Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Komu patří život?

Patenty, copyrighty a ochranné známky
 |  12. 2. 2009
 |  Vesmír 88, 83, 2009/2
 |  Seriál: Etika vědy, 1. díl (Následující)

Cílem všech způsobů ochrany duševního vlastnictví je chránit tvůrce – umělce, vědce, programátory ad. – před plagiátorstvím a neoprávněným využitím jejich práce. Podle patentového zákona USA (jímž se řídila většina zahraničních sporů, o nichž se zmíním) je patentovatelné cokoliv pod Sluncem, co je vytvořeno člověkem. Dá se to ale říci o sekvencích DNA, na něž je v současné době podáno okolo tří milionů patentů? V některých případech není využití paragrafů na ochranu duševního vlastnictví sporné: doslovné opisování autorů, krádeže vynálezů, využívání cizího loga pro vlastní potřebu. Existují ale mezní případy, ve kterých jde diskuse daleko za tento nesporný rámec. A právě o nich bude řeč v následujícím textu.

Je pravidlem, že o uvedených případech rozhoduje na základě právních úprav příslušná komise daného úřadu případ od případu. V ČR jsou to například Úřad průmyslového vlastnictví, odbor autorského práva Ministerstva kultury a Český patentový úřad. Jelikož však na rozhodnutí takových komisí jsou závislé případné, někdy nemalé, zisky soukromníků a firem, je celé prostředí rozhodovacího procesu potenciálně velmi ohroženo lobováním, manipulací a korupcí. I proto je dobře téma provětrávat. Většina případů rozebraných v článku skončila nakonec tak, že „zdravý rozum“ víceméně zvítězil nad zájmy zisku, někdy ale až po dlouhé, často dosud neuzavřené, právní nebo politické bitvě.

Jsme automaticky majiteli „práva na kopii“ své vlastní DNA? Může si firma zabývající se luštěním genu rýží a jejich vylepšováním genetickými modifikacemi zaregistrovat indickou Basmati, a navíc pod tímto názvem prodávat vlastní geneticky modifikovanou odrůdu rýže s vysokým, ale nikoliv stoprocentním podílem původního genofondu? Jak je to s přírodninami vůbec, je legitimní registrovat si jejich názvy, genofondy, či účinné látky? Jak je to s mnoha patenty, kdy si velká firma zaregistruje samozřejmou věc, kterou všichni používají, ale předtím nikoho nenapadlo podat si na její použití patent? A co kdyby se tato praxe přenesla z virtuálního světa do reálného? Mohu si zítra podat patent na kosu, bicykl, tužku, bábovku nebo lopatu? Mohu si jako lékárník podat ochrannou známku na vrbu nebo lopuch, popřípadě jejich anglické, latinské, sanskrtské aj. jazykové ekvivalenty?

„My?“

Téměř na všechny tyto otázky je odpověď sporná – a právě ve sporu, nezřídka právním, jemuž předcházel spor politický, se na ně odpověď hledá. Kvůli strachu z krádeže a využití individuální DNA prosperuje například právnický server www.dnacopyright.com. V situaci, kdy neexistuje jednoznačný celosvětový právní rámec a každý případ se posuzuje zvlášť, se tento strach dá přinejmenším chápat. Je tu však otázka, kterou si tvůrci copyrightu DNA ani příslušný patentový úřad patrně nekladou. Jsme opravdu vlastníky „vlastní“ DNA? A pokud ano, jak se obě instituce zjevně domnívají, je tu hlubší plótínovská otázka: My? Ale kdo je to my? Asi není realistické očekávat, že na ni bude nalezena v dohledné době konsenzuální odpověď. U Plótína má nezpochybnitelnou identitu jedině sám zdroj všeho jsoucího, a tedy rozumu i duše – božské jedno. Duše, skrze svou „nesestoupenou“ část, má pak odtud identitu pouze delegovanou a živá příroda a její výtvory čerpají svou identitu, jakož i jakoukoliv formu, právě tudy. Ať už bude odpověď koncipována jakkoliv, bude to vždy dost zamotané. Buď je člověk konglomerátem sobeckých genů, ale pak si tento konglomerát podává patent na sebe sama, což je dost bizarní situace. Nebo přistoupíme na nějakou formu dualismu například duše a těla, ale pak by byly vedle duše kandidáty na vlastníka copyrightu ve scientistním i právním diskursu tak těžko uchopitelné entity jako „příroda“ „život“ nebo „bůh“.

„My?“

Téměř na všechny tyto otázky je odpověď sporná – a právě ve sporu, nezřídka právním, jemuž předcházel spor politický, se na ně odpověď hledá. Kvůli strachu z krádeže a využití individuální DNA prosperuje například právnický server www.dnacopyright.com. V situaci, kdy neexistuje jednoznačný celosvětový právní rámec a každý případ se posuzuje zvlášť, se tento strach dá přinejmenším chápat. Je tu však otázka, kterou si tvůrci copyrightu DNA ani příslušný patentový úřad patrně nekladou. Jsme opravdu vlastníky „vlastní“ DNA? A pokud ano, jak se obě instituce zjevně domnívají, je tu hlubší plótínovská otázka: My? Ale kdo je to my? Asi není realistické očekávat, že na ni bude nalezena v dohledné době konsenzuální odpověď. U Plótína má nezpochybnitelnou identitu jedině sám zdroj všeho jsoucího, a tedy rozumu i duše – božské jedno. Duše, skrze svou „nesestoupenou“ část, má pak odtud identitu pouze delegovanou a živá příroda a její výtvory čerpají svou identitu, jakož i jakoukoliv formu, právě tudy. Ať už bude odpověď koncipována jakkoliv, bude to vždy dost zamotané. Buď je člověk konglomerátem sobeckých genů, ale pak si tento konglomerát podává patent na sebe sama, což je dost bizarní situace. Nebo přistoupíme na nějakou formu dualismu například duše a těla, ale pak by byly vedle duše kandidáty na vlastníka copyrightu ve scientistním i právním diskursu tak těžko uchopitelné entity jako „příroda“ „život“ nebo „bůh“.Rozhodně není DNA, a to ani ta lidská, zcela neproblematicky cožkoliv pod sluncem, co uděláno člověkem, jak definují oblast patentovatelného kodexy amerických „otců-zakladatelů“.

Je jasné, že s takto zamotaným arzenálem se budeme jen s největšími obtížemi městnat do právnických šanonů. Právo registrovat si vlastní DNA však zatím ohroženo není, ostatně zdravý rozum opravdu napovídá, že kdo jiný z fyzických nebo právnických osob by byl vlastníkem „mé“ DNA než „já“. Je ale potřeba si na takovou samozřejmost podávat placený patent?

Kauza Basmati a další podobné

Jedna z nejznámějších copyrightových pří, která ve své kulminaci přešla v dočasný mezinárodní skandál, je spor o obchodní značku Basmati. Jde o jednu z nejhodnotnějších světových odrůd rýže z hlediska chuti i složení, vzniklou a dosud pěstovanou v Indii, jmenovitě ve starobylé kolébce lidského zemědělství na indicko-pákistánském pomezí na horním toku Indu. V září roku 1997 si nechala texaská firma RiceTec patentovat rýži Basmati (na zrna rýže a jejich řetězce DNA) a na způsob jak danou rýži identifikovat a analyzovat. Patent obsahuje řetězce DNA Basmati, přesněji řečeno rýže, kterou podle firmy lze za Basmati ještě považovat, a také způsob jak daný vzorek rýže analyzovat a testovat podle kritérií patentu. Následně na to RiceTec čelila obvinění z biopirátsví. 1) To způsobilo krátkou diplomatickou krizi mezi Indií a USA, kdy Indie hrozila, že záležitost přednese coby stížnost na půdě Mezinárodní obchodní organizace (WTO) a jako případ porušení smlouvy o obchodních aspektech práv na ochranu duševního vlastnictví (TRIP, trade related aspects of intelectual property rights), což by mohlo následně vyústit i v ostré obchodní embargo uvalené na USA. Na základě dvoustranných dohod a rozsáhlé revize rozhodnutí Patentového úřadu USA ztratila RiceTec většinu práv spojených s patentem, včetně klíčového práva nazývat svou rýži Basmati, což také zachránilo indické a pákistánské farmáře od jistých, rozsáhlých, obchodních ztrát, odhlédneme-li od etické stránky věci. Indická vláda potom iniciovala projekt vlastního přečtení řetězců DNA rýže Basmati – již ne kvůli patentování nebo registraci „trademarku“, ale kvůli vlastnímu jednoznačnému měřítku, co je rýže Basmati a co už není, které by se uplatnilo v případných dalších sporech.

Nejznámější další případy biopirátsví proběhly okolo pokusů o chráněnou registraci tradičních afrických, jihoamerických a indických bylin nebo jejich izolovaných účinných látek. K prokázání předchozí existence poznání o jejich léčivých vlastnostech bylo v soudních procesech nutno přikročit k edicím a překladům starých děl, manuskriptů a jiných těžko dostupných pramenů. Jenom u indických bylin proběhly patentové spory okolo léčivých vlastností látek obsažených v kurkumě (Curcuma longa), karele (Mormordica charantia), neemu (Melia azadirachta) a dalších rostlinách. Kultury nedbající o psané slovo mají v těchto sporech ještě obtížnější postavení a stávají se tak o to snazší obětí biopirátství, zpravidla dobře financovaného medicínsko-farmaceutickým komplexem.

Biopiráti cz

Některé, i když zdaleka ne tak propracované pokusy o registraci kolektivního duševního vlastnictví proběhly i u nás. 2) V roce 2006–2007 se pokoušela firma Ecce Vita přihlásit na Úřadu ochrany průmyslového vlastnictví (ÚOPV) ochranné známky na některé všeobecně používané indické byliny, respektive jejich všeobecně používaná sanskrtská jména: Amalaki, Ašvaganda, Neem, Tulsí (č. 442879-81). Její žádost byla podle registru „negativně ukončena po podání“, což svědčí o vítězství rozumu a smyslu pro fair play v ÚOPV. V případě, že by totiž žádost prošla, bylo by lze očekávat lavinu registrací bylin, indickými počínaje a pampeliškou konče.

Patenty na lidský genom

Víte, že zhruba pětina vaší genetické informace (což je od roku 2001 víceméně známý soubor o velikosti zhruba 3 Gb) je patentově chráněna, že asi tři čtvrtiny těchto patentů jsou podány v USA a že většina takto podaných patentů je v soukromých rukou farmaceutických gigantů?

Začátkem devadesátých let minulého století se rozjel státní projekt Lidský genom, financovaný zprvu USA, pak za spoluúčasti EU, Ruska, Japonska, Indie a Číny (International Human Genom Sequencing Consorcium), a zároveň konkurenční soukromý projekt farmaceutické firmy Celera pod vedením biologa a mecenáše Craiga Ventera. Neobvyklost situace zvyšovalo to, že část Venterova programu se odehrávala na soukromé lodi, v právním vakuu mezinárodních vod. Nastaly nebývalé závody mezi státním a soukromým sektorem, kdy výsledky prvního měly být (a také byly) publikovány ve volně přístupné webové databázi, zatímco výsledky druhého zpřístupněny za poplatek a jejich vybrané části ochráněny patenty. Do konce programu v roce 2001 jich bylo podáno na šest a půl tisíce. 3) Živelnému boomu patentování fragmentů lidského genomu soukromým sektorem, který mezitím propukl, byla postavena na popud prezidenta Clintona jistá legislativní hráz až v roce 2000, kdy byl vydán zákaz patentování „hrubého genetického materiálu, tj. samotných sekvencí DNA vyskytujících se v živých organismech“. V pouhých několika následujících dnech činily ztráty dosud překotně se rozvíjejícího odvětví 60 miliard dolarů. Jak se ale postupem času ukázalo, zákaz nebyl tak horký, jak na první pohled vypadal, a možnost patentovat lidský genetický materiál dále zůstala, ovšem nyní poněkud omezená kritériem „užitečnosti“ (utility) a nutností patentovat izolovaný „očištěný“ (purified), popřípadě i „pozměněný“ (changed) genetický materiál. Celá záležitost tak trochu připomíná doby Klondiku a Divokého západu, kdy kolonista dorážel na cizí, nedávno „objevené“ území s hrubě otesaným kůlem opatřeným cedulí se jmenovkou a nápisem „Toto je mé“. Také v tomto případě byla až následně pomocí různých zjemňovacích zákonů a kliček učiněna ona do očí bijící drzost alespoň trochu „salon-fahig“ a v nejkřiklavějších případech nějak právně omezena.

Precedentem patentu genetického materiálu byl případ biologa A. Čakravartiho, který na počátku osmdesátých let nechal patentovat geneticky pozměněnou „ropáckou“ bakterii, schopnou metabolicky zpracovávat ropu a některé její produkty. Následný právní spor vyhrál s argumentem, že pozměněný genetický materiál se ve volné přírodě nevyskytuje, tudíž jde o vynález. To jsou i zadní vrátka, kterými se do hry vrací mnohem nejednoznačnější pokusy o patenty na části genetického materiálu lidského genomu.

