Zpráva o stavu země: odhmyzeno

V červnovém čísle na s. 386–391 popisuje L. Čížek se spoluautory mizení významných počtů hmyzích druhů z ČR. V těchto výčtech by bylo velmi prospěšné rozlišovat celkové vymírání druhů od jejich mizení z území ČR. Mizení jihoevropských stepních druhů, které byly v Čechách a na Moravě na okraji svého přirozeného výskytu v uměle (pastvou a kosením) udržovaném bezlesí, není asi zas tak velká ztráta. Možná se diverzita hmyzu na našem území třeba jen místně nebo časově omezeně zvýší, až se stabilizují lesní biotopy, které budou potřebovat několik století na regeneraci po intenzivním lesnictví. Článek je velmi podrobný, ale tahle „drobnost“ v něm není zmíněna. Chybí informace, jestli krasec Eurythyrea austriaca, vyhynulý patrně ve střední Evropě, žije alespoň někde jinde v Evropě, takže je možné si představit, že pokud se třeba do Krkonoš vrátí modříny, vrátí se i tenhle krasec-krasavec. Bezlesí v Čechách a na Moravě je značně antropogenní fenomén a možná stejně takovým umělým stavem jsou i májky a mnozí motýli. Zdejší bezlesí a mnohé stepi jsou kvůli nejisté budoucnosti mnoha zemědělských produkcí velmi ohrožené. Nejde ale jen o návrat přirozeného stavu, který má bolestné začátky a nejisté konce? Možná nemá smysl plakat nad tímto velmi silně a hodně dávno rozlitým mlékem.

Tomáš Grygar, Ústav anorganické chemie AV ČR, v. v. i., grygar@iic.cas.cz

Odpověď autorů: Tomáš Grygar správně poznamenává, že mizení hmyzích druhů z území ČR je něco jiného než jejich celkové vymírání z celých areálů – druhy, které u nás vyhynuly, mohou přežívat a zpravidla přežívají někde jinde. ČR je zemička maličká a hmyzí druhy, jejichž výskyt by byl omezen na její území, snad ani neexistují. Zbytek jeho poznámky však vychází z chybných předpokladů a vede k závěrům nesprávným až nemravným.

Nelze tvrdit, že by se mizení (či ohrožení) hmyzích druhů týkalo jen druhů „jihoevropských, které byly v Čechách a na Moravě na okraji svého přirozeného výskytu“. Platí to pro část mizejících druhů, u jiných však ČR leží víceméně ve středu globálních areálů, jsou zde doma. Konkrétně z devatenácti vyhynulých denních motýlů měla v ČR hraniční výskyt zhruba polovina, zbytek jsou typické druhy mírného pásu Eurasie nebo druhy s malými areály panonského typu. V tomto kontextu je zvlášť alarmující ústup bioty nížinných lesů.

Závažnější chybou je představa, že druhy závislé na „umělém“ bezlesí jsou našich obav jaksi nehodné, protože „…bezlesí v Čechách a na Moravě je značně antropogenní fenomén“. Jde o učebnicemi petrifikovaný omyl, který nepřestává páchat škody v ochranářské politice i vnímání přírody širokou veřejností. Středoevropská krajina byla v přírodním, prekulturním stavu neustále narušována, zejména (ale ne výlučně) velkými býložravci. Tato narušení by nikdy nedovolila souvislé zapojení lesů, jak je známe dnes. Současné lesy, především ty v nížinách a pahorkatinách, jsou vlastně nekompletní „ekosystémy“ zbavené jedné důležité složky. Vskutku přírodním stavem evropských nížin a pahorkatin by byla spíše savana – mozaika hustých a řídkých lesů, ale i trávníků nejrůznějšího typu. Nástup zemědělství a pastevectví sice změnil vzájemný poměr „lesa“ a „nelesa“, ale tradiční zemědělská krajina zůstávala od neolitu až do 19. století onou mozaikovitou savanou, kterou rozbilo až moderní lesnictví a zemědělství. Zájemce o podrobnější diskusi odkazujeme na práce nizozemského ekologa F. Very, nestora naší paleoekologie V. Ložka nebo botanika J. Sádla. Většina druhů dnešního bezlesí zde žila po většinu holocénu – v prekulturních řídkých lesích a savanách stejně jako v tradiční kulturní krajině.

Nebezpečí Grygarovy úvahy spočívá v tom, že pokud rezignujeme na ochranu bezlesých stanovišť, vzdáme ochranu toho nejohroženějšího, co ve středoevropské přírodě máme. Ochranáři by si zjednodušili situaci – druhy obývající husté a stinné lesy totiž ohroženy nejsou, až na možné výjimky některých pralesních reliktů. Jenže posláním ochrany přírody je chránit to ustupující a vzácné, nikoli to prosperující a hojné! Nelze se spoléhat na to, že druhy u nás vzácné ochrání země někde na jih a východ od nás, zatímco my si přírodu nenávratně ochudíme. Přírodu totiž chráníme hlavně pro nás samotné – pro to, aby naše země zůstala pestrá a zajímavá, aby i naše děti a děti našich dětí mohly při vycházkách do kraje pozorovat cvrčka, svižníka, mravkolva nebo květoliba včelího. Tato a další zvířata patří ke kulturnímu dědictví stejně, jako k ní patří stará stromořadí nebo barokní kapličky. Jestliže vzdáme jejich ochranu (notabene na základě chybných premis), připravíme se o kus nás samých.

Martin Konvička, Lukáš Čížek, Jiří Beneš, Zdeněk Fric