Bílkovina, protein, polypeptid aneb O terminologické synonymii

Nejen běžný jazyk, ale i jazyk odborný užívá běžně v mnoha případech domácího a cizího slova jako absolutních pojmových synonym, tj. slov zcela totožného významu (odhlédneme-li od rozdílu stylového): obzor – horizont, výbuch – exploze, výstřih – dekolt, totožný – identický; vid – aspekt, bílkovina – protein.

Cizí, přejaté slovo zpravidla dříve nebo později nalezne v domovském jazyce svou specifickou významovou nebo stylovou funkci a neutichající nářky nad „przněním naší krásné mateřštiny“ zhoubným a veskrze nerozumným přejímáním tu slov latinských, tu německých, tu francouzských a nyní ovšem zdaleka nejvíc anglických se po staletí míjejí účinkem. Inu, člověk si občas zastěžovat potřebuje, ale neměl by to přehánět.

Pokud se synonyma neliší pojmovým významem (o synonymech se v lingvistice hovoří někdy i u různých slov s jemně odlišným pojmovým významem), avšak liší se svou stylovou hodnotou (např. plakat – brečet – bulit), pak právě tato stylová různost dává zřejmý smysl jejich existenci. Avšak jak hodnotit synonymii termínů, jestliže bychom mohli očekávat, že stylová hodnota slova, tedy soubor subjektivních emocionálně-estetických postojů slovem vyjadřovaných, je u nich irelevantní? Jestliže slovo dekolt někomu zní vznešeněji (Slovník spisovného jazyka českého toto slovo ovšem hodnotil jako ,hovorové‘ – tak tomu zřejmě bylo kdysi ve třicátých letech) než prosté výstřih, může užít vznešenějšího slova, chce-li se vyjadřovat, cítit a chovat vznešeněji. V běžném životě totiž o to, jak se chováme, jde, a součástí našeho chování je i naše verbální komunikace. Avšak mohli bychom se domnívat, že u vědeckého termínu má jít pouze o to, aby byl přesně definován, a tím usnadnil vědeckou komunikaci.

Co nás však neustále a nepřekonatelně pudí, abychom říkali genus namísto rod, extrahovat místo vytrhnout a celulární místo buněčný? Pokud jde o buňky, je ostatně s podivem, že jim se neříká cely ani celuly. Mám za to, že neodolatelné puzení vědce říkat a psát verbum místo sloveso je stejného druhu jako puzení nevědce říkat či psát horizont místo obzor: vyjádřit se vznešeněji. U vědce jde o pochopitelnou a přijatelnou (či alespoň omluvitelnou) snahu o shodu (kongruenci) obsahu a formy – cení-li si značně obsahu toho, co vykládá, nechť tuto cenu podtrhne cenou formy, jíž užívá.

Poněkud jiným případem je pojmenovávání téhož různými slovy vzhledem k různým hlediskům, z nichž totožnost nějaké entity nazíráme. Nazýváme-li něco jednou proteinem a podruhé polypeptidem, může to být proto, že zatímco obvykle vystačíme s obecným pojmenováním, někdy (náhle?) zatoužíme být konkrétnější a poukázat na jistou obecně pojatou strukturu oné látky. Např.:

Streptokináza je protein vytvářený různými streptokokovými kmeny.

Streptokináza je polypeptid odvozený z kultur betahemolytických streptokoků.

Pro čtenáře (např. studenta), který je teprve zasvěcován do příslušné sféry odborně nazíraného světa, může ovšem někdy až poněkud promiskuitní zacházení s názvy v průběhu textu být zavádějící a matoucí.