Naše upovídaná těla

Kudy chodíme, tudy klábosíme a většinou o tom ani nevíme. Máme totiž svá těla, která mluví za nás, svou zvláštní řečí. Říká se jí řeč těla. Šibalské mrknutí, výhružný pohled, pokrčený nos, pokleslá brada, pokerová tvář, posměšný škleb, hrozící prst, zaťatá pěst, odmítavé mávnutí, rozpřáhlé ruce, vypjatá hruď, stažená ramena, nohy na stole, rozepnuté sako, stydlivý odstup, vlnění boků v chůzi, sbírání pomyslných smítek na šatech…

Rozmanitá gesta, grimasy, postoje, způsoby chování jako by říkaly vždy víc, než co se domníváme, že je vidět – tisíce rozličných signálů, které nabízíme druhým, ať už vědomě či (častěji) nevědomě, chtěně či (častěji) nechtěně. Druzí je (opět) vědomě či nevědomě „čtou“ a (chtěně či nechtěně) na ně reagují. Jak složitá a bohatá řeč!

Řeč těla – či lépe: řeč tělem – bezpochyby existovala dávno před řečí jazykem, ba ani nebyla lidským vynálezem: takto komunikují i jiní tvorové, v rámci druhů i mezi druhy (což si nerozumíte se svým psem, kočkou, koněm?). Se vznikem verbální komunikace řeč těla nezanikla, naopak, ovládla i hlas. Verbálně si sdělujeme zejména fakta, vysvětlujeme názory, klademe otázky, vyprávíme příběhy. Neverbálně spíše prozrazujeme své city, pocity, postoje, úmysly, nálady, povahové rysy, sympatie, empatie a antipatie.

Klasická monografie Julia Fasta Body Language¹⁾ probudila v minulém století zájem o toto téma jak u laiků, tak i v odborné komunitě. Zvlášť se proslavil Albert Mehrabian²⁾ s takzvaným „pravidlem 7 % – 38 % – 55 %“: pokud s vámi někdo hovoří o svých emocích, můžete se jen ze 7 % spolehnout na to, co říká slovy, z 38 % na tón hlasu a z 55 % na řeč těla.³⁾

Rovněž si všimnete, že se drtivá většina publikací na toto téma orientuje hlavně na aplikace v manažerské sféře: jak „číst“ úmysly a nálady klienta, zákazníka, obchodního partnera, jak jednat s nadřízeným či podřízeným. Vezměme třeba knihu Allana Pease.⁴⁾ Kromě řady příkladů (u nichž si většinou uvědomíme, že je dávno dobře známe) je tu i spousta rozmanitých a nepříliš objevných návodů, jak řeč těla užívat k předstírání sebejistoty, k získání převahy a moci, třeba i trikem (cituji příklad: „umístit popelník těsně mimo návštěvníkův dosah, což mu působí nepohodlí pokaždé, když si chce oklepat popel z cigarety“). Není divu, že takové publikace se dobře prodávají, snadno vydávají a rychle píšou. Přitom je tolik otázek, jimž by se opravdu zajímavý a závažný výzkum mohl věnovat (možná se už dávno věnuje, rád uslyším tipy): Lze řeč těla vůbec považovat za jazyk (jako systém)? Čím se principiálně a čím formálně liší od verbální komunikace? Má svou syntax, sémantiku, větnou skladbu, univerzální slovník? Užívá symboly, metafory, metonymie? Co je v ní pravda a co lež? Které grimasy, gesta, pozice, pohyby jsou individuální a které sdílené (biologicky, kulturně, skupinově)? Co z toho je sdělením úmyslným, co neúmyslným a co nesděluje nic? Co je evolučně a co kulturně podložené, co je naučené, odkoukané, ad hoc vymyšlené? A ovšem je tu i otázka z jiné úrovně: jakou zvolit metodu bádání – pozorování, experimenty, evoluční hypotézy, vývojové studie, introspekci, fenomenologickou metodu?

Syntaktické struktury řeči těla jsou nejen sekvenční (v čase), ale na rozdíl od přirozeného jazyka také paralelní (prostorové). Přitom paralelní skladba prvků může podstatně ovlivňovat význam. Tak jedna z mých oblíbených metafor, „zvednuté obočí“ (pro zájem a úžas), přestane platit v kompozici s jinými gesty: zvednuté obočí + roztažené dlaně + pokrčení ramen vyjadřuje nepochopení.

V řeči těla lze vymýšlet různé sémiotické kategorie: některá gesta jsou spíše ikonická (několik zvednutých prstů pro příslušný počet), jiná ostenzivní (ukazování prstem na něco), další naznačují intenci (vsedě předklon s rukama na kolenou pro snahu ukončit setkání), mnohé jsou ustálené symboly (mrknutí okem jako spiklenecký signál) nebo kulturní návyky (podání ruky, uklánění se).

Zdá se mi, že literatura o řeči těla dost opomíjí tělesnou „samomluvu“. Jste sami a přemýšlíte o nějakém problému. Sledujte, co dělají vaše ruce: podpírají hlavu, mnou čelo, hrabou se ve vlasech.⁷⁾

Zajímavá je otázka pravdy a lži, či lépe věrohodnosti a předstírání. Běžně se soudí, že dokonale lhát nelze, a to v důsledku zmíněného paralelismu. Nesoulad (například verbální řeči a řeči těla) se totiž vždy prozradí (myslím však, že kvalitní manažerská příručka by nás naučila se takovému nesouladu vyhnout).⁵⁾

Myslím, že nezávisle na tom, zda zkoumání řeči těla povede k nějakému hlubšímu obecnému poznání, tu jedno poučení určitě je. Uvědomujeme si – oproti tradičnímu pojetí, že přirozený (možná i umělý) verbální či symbolický jazyk je jediným a výlučným prostředkem smysluplné komunikace lidí s lidmi –, že existují i jiné způsoby komunikace, dokonce bohatší, mocnější, složitější a účelnější. Co když nás obdobné uvědomění čeká i ve zcela jiných oblastech?

Z článku Jana Krůška o komunikaci buněk (Vesmír 89, 190, 2010/3) cituji zkráceně závěr: „Studium mechanické citlivosti buněk může přinést další překvapení pro přenos informace v buňkách i mezi nimi, který [dosud] chápeme především jako signalizaci elektrickou nebo chemickou.“ Co by to znamenalo třeba pro neurony? V lednovém čísle jsme se poučili o složité komunikaci v neuronálních populacích.⁶⁾ Možná si i naše neurony v mozku spolu povídají řečí svých těl.