Jedovatá krása

Motýli nepatří mezi typicky jedovaté živočichy. Pro člověka ztělesňují křehké a krásné tvory, spojovat je s jedy by nám připadalo absurdní. A přesto je řada z nich pasivně jedovatá, což je chrání před predátory. Například monarchové (rod Danaus), američtí tažní motýli (viz Vesmír 66, 408, 1987/7, 66, 708, 1987/12, 71, 707, 1992/12, 83, 70, 2004/2), kladou svá vajíčka na listy jedovatých klejichovitých rostlin (Asclepiadaceae), což je zvýhodňuje. Jejich housenky mají dostatek potravy, protože jiní živočichové se těmto rostlinám vyhýbají, a jed se v těle housenek hromadí, aniž jim samotným ubližuje. Pro mnohé živočichy jsou však jedovaté, a tím se chrání před predátory. Jed zůstává účinný i po přeměně housenky v motýla.

Také u nás žije mnoho druhů motýlů, jejichž housenky mají tělíčko poseté ostrými křehkými chloupky. Ty jsou spojeny s jedovými žlázkami, z nichž se po odlomení chloupku uvolňuje jed do rány. Kvůli housenkám tak můžeme za jedovaté považovat přástevníky, bourovce, bekyně i babočky. Jedovaté jsou i naše vřetenušky (Zygaenidae).

Na světě je asi 1000 druhů vřetenušek, z toho v Evropě něco přes 60 a v České republice 22. Vřetenušky mají kyjovitě ztloustlá tykadla a dobře vyvinuté ústní ústrojí. Pohlavní dvojtvárnost není vyvinuta. Vřetenušky mají křiklavé narudlé zbarvení křídel s výrazno kresbou. Přední křídla mají úzká a dlouhá, zadní malá a okrouhlá. Vřetenuška obecná nebo také tužebníková (Zygaena filipendulae) má na předních modročerných kovově lesklých křídlech o rozpětí 30 až 38 mm šest velkých karmínově červených skvrn, které jsou seskupeny do tří dvojic. Zadní křídla mají také karmínově červenou barvu s úzkým černým lemem, avšak v klidové pozici motýla nejsou vůbec vidět.

Samička vřetenušky obecné klade dlouhá oválná vajíčka, z nichž se líhnou žlutavě zelené housenky s černými skvrnami v podélných řadách a s malou zatažitelnou černou hlavičkou. Hostitelskou rostlinou pro housenky je především štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) a různé druhy čičorky (Securigera). Přezimující housenky dorostou a na jaře se kuklí v lesklých pergamenových kokonech, které si vytvářejí na stéblech rostlin. Zajímavé je, že některé druhy vřetenušek přezimují dvakrát i vícekrát, než dokončí vývoj. Ročně je jen jedna generace motýlů, kteří čile poletují za horkých letních dnů od konce června do začátku září. S výjimkou nemnohých území je vřetenuška obecná rozšířená v celé Evropě a západní části Asie. Vyskytuje se převážně na okrajích lesů, suchých i vlhkých loukách, výslunných stráních, mezích i na svazích od nížin až po hory. Zrána, v pozdních odpoledních hodinách nebo za podmračených dnů usedá na kvetoucí chrastavce, bodláky či jetel.

Vřetenušky nejsou plaché, ale při ohrožení často předstírají smrt a z článků tykadel a nohou roní kapénky vysoce účinné chemické zbraně, jež silně páchne po hořkých mandlích. Jde o charakteristickou ochranu před predátory, které odrazuje především odporná chuť. Toxiny vřetenušky patří mezi kyanogenní glykosidy. Housenka je získává požíráním hostitelských rostlin (viz Vesmír 78, 503, 1999/9), např. již zmíněného štírovníku (Phytochemistry 65, 293–306, 2004), ale také je syntetizuje z valinu a izoleucinu (Insect Biochem. Mol. Biol. 24, 161–165, 1994) a ukládá do zvláštních podkožních žlázek opatřených póry. V nebezpečí se housenka nahrbí a jejími póry tekutina vytryskne na povrch (Vesmír 78, 498, 1999/9). V těle motýlů a housenek byly nalezeny dva kyanogenní glykosidy, linamarin a lotaustralin (obrázek), jejichž enzymatickou hydrolýzou se uvolňuje kyanovodík (HCN). A právě tato látka je odpovědná za jedovatost vřetenušky a spolu s jejím nápadným výstražným zbarvením vytváří srozumitelný varovný signál pro ptáky a další přirozené nepřátele vřetenušek.