Ad Jedovatí ptáci

Článek A. Krásy o jedovatých ptácích mne potěšil jak tématem, tak čtivým zpracováním, včetně vlastnoručně pořízené fotografie jedovatého pištce, kterého měl autor příležitost ochutnat (škoda že si na chuť toho ptáčete již nevzpomíná). Proto prosím autora, aby mé připomínky nebral ve zlém.

Steroidní alkaloidy jsou v textu dvakrát nesprávně označeny jako stereoidní. Snad za to může šotek. Správné není ani tvrzení, že jedovatí brouci „nemají schopnost syntetizovat steroidní řetězce“. Syntéza steroidů patří k základní biochemické výbavě organismů, brouky nevyjímaje. Tyto molekuly se třemi šestičetnými a jedním pětičetným cyklem by za řetězce označil málokdo. Steroidy plní řadu funkcí – od komponent buněčných membrán přes hormony a další signální molekuly až k toxinům a látkám odstrašujícím. Je ale pravda, že batrachotoxin (a steroidní alkaloidy obecně) má k steroidnímu jádru přidány speciální prvky, které už jen tak někdo neumí (na obr. 1 vyznačeny červeně). O tom, zda jej brouci rodu Choresine získávají potravou, bude možné rozhodnout, teprve až bude známé složení jejich jídelníčku a biochemické pochody v jejich útrobách.

Otázka, k čemu jsou broukům jejich jedy, když je pištci a pralesničky beztrestně konzumují, se nabízí jaksi sama. Odpověď bude asi jednoduchá – k ochraně před tisíci dalších možných organismů. To, že některé druhy predátorů nebo parazitů prolomí sebedůmyslnější chemickou obranu, popřípadě ji ještě využijí pro sebe, není v přírodě zas tak neobvyklé. Bourec si nic nedělá z latexu moruše, toxického pro většinu hmyzu, běláska neodradí glukosinoláty, mandelinka bramborová snáší solanin, a přece se moruši, zelí i bramborám žije lépe, než kdyby své obranné prostředky neměly.

• Existenci dalších druhů toxických ptáků, akumulujících jedy z potravy, samozřejmě nelze vyloučit. Nemusí ani být nijak zvlášť příbuzní s druhy již známými. Předpokladem k tomu, aby se tento typ chemické ochrany mohl vyvinout i jinde, bude:
• Existence dostatečného potravinového zdroje toxinů (ať už živočišného, nebo rostlinného).
• Alespoň relativní tolerance vůči jedu. Daný druh musí mít nějak mutované cílové struktury, které jsou jedem napadány (v případě batrachotoxinu jde o sodíkové kanály), a tak ho snášet řádově více než jiné organismy.

Mechanismus dávající přednost ukládání jedu před metabolickou detoxikací a vyloučením. Jedy pralesniček jsou vesměs lépe rozpustné v tucích než ve vodě. Žabičky a pištci je shromažďují do kožních sekretů, místo aby s nimi prováděli nějaké zneškodňující biochemické operace (jako je převedení na formy rozpustné ve vodě prostřednictvím hydroxylace, konjugace se sulfátem či kyselinou glukuronovou a vyloučení).

Napadlo mne, že mezi našimi druhy hmyzu jsou známými sběrači jedů motýli vřetenušky (u nich jde ovšem o kyanogenní glykosidy; pozn. red.: o vřetenuškách viz rovněž D. Povolný, Vesmír 78, 498, 1999/9 a Z. Hon, Vesmír 87, 90, 2008/2). Specializuje se na ně nějaký predátor?

Oldřich Lapčík

Odpověď autora: „Připomínky vítám, protože jsem se skutečně dopustil několika nepřesností nebo zjednodušení, které kolega uvádí na pravou míru (steroidní alkaloidy, řetězce, prolomená obrana), případně je zajímavým způsobem dále rozvíjí (podmínky jedovatosti u dalších ptačích druhů). Takže díky za ně!

Antonín Krása