Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pařížská antropologická společnost

Zápas o podobu moderní antropologie
 |  10. 9. 2009
 |  Vesmír 88, 549, 2009/9

V roce 2009 si připomínáme nejen sto padesát let od vydání Darwinova přelomového díla O původu druhů, ale rovněž výročí vzniku Pařížské antropologické společnosti (Société d’anthropologie de Paris), kterou roku 1859 založil významný francouzský lékař a antropolog Paul Broca. Byla to událost, která měla dalekosáhlé důsledky pro konstituování antropologických studií ve Francii i pro podobu moderních západních věd o člověku jako takových.

V málokteré zemi bylo formování novodobých věd tak úzce provázáno s ideologickými zájmy a politickými událostmi jako právě ve Francii. Střídání režimů v letech 1814–1815, 1830, 1848, 1851 a 1870–1871 doprovázely vzestupy a pády vědeckých škol a intelektuálních proudů. Saint-simonismus vděčil za svůj vliv druhému císařství a rozkvět Comtova pozitivismu by byl obtížně představitelný bez republikánských školských reforem v závěru 19. století. V atmosféře ostrého intelektuálního konfliktu zrozeného z vášní Dreyfusovy aféry se odehrála zásadní debata o úloze rasy v lidských dějinách. První francouzská odborná společnost s antropologickým a etnologickým zaměřením, Société des Observateurs de l’Homme, byla ustavena v Paříži již roku 1799. Ačkoliv mezi její členy náležely takové osobnosti jako Georges Cuvier, Jean-Baptiste Lamarck, Étienne Geoffrey Saint-Hilaire nebo známý cestovatel Louis Antoine de Bougainville, organizace po několika letech zanikla. Podobný osud potkal i Société ethnologique de Paris, kterou v roce 1839 ustavil William Frédérick Edwards.

Paul Broca (1824–1880) byl příslušníkem silné generace myslitelů typu Herberta Spencera (*1820), Rudolfa Virchowa (*1821), Louise Pasteura nebo Řehoře Mendela (oba *1822), která změnila tvář západní vědy. Do Paříže přišel Broca v říjnu 1841 a díky usilovnému studiu a píli se stal jedním z předních lékařů své doby, průkopníkem neuroanatomie a neuropatologie, autorem převratných prací o afázii a dalších přibližně pěti set studií. Svoji brilantní dráhu završil vstupem do politického života. Byl zvolen za člena senátu. Přesto byla později Brocova reputace pošramocena pověstí průkopníka rasové ideologie. Jak je to možné?

Broca jako propagátor kraniometrie

Pařížská antropologická společnost navázala na Blumenbachovo chápání antropologie jako vědy o biologicky vymezených lidských rasách. Paul Broca sám proslul jako propagátor kraniometrie (měření lebečních parame trů), která se stala hlavním kritériem určení rasové příslušnosti. Tím se Société d’anthropologie de Paris odlišila od konkurenční Société d’ethnographie orientale et américaine, v jejímž čele stál Léon de Rosny. Tento proslulý orientalista a jazykovědec se domníval, že při formování lidské osobnosti jsou sociální a kulturní faktory důležitější než vrozené biologické dispozice. Léon de Rosny tak předznamenal sociální determinismus amerického kulturního antropologa Franze Boase a jeho žáků, ale v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století, kdy Západ ovládala víra v rasovou nadřazenost „árijských“ Evropanů, příliš předběhl svoji dobu.

Problematika rasy patřila k častým tématům debat během pravidelných schůzí Pařížské antropologické společnosti. V tomto směru asi nejvyhrocenější příspěvek přednesl za Brocovy přítomnosti 21. září 1871 Armand de Bréau de Quatrefages, profesor antropologie v Museum National d’Historie Naturelle. Bylo to jedno z prvních setkání francouzských antropologů po pohnutých událostech prusko-francouzské války, která tragicky zasáhla do osudů odborné komunity. Například Brocův tajemník Léon Guillard padl v boji a 8. ledna 1871 pruské dělostřelecké granáty vážně poničily Jardin des Plantes.

