale na rozdíl od přirozeného jazyka také paralelní (prostorové). Přitom paralelní skladba prvků může podstatně ovlivňovat význam. Tak jedna z mých oblíbených metafor, „zvednuté obočí“ (pro zájem a úžas), přestane platit v kompozici s jinými gesty: zvednuté obočí + roztažené dlaně + pokrčení ramen vyjadřuje nepochopení.

V řeči těla lze vymýšlet různé sémiotické kategorie: některá gesta jsou spíše ikonická (několik zvednutých prstů pro příslušný počet), jiná ostenzivní (ukazování prstem na něco), další naznačují intenci (vsedě předklon s rukama na kolenou pro snahu ukončit setkání), mnohé jsou ustálené symboly (mrknutí okem jako spiklenecký signál) nebo kulturní návyky (podání ruky, uklánění se).

Zdá se mi, že literatura o řeči těla dost opomíjí tělesnou „samomluvu“. Jste sami a přemýšlíte o nějakém problému. Sledujte, co dělají vaše ruce: podpírají hlavu, mnou čelo, hrabou se ve vlasech.7)

Zajímavá je otázka pravdy a lži, či lépe věrohodnosti a předstírání. Běžně se soudí, že dokonale lhát nelze, a to v důsledku zmíněného paralelismu. Nesoulad (například verbální řeči a řeči těla) se totiž vždy prozradí (myslím však, že kvalitní manažerská příručka by nás naučila se takovému nesouladu vyhnout).5)

Myslím, že nezávisle na tom, zda zkoumání řeči těla povede k nějakému hlubšímu obecnému poznání, tu jedno poučení určitě je. Uvědomujeme si – oproti tradičnímu pojetí, že přirozený (možná i umělý) verbální či symbolický jazyk je jediným a výlučným prostředkem smysluplné komunikace lidí s lidmi –, že existují i jiné způsoby komunikace, dokonce bohatší, mocnější, složitější a účelnější. Co když nás obdobné uvědomění čeká i ve zcela jiných oblastech?

Z článku Jana Krůška o komunikaci buněk (Vesmír 89, 190, 2010/3) cituji zkráceně závěr: „Studium mechanické citlivosti buněk může přinést další překvapení pro přenos informace v buňkách i mezi nimi, který [dosud] chápeme především jako signalizaci elektrickou nebo chemickou.“ Co by to znamenalo třeba pro neurony? V lednovém čísle jsme se poučili o složité komunikaci v neuronálních populacích.6) Možná si i naše neurony v mozku spolu povídají řečí svých těl.

Poznámky

1) J. Fast: Body Language, Pan Books, London and Sydney 1970.

2) A. Mehrabian: Silent messages: Implicit communication of emotions and attitudes, Wadsworth, Belmont 1971/1981.

3) Právě přesnost těchto procent prohlubuje mou skepsi k metodám empirické psychologie; to by však bylo jiné téma.

4) A. Pease: Řeč těla, Portál, Praha 2001, full text viz www.wattpad.com/213700-Allan-Pease-e-t-la?p=1. [Originál: Body language, Sheldon Press, London 1997].

5) Encyklopedické slovníky gest a tělesných pozic nejspíš již existují a bavilo by mě si v nich listovat – ale ihned mě napadá, kam by to vedlo, kdybychom si to všichni nacvičili a cílevědomě užívali. Jen v citované Peasově knize je přes 180 ilustrací (obrázky čtyř druhů úsměvu najdete i v tomto čísle, s. 150–151).

6) N. Ibrahimová, Vesmír 89, 28, 2010/1.

7) O Janu Patočkovi je známo, že při hledání vhodného vyjádření pro nějakou myšlenku jakoby „solil do nebe“ – mnul palcem konečky dvou prstů ruky (směrem vzhůru – vodorovně by znamenalo, že myslí na peníze).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné