Chceme výkonnější mozek?

Někomu pomůže k lepšímu soustředění „šluk“ z cigarety, jinému tabulka čokolády. Někdo zahání únavu silnou kávou či energetickým nápojem a další se uvolní po dvou deci Modrého portugalu. Prakticky každý z nás má svou „drogu“, s kterou snáze zvládá obtíže běžného života. A co takhle pilulku? Nevzali byste si tabletu, po které jste méně unavení, lépe vám to myslí a vydržíte se soustředit? Dnes a denně byste ji možná užívat nechtěli, ale co třeba před maturitou, před státnicemi, před konkurzem do vysněného zaměstnání? Odsoudili byste lékaře, který takovou tabletu spolkl na konci úmorné noční směny, když mu na sál přivezli na mraky rozbitou oběť dopravní nehody a on měl při náročné operaci odvést špičkový výkon, aby pacientovi zachránil život? Čtenáři vědeckého týdeníku Nature dostali už druhým rokem pod stromeček velmi zajímavý komentář plný podobných otázek. ¹⁾ Určitě stojí za to se nad nimi zamyslet.

Už je to tady

V první řadě je nutno konstatovat, že neřešíme otázku hypotetickou. Léky, jejichž užívání se projeví zlepšením funkcí mozku, jsou k dispozici. Patří k nim například ritalin nebo adderall. Lékaři je předepisují lidem s poruchou soustředění a hyperaktivitou. Pacienti se po nich lépe soustředí, více si pamatují a dokonaleji kontrolují své chování. Podobný účinek však mají tyto léky i na zdravé lidi. Také těm to po ritalinu či adderallu lépe „pálí“. Další lék – modafinil – užívají lidé trpící poruchami spánku. Ulevuje od ničivého vyčerpání pacientům trpícím narkolepsií ²⁾ či spánkovou apnoe ³⁾ nebo lidem pracujícím v třísměnných provozech. K zahnání ospalosti jej užívají i vojenští piloti. Není divu, že se modafinil stal dalším lékem, kterým si lidé zvyšují duševní výkonnost.

Černý trh s těmito léky kvete na internetu. Mezi studenty, především v Americe, patří ritalin a adderall k hitům. V některých kampusech s nimi má zkušenost každý čtvrtý student. Sortiment se zcela jistě rozšíří. Dalším adeptem na „mozkový doping“ je lék aricept, vyráběný pro pacienty s Alzheimerovou chorobou.

Všechny léky jsou určeny k léčbě poměrně závažných stavů. Případná rizika a nežádoucí vedlejší účinky jsou více než vyváženy léčebným efektem. Bilance přínosů a rizik při dlouhodobém užívání zdravými lidmi je zatím velkou neznámou. Pokud se ukáže, že některé z nich zabírají, a přitom jsou poměrně bezpečné, dá se očekávat, že v dohledné budoucnosti nabude jejich užívání masového rozšíření. Lidé středního a pokročilejšího věku budou s jejich pomocí čelit přirozenému poklesu duševní výkonnosti a lidé všech věkových kategorií si s nimi budou vypomáhat při zvládání náročných úkolů a zkoušek.

Chytrost nejsou žádné čáry

Touha být lepší a dokonalejší je lidem vlastní. Odráží se to už v pohádkách, které jsme poslouchali jako malé děti. V Zlatovlásce sní král rybu a porozumí řeči zvířat. V pohádce O zlatém kapradí zajistí víla svému milému nezranitelnost. Jiné pohádky člověku nedopřejí abnormální schopnosti přímo, ale zprostředkují mu je v osobách pomocníků. Za všechny takové nadnormálně obdařené asistenty jmenujme aspoň populární trio Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Lidstvu nestačí, co mu dala příroda do vínku, a po tisíciletí se snaží svými mozky obsáhnout ještě více. Jednou z prvních berliček „přírodní“ mysli bylo písmo, které dovolí uchovat mnohem více informací, než kolik jich pojme lidský mozek. Navíc lze psané informace skladovat a v případě potřeby snadno vyhledat. Knihtisk nebo internet jsou jen novějšími variacemi na toto prastaré téma.

Snaha zvýšit duševní výkonnost se promítá i do vývoje výuky. O tom bychom mohli jako národ, který dal světu Jana Amose Komenského a jehož ministři školství produkují školní reformy jako na běžícím pásu, dlouho vyprávět. Lékaři a psychologové dnes mají celkem jasno v tom, že ke zvýšení duševní výkonnosti přispívá i správná výživa a životní styl včetně sportování či dostatku spánku. Nástup léků zvyšujících duševní výkonnost lze do určité míry vnímat jen jako další krok na cestě, po které už dávno kráčíme. Po lécích může přijít například stimulace mozku magnetickým polem nebo propojení mozku s elektronickými čipy. Ani to už není čirá sci-fi. Předběžné pokusy přinášejí poměrně slibné výsledky.

Hodili jsme pestrou škálu prostředků pro zvýšení duševní výkonnosti do jednoho pytle, i když je jasné, že lidé je vnímají odlišně. Některé jsou dostupné všem (například dostatečný spánek, přiměřená sportovní aktivita), k jiným má přístup jen „privilegovaná“ vrstva (internet, špičkové školy, soukromé kurzy apod.). Některé mohou mít dopad na náš fyzický stav (cvičení, dieta) a jiné jsou z hlediska dopadu na naši fyzickou schránku „neškodné“ (četba knih). Všechny „tradiční“ prostředky pro zvýšení duševní výkonnosti (výuka, výživa, cvičení, spánek) mění významně stav i aktivitu mozku. V tom se užívání léků pro zvýšení duševní výkonnosti ze spektra tradičních prostředků nijak nevymyká.

Tři „proti“

Zásadní výhrady proti používání léků pro zvýšení duševní výkonnosti shrnul Henry Greely ze Stanfordovy univerzity se svými spoluautory v komentáři pro Nature ¹⁾ do tří bodů: a) je to podvádění, b) je to nepřirozené, c) svádí to k užívání drog.

S tím se Henry Greely a jeho spoluautoři vypořádali následovně. Otázka podvodu je podle nich otázkou nastavení pravidel. Ve sportu existuje jasně definovaný seznam látek a postupů, jejichž používání je zakázáno. Porušení takto vytvořeného kodexu je bráno jako podvod čili doping. Pokud bychom chtěli použití léků pro zvýšení duševní výkonnosti zakázat, pak musíme vypracovat kodex podobný tomu dopingovému, kde jasně vyjmenujeme, které prostředky povolujeme (například soukromé doučování nebo dvojité espreso) a které zakazujeme (např. ritalin).

Pokud jde o „nepřirozenost“, pak Greely a jeho kolegové poukazují na fakt, že většina lidí žije ve zcela nepřirozených podmínkách. Naše obydlí, oděvy, strava mají daleko k přirozenému stavu, v jakém žili naši dávní živočišní předci. Kritérium přirozeného nesplňuje prakticky nic z výdobytků moderní medicíny.

„Vezmeme-li v úvahu tu spoustu prostředků pro vylepšení duševní výkonnosti, které jsme už akceptovali, od písma až po laptopy, pak se nabízí otázka, proč bychom měli udělat čáru a říci tak sem ještě ano, ale dále už ne,“ píše Greely.

Pokud jde o náhled, který vidí v lécích používaných pro zvýšení duševní výkonnosti drogu, pak Greely souhlasí s tím, že užívání drog a drogová závislost představují závažný společenský problém. Proto je také užívání drog regulováno zákony a jednotlivé drogy jsou hodnoceny podle toho, jak závažné škody mohou napáchat na jednotlivci i ve společnosti. Výsledkem je škála drog s různou škodlivostí od těch nejnebezpečnějších a zakázaných (např. heroin) až po relativně neškodné a tolerované (např. kofein). V takovém systému regulace není podle Greelyho důvod, aby byly prostředky pro zvýšení duševní výkonnosti zakazovány jen proto, že je lze vnímat jako drogy. Pokud jsou nebezpečné, měly by být zakázány. Pokud se ukážou jako neškodné, měly by být tolerovány.

Tři překážky

Greely vidí v souvislosti s užíváním léků pro zvýšení duševní výkonnosti tři hlavní problémy: a) bezpečnost, b) svobodu volby, c) spravedlnost a rovný přístup.

V otázce bezpečnosti nelze zaměňovat bezpečnost léku pro léčbu nemocí s bezpečností pro dlouhodobé užívání zdravými lidmi. V případě nemocného je považován za bezpečný například lék, který pacientovi zachrání či významně prodlouží život, ale zároveň napáchá v jeho těle značné škody (např. cytostatika při léčbě rakoviny). Pokud by přínosem léku nebyla záchrana zdraví, či dokonce života, ale pouhé „vylepšení“, pak by byl stejný lék považován za velmi nebezpečný. Zvláště závažný je tento problém v případě, že by léky pro zvýšení duševní výkonnosti měly dlouhodobě užívat zdravé děti. Celkově ale považuje Greely nynější systém hodnocení bezpečnosti léků s ohledem na jejich přínosy a rizika za zcela dostačující k tomu, aby se na jeho základě mohlo rozhodnout o využívání léků zdravými lidmi ke zvýšení jejich duševní výkonnosti.

Druhá zásadní otázka se týká problémů spojených s vynuceným zvyšováním duševní výkonnosti. Vynucená léčba se obvykle týká chorobných stavů, kdy hrozí velké nebezpečí buď přímo pacientovi, nebo jeho okolí. To je příklad vysoce infekčních a nebezpečných chorob, jako jsou některé formy tuberkulózy nebo soudně nařízené protialkoholní léčby u lidí, kteří pod vlivem alkoholu spáchali závažný trestný čin. Tito lidé se musejí léčit, i když třeba nechtějí.

Při zvyšování duševní výkonnosti má donucování dlouhou tradici a značné rozšíření. Názornou ukázkou je povinná školní docházka nebo povinné kvalifikační zkoušky pro určité činnosti či profese (získání řidičského průkazu nebo třeba lékařského diplomu). Proto se nabízí otázka, zda mohou školy nebo zaměstnavatelé od žáků či zaměstnanců žádat, aby užívali léky na zvýšení duševní výkonnosti. Školy a zaměstnavatelé přitom mohou vyvíjet tlak na studenty a zaměstnance nepřímo. Když škola vypíše náročné testy a povolí při nich užívání podpůrných prostředků, je zřejmé, že se ti, kdo braní léků odmítají, ocitnou ve značné nevýhodě.

Příklady vynuceného užívání podpůrných prostředků jsou již dnes aktuální v ozbrojených silách. Při plnění náročných misí se podpůrné stimulační prostředky (např. amfetaminy, modafinil) používají. V armádě Spojených států je voják zavázán k užívání stimulujících látek v situacích, kdy je to nutné pro zvýšení jeho výkonnosti v bojových akcích. Tento přístup je odůvodněn skutečností, že na výkonnosti vojáka závisí bezpečnost ostatních příslušníků jeho jednotky. Pokud by odmítl užít stimulační prostředky a v krizové situaci pak nepodal potřebný výkon, ohrozil by své kolegy.

Podobných situací, kdy je v sázce zdraví či život a stimulace duševní výkonnosti může významně přispět k jejich úspěšnému zvládnutí, bychom našli mnohem více. Pokud bychom měli k dispozici vysoce bezpečný a účinný prostředek pro stimulaci duševní činnosti, pak by asi bylo jen velice obtížné bránit chirurgovi, aby jej užil před náročnou operací. Za určitých podmínek si lze představit, že by užití tohoto prostředku bylo chirurgovi doporučeno, nebo dokonce nařízeno. A v krajním případě by mohl být chirurg hnán k odpovědnosti za to, že si nevzal lék před operací, při níž jeho pacient utrpěl vážnou újmu nebo zemřel.

Další příklad ze života dokazující „vynucené“ užívání se týká dětí. Ty se samy nemohou svobodně rozhodnout. Na druhé straně mohou být vystaveny tlaku ze strany učitelů a rodičů. Jedna americká studie například odhalila, že v některých oblastech lékaři předepisují mnohem více ritalinu a adderallu, než by odpovídalo počtu dětských pacientů s poruchami pozornosti a hyperaktivitou. Existuje důvodné podezření, že „nadbytečné“ léky polykají zdravé děti, aby si zlepšily školní výsledky.

Spravedlnost a rovnost přístupu vystoupí do popředí například při přijímací zkoušce, na základě jejíchž výsledků bude přijato jen určité množství uchazečů. V takové situaci budou mít uchazeči užívající podpůrné látky zjevnou výhodu. Nerovnost by do podobných zkoušek nepřinesly až podpůrné prostředky, ta existuje už dnes. Děti s různým sociálním zázemím rozhodně nemají pro vstup na výběrové školy stejnou výchozí pozici. Děti rodičů, kteří jsou schopni dítě na přijímací zkoušky připravit nebo jsou schopni a ochotni mu takovou přípravu zajistit, mají o poznání větší šanci na přijetí, navzdory tomu, že nemusí mít lepší studijní předpoklady.

Nikdo nebude uchazeče o studium diskvalifikovat za to, že před přijímacími zkouškami vypil dvě kávy koupené v automatu. Náhled na užití léků zvyšujících duševní výkonnost bude ve stejné situaci záviset na několika faktorech. Pokud je lék bezpečný a dostupný všem podobně jako kofein v kávě z automatu, není důvod vidět jeho užití jako unfair. Kdyby užívání léků zvyšovalo duševní výkonnost a umožnilo studentovi osvojit si více vědomostí, jistě by proti němu zaznívalo mnohem méně výhrad, než kdyby lék zvyšoval výkonnost pouze během testu. V prvním případě by byli žáci užívající podpůrné prostředky skutečně chytřejší. V druhém případě by jim lék pomohl, aby se zdáli být chytřejší, než ve skutečnosti jsou, a to už bychom asi vnímali jako formu podvodu. Pak by byl řešením buď zákaz, nebo naopak zpřístupnění „dopingu“ všem, kdo o něj projeví zájem. Účastníci zkoušky by jej mohli „fasovat“.

Otázka „férovosti“ přesahuje rámec jednotlivce. Na jedné straně je zřejmé, že se společnost využívající podpůrné prostředky pro zvýšení duševní výkonnosti může rozvíjet mnohem lépe než společnost, která se využívání těchto prostředků vzdá. Na druhé straně ale může užívání podpůrných prostředků prohlubovat společenské rozdíly, pokud by například byly podpůrné prostředky drahé a mohli si je dovolit jen ti nejúspěšnější a nejbohatší. Ti by se tak „zbytku světa“ vzdalovali mílovými kroky.

Zakázat, či povolit?

Greely a jeho kolegové předpokládají, že nové metody stimulace duševní výkonnosti mají potenciál zasáhnout do vývoje společnosti a významně ji změnit. Pokud ponecháme vývoj bez nejmenších regulací, pak se po těchto prostředcích vytvoří silná poptávka poháněná vidinou zvýšené výkonnosti a konkurenceschopnosti. Eliminace výše uvedených rizik (tj. zajištění bezpečnosti, svobody volby a volného přístupu) se dostane na vedlejší kolej.

Mnozí, například americký odborník na bioetiku Francis Fukuyama, vidí řešení ve vytvoření zcela nových právních norem, které by chránily člověka před neřízeným vylepšením nejrůznějšími biotechnologickými postupy. Greely a jeho kolegové navrhují kompromis mezi neregulovaným stavem, kdy zavládnou „zákony džungle“, a přísně regulovaným prostředím, kde využívání podpůrných prostředků pro zvýšení duševní výkonnosti podléhá tvrdým omezením a zákazům.

Greely navrhuje čtyři základní pilíře, o něž by se měla společnost při využívání podpůrných prostředků pro zvýšení duševní výkonnosti opírat. Jsou to: a) intenzivní výzkum, b) účast profesních organizací, c) osvěta, d) využití stávajících právních norem.

Potřeba výzkumu je zřejmá s ohledem na fakt, že látky připadající v úvahu pro zvýšení duševní výkonnosti byly vyvíjeny a testovány pro léčbu nemocných. Jejich přínosy a rizika pro zdravé lidi nejsou dostatečně známy. Zvláště vystupuje potřeba výzkumu do popředí v případech, kdy by tyto prostředky měly užívat děti.

Profesní organizace, například lékařské komory, by měly pro své členy vypracovat pravidla, jak se mají k otázce a využívání prostředků zvyšujících duševní výkonnost postavit. Jsou to totiž právě lékaři, kdo „drží prst“ na lécích, jež lze k zvýšení duševní výkonnosti využít. Další profese, které by měly mít ve vztahu k podpůrným prostředkům zvyšujícím duševní výkonnost jasno, jsou učitelé na všech stupních škol a dále pak personalisté.

O problematice zvyšování duševní výkonnosti stimulačními prostředky by měly být informovány nejen již zmíněné vybrané profesní skupiny, ale i široká veřejnost. Ta by měla být seznamována s přínosy, perspektivou a přísliby, ale i s riziky. Zdaleka by nemělo jít o jednostrannou „nalejvárnu“, nýbrž o diskusi, kde veřejnost dostane příležitost vyjádřit svá přání, obavy, požadavky, názory (viz též rámeček Léčba, nebo vylepšení? 1 ).

Nynější právní normy jistě nejsou dokonalé, ale vytvářejí celkem užitečný rámec pro zajištění bezpečnosti stimulačních prostředků. Podle Greelyho a jeho spolupracovníků by neměly být právní normy přehnaně restriktivní a dělat kriminálníka z každého, kdo hledá bezpečné způsoby stimulace duševních funkcí.