Zvířata ve válce, Oddaná, ale nedobrovolná válečná služba

Všechny země se ve válce snaží mobilizovat co nejvíce svých zdrojů, ať už materiálních, nebo lidských, a není tedy divu, že se v této nevděčné situaci ocitla také zvířata. Některá z nich nám pomáhala zmírnit válečné strasti, jiná se v našich rukou stala válečnou zbraní. To je částečně případ psů, ale hlavně velbloudů, proslavených válečných slonů a samozřejmě koní. Když se zeptáte studentů na význam koně, začnou ho líčit jako výkonné pracovní zvíře (např. pro tahání stromů v lese), typické jezdecké zvíře či zvíře pomáhající zmírnit tělesné a duševní poruchy (v hippoterapii). Zapomíná se na to, že především sloužil dlouhá léta – od domestikace až do roku 1939 – jako univerzální válečný nástroj. Až v roce 1939 se totiž při německém útoku na Polsko jasně ukázalo, že kůň není rovnocenný motorizovaným jednotkám s tanky.

V souvislosti s válkami může být pro zoology zajímavé také to, jak na sebe různá zvířata během bitev reagovala – například koně se vyloženě děsili velbloudů, silný byl také šok Římanů (a jejich koní) z afrických slonů, které dovezl do Evropy Hanibal Barkas. Zvířecí válečná služba byla dříve velice významná a rozmanitá. Zvířata transportovala v nepředstavitelně obtížných podmínkách těžkou výzbroj, mužstvo nebo zraněné vojáky, čehož se výborně zhostili například koně, osli, muly a mezci, velbloudi, skot, sobi a sloni, ale i psi, kteří byli pro střelce méně snadným cílem. Holubi a psi sloužili také jako poštovní doručovatelé, psi navíc zabezpečovali hlídání vojenských táborů. Podobnou roli měly husy, které byly takto využívány Brity ještě za druhé světové války v jihovýchodní Asii. Psí služba obnášela navíc kladení telefonních kabelů a hledání mrtvých či zraněných vojáků. Podle typu úkolů se vedl výcvik – pes hledající mrtvé či zraněné v troskách měst měl štěkat při jakémkoliv podezření, že pod sutí našel lidské tělo. Pes na frontě musel naopak zprávu o nalezení živého vojáka doručit jednotce v tichosti, například donesením helmy, čepice, kusu oděvu či chomáče vlasů.

Některá zvířata bohužel lidé vycvičili na to, aby se nevědomky stala sebevražednými útočníky. Například psi s náložemi připevněnými na těle měli za úkol vyhazovat do vzduchu nepřátelské tanky a podobně zvrácenému výcviku byli vystaveni svého času i delfíni, kteří měli ničit nepřátelská plavidla. Zajímavé je, že mnohá zvířata (zvláště psi, ale také kočky či koně) byla povýšena na maskoty jednotek, a to často i oficiálně. Takové zvíře mohlo mít nejen vojenskou hodnost, ale i pohřeb se všemi vojenskými poctami. Spousta zvířat však byla prostě neoficiálními mazlíky, které si válkou zničení vojáci chodili „jenom“ pohladit. Na druhou stranu někteří lidé v zázemí vyvinuli intenzivní snahu redukovat počty mazlíčků (koček a psů), protože „ujídali“ potraviny (mléko či maso) – ve Velké Británii se například za první světové války měly redukovat počty psů až na polovinu. Naštěstí se tyto plány nenaplnily a sama služba zvířat za války ukázala nehoráznost tohoto požadavku.

Nedávno se na našem trhu objevily překlady dvou knih, které se zabývají zvířaty ve válce. Kniha „Mlčenliví hrdinové“ se zaměřuje na osudy vybraných jedinců z řad psů, koní, oslů, holubů a koček, a to převážně při jejich službě v obou světových válkách. Většinou jde o ta zvířata, která byla za prokázané služby vyznamenána Brity (Dickin Medal ¹⁾ ), Američany či Francouzy. Kniha „Váleční psi“ věnuje pozornost především využívání psů v období od druhé světové války po současnost. První z knih je dost zaměřena na zvířata v rukou Britů a jejich spojenců, druhá zas na zvířata využívaná Američany. Ani v jedné z knih téma válečných zvířat nepokrývá širší historické období (výjimkou je kratší kapitola v druhé knize věnovaná těmto psům od starověku po první světovou válku). To je samozřejmě škoda, ale právě časové omezení patrně umožnilo autorům pojednat o daných obdobích s tolika detaily a zajímavými postřehy. Některé jejich pasáže možná donutí citlivější čtenáře k uronění slzy, jiné jsou naopak úsměvné, například vyznamenání malého psíka Bobbieho královnou Viktorií za hrdinství v Afghánistánu. Člověka vlastně nepřekvapí, že „zvířátkomilní“ Britové taková vyznamenání považovali za samozřejmost (stejně jako užití psů pro vojenské účely), kdežto Američané s tímto využitím dost dlouho váhali ²⁾ a pochvaly nasazeným zvířatům dávali jen výjimečně – opěvovány byly spíše vymoženosti vojenské techniky.

Je mimo vši pochybnost, že zvířata zatažená do válek vykonávala neopomenutelnou službu. Můžeme je odměňovat medailemi, ale můžeme o nich také shromažďovat údaje a řádně je zhodnotit, čímž bychom mohli plně docenit jejich věrné a v podstatě nezištné služby. Oba překlady jsou zajímavými zdroji informací, přesto lze doufat v kompletnější zpracování tohoto tématu, nejen na příkladu více druhů zvířat, ale také v širší geografické a historické perspektivě. ³⁾ U nás vyšla v roce 1928 „Zvířata a lidé ve válce 1914–1918“ od J. Müldnera. Možná by se i v České republice mohla otevřít zajímavá témata jako výcvik pohraničních psů, vyšlechtění československého vlčáka nebo třeba význam zvířat v zázemí válek. Dr. Vojen Ložek například před časem zmiňoval, že toulavé kozy za druhé světové války zajistily spoustě lidí obživu – lov divokých prasat byl naopak v té době trestán zastřelením.