Dvě nová kritéria, která novela patentového zákona připojila vedle starých kritérií novosti a nesamozřejmosti, totiž prokazatelná „užitečnost“ a nutnost, aby „nešlo o hrubý, v přírodě se vyskytující materiál“, se totiž podaným patentům daří splnit někdy i pouhým připojením náležité „omáčky“. To první vylíčením případné využitelnosti, což, pokud je alespoň zhruba známa funkce genu, může být pro podávající subjekt celkem jednoduché slohové cvičení a to druhé často už pouhým faktem digitalizace genetického řetězce s odkazem na to, že něco takového se „ve volné přírodě nevyskytuje – v přírodě přece neběhají žádné harddisky“. Srovnání soudní praxe a jejího legislativního rámce v souvislosti s patentovými spory okolo DNA ukazuje, že v USA je podání takového patentu snazší než např. v SRN, kde je na ně od roku 2004 uvaleno prakticky jen těžko překročitelné embargo.

Podíváme-li se na věc čistě utilitárně a odhlédneme-li od filozofických, etických a morálních aspektů věci, shrnují zastánci patentování sekvencí DNA jeho výhody jako ochranu investic vložených do výzkumu, a tím i podporu a stimulaci výzkumu samotného. Odpůrci naopak shrnují nevýhody jako zbytečné prodražení výzkumu, kdy v dané oblasti existuje příliš mnoho placených práv, a proto se do něj ani nebude nikdo pouštět. Navíc se kvůli patentům prodražují různé medicínské a diagnostické procedury, což je už samo o sobě eticky problematické. 4)

Velmi problematické je i pravidlo, podle kterého je výhradním vlastníkem patentu na určitou sekvenci DNA ten, kdo dokázal její využitelnost v jednom určitém případě, a už tedy nikoliv ten, kdo by dokázal využitelnost téže sekvence v případě jiném. Asi tak, jako kdyby někdo, dejme tomu, přišel na to, že extrakt z určitého stromu je výborné laxativum, a podal by si na ně jako takové patent, a někdo jiný by s tím samým extraktem chtěl „patentovaně“ čistit boty – ale už by nemohl. Tato problematičnost roste s tím, že ona „využitelnost“ je často vymýšlena jen ad hoc kvůli splnění zákonem vyžadovaného požadavku „užitečnosti“.

Přeneseme-li celý problém na rovinu textu, kterým v jistém legitimním smyslu sekvence DNA je, pak současná praxe odpovídá situaci, kdy si znalec vzácného, laicky obtížně přístupného jazyka nechá patentovat edici textu a zároveň si nárokuje právo mít patentovou ochranu na praktické výstupy, které by s obsahem textu případně bezprostředně souvisely. Vezměme již zmíněný případ indických lékařských manuskriptů: Může si nakladatel, vydavatel (nebo i překladatel), řekněme Motilál Banarsidass, nárokovat patentovou ochranu na komerční využití léků vyrobených na základě publikovaného textu? Takový nárok se zdá být v přirozeném světě absurdní, ne tak ale ve světě boje o patenty fragmentů textury lidské DNA.

Tento příběh je s otevřeným koncem a nejnovější vývoj naznačuje, že se na jeho podobě bude i nadále podílet zákonodárná moc, a tedy politika. V roce 2007 byl v USA například senátory Xavierem Becerrou za demokraty a Curtem Weldonem za republikány podán návrh zákazu patentování genetického materiálu a návrh přijetí zákona o občanské přístupnosti výsledků genetického výzkumu, ani jedno se však doposud nepodařilo prosadit.

Autor čerpal z vlastní zkušenosti a z internetových zdrojů, jako jsou databáze článků v The Indian Times, londýnský The independent, databáze ochranných známek ÚOPV ČR, Wikipedie včetně tamních odkazů na odborné články, dokument US patent and trademark office 991027289 o posuzování požadavku užitečnosti v patentech sekvencí DNA ad.

Poznámky

1) Což je podle definice zcizení domorodého duševního vlastnictví, zpravidla v oblasti farmacie a lidového léčitelství, méně často v také zemědělství.
2) Toto je, pokud vím, první případ jejich publikace.
3) Nyní je okolo lidského genomu podáno na tři miliony patentů.
4) Pro srovnání: podávání patentů např. v oblasti chirurgických postupů není z etických důvodů mezinárodně přijímáno.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etika

O autorovi

Michal Just

Mgr. Michal Just (*1973) vystudoval filosofii na Filosofické fakultě UK. Je doktorandem katedry dějin filosofie a přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se srovnávací filosofií a estetikou. Práci píše na téma Plótínos a paramadvaita. S tématem etiky vědy se původně setkal v indologickém kontextu, při práci s edicemi tradičních lékařských kompendií.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné