Kreslič a kreslíř? Corda a Mánes

Před dvěma sty lety, v roce 1809, se v Reichenbergu (Liberci) narodil August Carl Joseph Corda. Ten se později, finančně podporován mecenáši z řad vzdělaných aristokratů, stal slavným středoevropským přírodovědcem; soustředil se především na zkoumání hub, řas, mechů, játrovek aj. V roce 1835 mu hrabě Kašpar Maria Šternberk, s nímž se Corda podílel na výzkumu fosilních rostlin, nabídl místo kustoda v Národním muzeu. Mecenáš Colloredo-Mansfeld financoval Cordovi v roce 1848 badatelskou sběrnou cestu do Texasu. Při zpáteční cestě v roce 1849 však loď Viktoria, na níž se Corda vracel s výzkumnou trofejí do Evropy, ztroskotala a zmizela prý někde v Mexickém zálivu.

Corda při svých pozorováních používal od třicátých let 19. století první mikroskopy, drobnohledné obrazy překresloval a používal je jako ilustrace svých vědeckých studií. Optika tehdejších mikroskopů ale byla nedokonalá, Corda byl nucen si nejasně viditelné struktury upravovat a domýšlet. První jeho ilustrace také vzbudily pochybnosti, bylo mu vytýkáno, že podrobnosti příliš velkoryse koriguje a že přírodní struktury estetizuje a ornamentalizuje;¹⁾ podobným výhradám později čelil Ernst Haeckel (viz Vesmír 84, 712, 2005/12).

Spor se dotýkal zejména publikace Pracht-Flora europäischer Schimmelbildungen z roku 1839,²⁾ v níž Corda představil nový tvarový svět plísní a hub. Vědeckou publikaci doprovázelo 25 ručně kolorovaných litografií. Corda sbíral materiál na tlejících pařezech či vlhkých kmenech a vkládal je pod sklíčka mikroskopu. Uchvácen krásou nově objevených struktur opatřil některé vzorky plísní přídomkem elegans Corda.

Ani jeho odborné práce – zejména výběr předmětu zkoumání a volba názvosloví – nezapřou romantický patos a zvláštní zálibu v přírodních strukturách, které se určitou měrou pojí k rozkladu, chátrání, ruinám, vlhkému ovzduší vnitřků lesa. V roce 1835 Corda publikoval a kresbami doprovodil text,³⁾ který se soustředil na četnou faunu zelených vodních řas, jichž si povšiml na dřevech a kamenech obklopujících fontány, ve stojatých vodách, močálech. V „kluzkém, slizkém, zahnívajícím pohyblivém koberci vodních řas, v chaosu lepkavých substancí“ objevil „myriádu stvoření zcela symetricky organizovaných, většinou patřících do živočišné říše, které svým vzezřením vyvolávají hluboký údiv“. Cordův zrak, posílený drobnohledem, spatřil „symetrické tvary a ideální proporce, které jako by byly výplodem bohaté imaginace malíře arabesek“. Řasy byly podle Cordy masou miniaturních bytostí. I tento velmi jednoduchý „animalkulus“, který byl zařazován k nejnižším organismům, měl překvapivě dokonalou tělesnou stavbu. Corda, podobně jako Johann Wolfgang Goethe i Alexander von Humboldt, byl posedlý hledáním kořenů, stopováním prapočátku, základního pratvaru, který mohl být morfologickým základem strukturace rostlinné a živočišné říše. Formace pravěkých zkamenělin, nejnižších živočichů, plísní, hub, řas, mechů, lišejníků a plavuní už Goethe považoval za praobrazy božského stvoření. Tušil, že v nejnižších patrech vývojových řad může být zakódován symetrický, univerzální Urbild, Urgestalt.

Cordův současník malíř Josef Mánes vytvořil řadu kresebných studií, které ukazují, jak pozorně umělec poloviny 19. století vnímal lesní interiér a nač především se soustředil. Lesní sluje, strže, prolákliny a mokřady byly oblíbeným rejstříkem romantika. Na Mánesových skicách ze Šumavy a Hruboskalska vidíme – a to v množství hraničícím s posedlostí – umělcovo sledování anomálních kmenů, vykotlané kořeny stromů, zaostřené detailní záběry měkkých mechových polštářů. Lišejníky, rostoucí na nehostinné, slunci odvrácené severní straně, mají v Mánesově podání expresivní rysy.

V roce 1934 se konala v pražské výstavní síni Mánes společná výstava kreseb přírodovědce A. C. J. Cordy a umělce Josefa Mánesa. Touto výstavou byly tematizovány souvislost přírody a umění, vztah vědecké ilustrace a umělecké kresby. Apriorní představa „přísného objektivismu, střízlivosti vědy“ uvedla Cordu do pozice „vědeckého kresliče“, zatímco Mánes byl představen jako citlivý, invencí obdařený kreslíř. Ve své době však Corda nebyl jen trpným rigorózním dělníkem vědy, výtvarné nadání a fantazie mu umožnily spatřit víc, než mohly zprostředkovat tehdejší mikroskopy. Možná že na příkladu exemplárního Cordova sporu se hranice vědecké exaktnosti teprve ustavovaly.