Quatrefagesova přednáška

Quatrefagesova přednáška se příznačně nazý vala Pruská rasa (La race prussienne). Quatrefages prohlásil, že se vždy stavěl proti aplikaci antropologie v politickém životě. Nyní však musí udělat výjimku. Jak názorně ukázalo dlouhodobé soužití příslušníků bílého a černého plemene nebo Angličanů a Indů, mezi odlišnými rasami existuje nepřekonatelná propast svědčící o skutečném psychologickém odcizení. Tento postřeh nelze uplatnit v Evropě, mezi jejímž obyvatelstvem bychom obtížně hledali rasově čisté typy. Přesto je rasová imaginace podle Quatrefagese vážným nebezpečím pro světový mír. Proč? Pokud chápeme lidskou bytost především v jejím rasovém určení, hrozí, že učiníme z války neměnnou součást lidské existence. Během tradičních konfliktů mezi dynastiemi, státy nebo národy mohla být nesnášenlivost zmírněna duchem rytířství a vzájemného respektu, přičemž antagonismus nepřesáhl míru, která by znemožnila usmíření a trvalejší mír. Pojem rasy ale v sobě skrývá něco natolik zaostalého a fatálního, že dvě populace, které se ztotožní s rozdílnými rasami, vedou fanatický zápas o holé přežití končící totálním vyhlazením jedné z nich. Zarputilá a neukojitelná nenávist vyplývající z odlišné rasové identity je bez hranic.

bude mít ve 20. století průnik rasové ideologieArmand de Bréau de Quatrefages jasnozřivě předpověděl, jaké katastrofální důsledky do politické kultury Západu. Zároveň se ale sám chytil do osidel rasového myšlení. Podle něj impozantní mocenský vzestup Německa vyplynul ze skutečnosti, že jeho sjednocení a mobilizace probíhaly ve jménu rasového pangermanismu. Střet Francie s Pruskem byl proto první moderní rasovou válkou par excellence. Quatrefages byl zároveň přesvědčen, že rasová jednota německé říše je fikcí. Německý národ se stal obětí průniku cizorodého rasového prvku, jímž jsou Prusové představující směs podřadných Finů a Slovanů. Primitivní Prusové, jejichž kultura nebyla nikdy zcela integrována do západní civilizace, se vyznačují sklonem k brutalitě, zradě a pomstychtivosti. Ovládli Berlín, v roce 1871 okupovali Paříž, hlavní město latinské civilizace, a touží po světovládě.

Francouzští badatelé přítomní na zasedání Pařížské antropologické společnosti přijali přednášku svého kolegy vstřícně. Například Charles Rochet na základě lebečních parametrů prakticky demonstroval, že typický Prus se údajně podobá více příslušníku mongolské rasy než Evropanům, zatímco Němec patří společně s Francouzem, Angličanem nebo Vlámem k jednomu rasovému typu.

Reakce Rudolfa Virchowa

Zmíněné argumenty, jež zazněly z úst představitelů prestižní vědecké společnosti, nemohly zůstat bez odpovědi. Reakce, která vzešla od Rudolfa Virchowa, vůdčího představitele německého antropologického společenství, byla nicméně umírněná. Virchow, jenž byl znám jako odpůrce rasové ideologie a vážil si Paula Brocy, nechtěl vést s francouzskými mysliteli žádnou „rasovou válku“. Spokojil se s argumentací, že mezi Finy a Prusy nalezneme množství světlovlasých a dlouholebých jedinců, jejichž „árijský původ“ je nepopiratelný.

V roce 1886 uveřejnil pařížský žurnalista Edouard Drumont dvousvazkovou knihu La France juive, základní dílo znovu vzkříšeného antisemitismu. Ve stejné době vydával Brocův žák Georges Vacher de Lapouge rasistické a antisemitské spisy, které svým duchem anticipovaly nacistický rasový totalitarismus. Jean Colombat právem označil Vachera de Lapouge za „francouzského učitele Adolfa Hitlera“. George Steiner uvedl, že počátkem 20. století se pouze francouzský antisemitismus vyznačoval dostatečnou silou, masovou podporou a bezohledností, aby dokázal rozpoutat holocaust.1) Bylo velkým štěstím francouzské společnosti, že se mezi místními vzdělanci, a to jak v Pařížské antropologické společnosti, tak mimo ni, vyskytly osobnosti formátu Léonce Manouvriera, Émila Durkheima, Alfreda Fouilléeho, Jeana Finota, Célestina Bouglého nebo Jacquese Novicowa, jimž se podařilo rasovou ideologii ve francouzském intelektuálním světě marginalizovat. Němečtí autoři, otřesení důsledky první světové války, neprokázali ve dvacátých a třicátých letech 20. století podobnou rezistenci. Pařížská antropologická společnost tak může v letošním roce slavit své impozantní jubileum se ctí jako odborná instituce, jež se zdárně vyrovnala s úskalími, která v minulosti přinášelo soužití akademické a politické sféry.

