Aktuální číslo:

Ještěrky s velmi těžkou žloutenkou

Zelená krev i sliznice

| 7. 5. 2009

| Vesmír 88, 318, 2009/5

Ještěr lezl po stromě a hladově prozkoumával větvičku po větvičce. Moc masa na něm nebude, ale lepší než nic. Martin namířil a vystřelil. Hrotem šípu přišpendlil oběť ke stromu. Plaz sebou chvilku mrskal, pak pohyb ustal, jen po kůře stékaly krůpěje jasně zelené krve…

Ne, tohle není začátek šestákové sci-fi, přesně taková scéna se mohla odehrát. Martin je jedním z našich novoguinejských asistentů, s lukem zachází jako Robin Hood a „ještěrek“ se zelenou krví u nich doma, v provincii Chimbu, běhá nepočítaně. Jde o scinky rodu Prasinohaema z podčeledi Lygosominae. Česky se jim říká zelenokrvky a neobvyklé zbarvení jejich krve je stále trochu záhadou. Pět druhů rodu Prasinohaema bylo popsáno z Nové Guineje a okolních ostrovů, kde žijí od nížin až do nadmořských výšek přes 2000 m. V nížinách najdeme spíše drobné druhy (100–120 mm), na horách ty větší (až 250 mm). Aktivní jsou přes den, kdy pomalu slídí po kořisti, kterou tvoří nejrůznější drobní členovci. Obývají koruny stromů nebo vyšší keřové patro primárních i sekundárních lesů. Díky jejich zelenému zbarvení není snadné je na rostlinách objevit. Proto také máme o jejich životních zvycích a početnosti jen velmi mlhavé představy.

Mezi novoguinejskými stromovými scinky je rod Prasinohaema nejodvozenější a vysoce adaptovanou skupinou. Podobně jako gekoni a blízce příbuzný rod Lipinia mají na spodní straně prstů přísavné lamely, které jim pomáhají v pohybu po hladkých plochách (Vesmír 80, 18, 2001/1). U druhu P. virens zvyšují přilnavost těchto lamel i mikroskopické štětinky. Všem pěti druhům usnadňuje pohyb v korunách stromů také chápavý ocas.

Na jeden malý rod scinků je to podivností více než dost, a to jsme se ještě nedostali k té hlavní. Nejvíce pozornosti totiž přitahuje jasně zelená krev těchto zvířátek. Mezi vyššími obratlovci je díky tomu rod Prasinohaema opravdovým unikátem. Kromě nich byla zelená krev zaznamenána jen u člověka. Ovšem pouze v jediném případě, jehož příčinou bylo nadměrné užívání léku na bolení hlavy. Síra obsažená v léku reagovala s hemoglobinem, a dala tak krvi pacienta barvu, kterou bychom očekávali spíše u návštěvníka z vesmíru. ¹⁾ Dotyčný kupodivu přežil. Mezi bezobratlými jsou nezvyklou barvou krve známí hlavonožci, v jejichž krvi je červený hemoglobin nahrazen modrým hemocyaninen. K transportu kyslíku tedy využívají jiné krevní barvivo než obratlovci (viz rubriku Data a souvislosti - pdf příloha).

Jenže naši scinkové využívají k transportu kyslíku hemoglobin a s prášky na migrénu to obvykle nepřehánějí. Jejich krevní plazma obsahuje množství žlučového barviva biliverdinu, které nazeleno barví nejen krev, ale i sliznice, jazyk, svaly a kosti. Toto toxické barvivo vzniká jako produkt rozpadu hemoglobinu a je obdobou lidského bilirubinu, odpovědného za zabarvení sliznic u nemocných hepatitidou. Větší množství biliverdinu najdeme v krvi i několika jiných živočichů (mihulí, úhořů, ropušnic), ale v koncentracích výrazně nižších (90–300 µmol/l) než u rodu Prasinohaema (přes 800 µmol/l). U většiny ostatních živočichů je zvýšená hladina biliverdinu patologická.

Fyziologická podstata jevu je známa, jeho účel je ale zatím záhadou. Přesto, či spíše právě proto bylo navrženo několik hypotéz vysvětlujících, proč si tihle scinkové v krvi udržují tolik biliverdinu. Zelená krev a sliznice mohou sloužit jako krycí zbarvení, ochrana před UV zářením, k termoregulaci, usnadnění trasportu lipidů v těle nebo jako způsob, jak se znechutit predátorům či parazitům. Jenže hadi i ptáci tyto scinky ochotně žerou a podle zkušených herpetologů chutná Prasinohaema stejně jako kterýkoli jiný scink. Jako obrana proti predátorům tedy zelená krev příliš neposlouží. A přinejmenším některým parazitickým prvokům (třeba původcům malárie či hepatozoonóz) se v zelené krvi daří výborně. Možná že zelená krev je jen takový módní výstřelek. Modrý jazyk rodu Tiliqua a zelená sliznice ústní dutiny u rodu Lobulia ukazují, že mezi australskými a novoguinejskými scinky jsou podivné barevné doplňky momentálně v kurzu.

Zatím tedy nevíme, k čemu zelená krev scinkům slouží. Každého pacienta s hepatitidou ale jistě uklidní vědomí, že zatímco on je jen lehce nažloutlý, scinkové trpí žloutenkou tak těžkou, až jsou z toho zelení.

Literatura

[1] Austin C. C., Jessing K. W.: Green blood pigmentation in lizards, Comp. Biochem. Phys. A 109, 619–626, 1994
[2] Irschick D. J. et al.: A comparative analysis of clinging ability among padbearing lizards, Biol. J. Linn. Soc. 59, 21–35, 1996
[3] Flexman A. M. et al.: Dark green blood in the operating theatre, The Lancet 369, 1972, 2007
[4] Greer A. E.: The generic relationships of the scincid lizard genus Leiolopisma and its relatives, Aust. J. Zool., Suppl. Ser., No. 31, 67 stran, 1974

Poznámky

1) Případ je z r. 2005 [3]. Jeden dvaačtyřicetiletý muž z Vancouveru trpěl kompartmentovým syndromem dolních končetin, kdy je narušeno prokrvení a inervace, především svaloviny. Diagnostikovali mu útlak nervů v noze s rizikem jejich poškození. Při přípravě na okamžitou operaci a uvolnění vazivových obalů svalů anestezioložka s překvapením zjistila, že při zavádění arteriální kanyly na měření tlaku má jeho krev tmavozelenou barvu. Bezprostřední laboratorní testy vzorků krve vyloučily největší nebezpečí z přítomnosti vyšší hladiny methemoglobinu (který neváže kyslík) a zjistily vcelku normální saturaci kyslíkem. Přesto mu anestezioložka během jinak úspěšné operace nasadila v narkóze kyslíkovou masku. A příčina zelené krve? Pacient užíval po dlouhou dobu vysoké dávky sumatriptanu, což je lék proti migréně, který obsahuje síru ve formě sulfonamidu. Uvolněná síra zřejmě zabarvila krev do tmavozelena, což potvrdil nález 2 % sulfhemoglobinu. Pět týdnů nato veškerý sulfhemoglobin z krve vymizel. Tak lze vědecky vysvětlit mimořádné případy zelené krve. Těžší je to s modrou krví šlechticů. Údajně toto tvrzení rozšiřovali červenolící a těžce pracující poddaní a sluhové, kteří v zimě často viděli cyanotické namodralé rty a končetiny zimomřivých šlechticů, drkotavě se dožadujících rychlého zatopení v komnatách.

František Vyskočil

Ráno jsem v Madangu nastoupil na minibus směr Vysočina, provincie Chimbu. Vedle mě si sedla moc milá dáma, krmila mě oříšky (betel a buráky) a v tašce z palmových listů vezla kasuára střední velikosti. Prý příspěvek na nákup manželky pro bratra. Když se řidič u letiště otáčel, nerozhlédl se a málem do nás najel náklaďák. Řidič zastavil u krajnice, vystoupil z auta, pozorně si prohlédl vyděšené pasažéry a řekl: „Život je cosi dočasného.“ Přemýšlel jsem, jestli nebude lépe včas vystoupit. Řidič by přece jen neměl být úplný fatalista. Naštěstí se nás nejal přesvědčovat, že se o své životy nemáme bát, protože o ně jednou tak jako tak přijdeme, spustil pouze obvyklou modlitbu za šťastnou cestu a bezpečnost silničního provozu obecně. Všichni se procítěně modlili, do toho vrněl kasuár a já bojoval sám se sebou, zda nevytáhnout videokameru.

Do Chimbu jsem jel za přáteli ze skupiny Sangamanga Cultural Environmental Preservation ve vesnici Mu nedaleko Kundiawy. Budou pro nás sbírat hmyz z fíkovníků (úspěchy a zakončení tohoto projektu nedávno popisoval Vojtěch Novotný – Vesmír 86, 352, 2007/6). Také jsem chtěl přivézt několik tamních scinků se zelenou krví. I oznámil jsem prvního večera v úzkém kruhu členů Sangamanga, že za jednoho scinka nabízím 5–10 Kina a že jich chci tak 10–15 kusů. Dva dny se nedělo nic. Ve čtvrtek jsme vyráželi do lesa a těsně před odchodem přišel chlapík a přinesl tři alieny, scinky se zelenou krví. Dostal 30 Kina (abych zvedl motivaci; scinci musejí být vzácní, když dva dny nikdo žádného nepřinesl), a evidentně potěšen slíbil, že přinese další. My mazali do kopců na brouky. Druhého dne navečer jsme se pomalu vraceli do vesnice.

Když jsme se blížili k domku, kde Sangamanga sídlí, měl jsem pocit, že něco není úplně v pořádku. Zástup přede dveřmi připomínal dav u vyhlášeného pramene s živou vodou. Lidí byla snad stovka a všichni drželi v rukou nějaké nádoby. Do domku jsem byl potají protažen zadním vchodem. Uvnitř mi vysvětlili, že ti lidé, staří i mladí, zdaleka i z blízka, čekají na mě. Poodhrnul jsem závěs a s jemným mrazením v zádech uviděl, že každá nádoba je po okraj naládována nešťastnými scinky. Muselo jich tam být pár tisíc. Ukázalo se, že scinkové jsou sice v lese dost vzácní, zato se jim ohromě daří na kávových plantážích kolem vesnic.

Začala válečná porada. Nakonec byla cena jednoho scinka stanovena na 5 Kina a složitý algoritmus určoval, od koho a kolik kusů nakoupím. Čím blíže byl prodávající příbuzný členům Sangamanga, tím dříve přišel na řadu a tím více kusů jsem od něj mohl koupit. Když jsem měl asi dvojnásobek požadovaného množství, členové Sangamanga chvíli diskutovali možnost, že sousedé, na které se už nedostalo, vyvolají válku, popřípadě zapálí domek. Místo okopávání batátů strávili den zbytečným lovem scinků, takže mají plné právo se zlobit. Pak bylo rozhodnuto, že zástupu přede dveřmi je třeba velmi opatrně vysvětlit, že už žádné scinky opravdu nechci.

Nakonec se úkolu chopil Lewis, jediný vysokoškolák v Sangamanga, který vystudoval fotografii a grafiku, pracoval v reklamních agenturách v Port Moresby a Austrálii, a nakonec odešel do vesnice, kde přežívá prakticky bez peněz. Vyšel ven, odkašlal si, pohledem přísně změřil zbývající čekatele a zeptal se, jestli doma mají olej. Po sborově kladné odpovědi jim Lewis řekl, ať jdou domů a tam si ještěrky usmaží. Válka byla zažehnána.

L. Č.