Literatura

Bulletins de la Société d’Anthropologie de Paris, díl VI, Victor Mason et Fils, Paříž 1871, s. 188–196

Colombat Jean: La fin du monde civilisé: les prophéties de Vacher de Lapouge, J. Vrin, Paříž 1946

Finot Jean: Le préjugé des races, F. Alcan, Paříž 1905

Hecht Jennifer Michael: The Solvency of Metaphysics: The Debate over Racial Science and Moral Philosophy in France, 1890–1919, Isis 90,1–24, 1999

Rosenbaum Ron: Explaining Hitler, Basic Books, New York 1998

Schiller Francis: Paul Broca: Founder of French Anthropology, Explorer of the Brain, The University of California Press, Berkeley 1979

Staum Martin: Nature and Nurture in French Ethnography and Anthropology, 1859–1914, Journal of the History of Ideas 65, 475–495, 2004

www.sapweb.fr/

Poznámky

1) Cit. Rosenbaum Ron, 1998, s. 302.

Závěrem bych chtěl říci, že pro mladého přírodovědce nemůže být podle mého názoru nic lepšího než cesta do vzdálených zemí. Zesiluje a zároveň částečně ukájí onu potřebu a touhu, které, jak poznamenává sir J. Herschel, člověk pociťuje i tehdy, když je tělesně plně uspokojen. Nadšení nad novými věcmi, které spatřuje, a naděje na úspěch jej povzbuzují k intensivnější práci. A protože spousta nesouvislých faktů brzy pozbude zajímavosti, vede jej zvyk porovnávat k zevšeobecňování. Na druhé straně však se cestovatel zdrží na každém místě jen krátce, a proto se obvykle spokojí popisem jenom zběžných dojmů, a ne podrobných pozorování. Odtud pramení, jak jsem si sám na sobě ověřil, neustálá snaha vyplnit rozsáhlé mezery ve vědomostech nepřesnými a povrchními dohady.

Avšak výprava mi přinesla tolik hluboké radosti, že mohu doporučit každému přírodovědci – i když nesmí očekávat, že bude mít takové štěstí, pokud jde o dobré společníky, jako já –, aby využil každé příležitosti a vydal se na cestu po souši, má-li takové možnosti, anebo na dlouhou plavbu po moři. Může být jist, že se (až na ojedinělé případy) nesetká s tak vážnými obtížemi a nebezpečenstvími, jaká předem očekává. Po morální stránce naučí jej cestování dobromyslné trpělivosti, pomůže mu zbavit se sobectví, navykne jej samostatnému jednání a naučí jej co nejlépe využít každé příležitosti. Krátce, osvojí si vlastnosti charakteristické pro většinu námořníků. Cestování jej naučí i nedůvěře; zároveň však pozná, kolik žije na světě opravdu dobrosrdečných lidí, s kterými se předtím nikdy nesetkal a ani po druhé již nesetká, ale kteří jsou přesto ochotni poskytnout mu nejnezištnější pomoc. [Ch. D.: Cesta…, s. 457]

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Ivo T. Budil

Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc., (* 1965) vystudoval Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu UK. V letech 1999 až 2005 byl děkanem Fakulty filozofické ZČU. Nyní na této fakultě vede katedru historických věd; zabývá se především dějinami západních věd o člověku. Je autorem knih Zakladatelé Západu a poslední člověk (2007), Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta (2005), Za obzor Západu (2. vydání 2007), Válka Zuluů (2006), Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (4. vydání 2003), Od prvotního jazyka k rase (2002), Jitro Árijců (2009), Úsvit rasismu (2013).
Budil Ivo T.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné