Život, lásky a smrt neolitických zemědělců

Byl to muž se společenským postavením. Zemřel v 53. století před Kristem a bylo mu něco málo přes třicet. ¹⁾ Přestože zemřel ve věku pro tehdejší dobu obvyklém, příčinou jeho smrti byl nejspíš pořádný úder do hlavy. Od okamžiku, kdy k tomu došlo, ho patrně trápily bolesti, neboť se mu pokusili lebku v místě zranění trepanovat (což je pozoruhodný a na tehdejší dobu vzácný příklad chirurgické operace hlavy). Bolesti však zřejmě trvaly až do smrti, jelikož byl pohřben s rukama přiloženýma ke spánkům. Jakožto muž úctyhodný dosáhl ve své komunitě vysokého postavení. Do hrobu mu dali džbánek a misku, které asi předtím používal k jídlu a pití, kopytovitý sekeromlat vyrobený z kamene pocházejícího pravděpodobně z podhůří Jizerských hor, pazourkovou čepel z krakovské jury, přívěšek na krk z mušle ostnovky (Spondylus), mramorové korálky, čtyři perforované zuby vysoké zvěře a dva mlecí kameny (obrázek 1, obrázek 3, obrázek 4). Horní část těla i lebku mu pokrývalo množství červeného okru; červená barva značila transformaci a cestu z pozemského světa do jiného. Jako zvláštní symbol úcty, jíž se těšil, měl na sobě kromě přívěšků i náramek z ostnovek od Středozemního moře. Pocházel z kraje kolem Vedrovic, kde setrval až do své smrti. Za svého života jedl rozmanitou stravu obsahující divoké i zušlechtěné plodiny a divoká i domestikovaná zvířata, avšak masitou stravu míval pravidelněji než ostatní vesničané (obrázek 1).

Muž patřil již do období neolitického zemědělství, kdy v celé Evropě byly staré loveckosběračské tradice nahrazovány polním hospodařením. Přesněji ho lze zařadit do období kultury s lineární keramikou, kdy existovalo volné sdružení sídlišť spjatých společným světonázorem a kulturou. Tradice, pro niž je charakteristická keramika zdobená rovnými či zavinutými čarami, měla svůj původ v jihovýchodní Evropě. Otázkou je, jak tato kultura pronikla až do Vedrovic. Během několika staletí se kultura s lineární keramikou rozšířila do celé střední Evropy a na západě dosáhla až do Pařížské pánve a Nizozemska.

Kombinace obydlí, stodoly, chléva a zásobárny

Šíření zemědělství v Evropě znamenalo revoluční vývoj v lidské historii. Lidem, kteří byli dosud závislí na méně spolehlivých nekultivovaných zdrojích, to otevřelo řadu možností. Nyní měli rostliny i zvířata v blízkosti domova, což znamenalo, že se mohly uživit i větší populace ve stálých sídlištích. Nový vztah člověka k zdrojům obživy otevřel jiné možnosti využívání krajiny. Vznikaly další způsoby zpracování keramiky, štípaných a leštěných kamenných nástrojů. Patrně nejpozoruhodnější jsou však velké domy kultury s lineární keramikou, které představovaly před vznikem Římské říše zřejmě nejrozsáhlejší společná obydlí ve střední Evropě. Plnily navíc funkci společenských institucí, které – podobně jako třeba tradiční farma v Baskicku – byly kombinací lidského obydlí, stodoly, chléva a zásobárny. Pravděpodobně byly obývány početnými rodinami a sloužily k společným shromážděním. Jejich obyvatelé byli zapojeni do rozsáhlé sítě výměnného obchodu, která sahala od Jaderského moře k Baltskému a od oblasti dolního Rýna až k dolnímu Dněpru. Tato síť symbolizovala kosmopolitní povahu neolitické společnosti a byla těsně vázána na jedincovo získané sociální postavení, jež se projevovalo například nástroji z exotických kamenů či mramoru a ozdobami z lastur ostnovky.

Původní lovci-sběrači se začlenili do světa kultury s lineární keramikou překvapivě rychle, což naznačuje, že pro ně byl tento způsob života atraktivní. Ale proč? A jak vypadal život jedince v průběhu velkého přechodu, jak vůbec individuální osudy přestály tak dramatické změny? Nový životní styl s sebou přinesl i nové požadavky. Především život v hustě zalidněné osadě, ale také těsný kontakt se zvířaty, při kterém docházelo k přenosu chorob pro člověka nových (např. tuberkulózy), vůči nimž lidé neměli žádné obranné látky. Vzrůstaly i rozdíly ve výrobních prostředcích (v kvalitě pozemku či dobytka) a v zemědělských produktech, a v důsledku toho vzrostl také nerovný přístup k nim, a proto i sociální rozdíly. Úsilí vložené do obdělávání půdy a chovu dobytka (za situace, kdy obyvatelé sídliště věděli, že kýžená odměna přijde až za několik měsíců) učinilo výnosnou záležitost z loupeživých útoků. Noví zemědělci pak byli nejspíš donuceni svůj majetek a pole bránit. Možná náš muž zemřel právě na následky takového nepřátelského střetnutí. Zároveň bylo třeba udržovat vztahy mezi komunitami, a to jak kvůli výměně partnerů a informací, tak kvůli sdílené zkušenosti a inovacím.

Kdo byli a jak žili?

Ve společnosti neznající písmo, jakou kultura s lineární keramikou byla, může podmínky lidského života osvětlit jen archeologie (viz rámeček „Příběhy čtené z nálezů“ 1 ). Donedávna dokázali archeologové pomocí dostupných analytických technik identifikovat všeobecné podmínky těchto změn, ale za nástiny historické skutečnosti už neodhalili životní historie jednotlivců. Mohli jsme hovořit o artefaktech, kulturách a procesech, ale ne o jednotlivých lidech ani o jejich vlivu na vlastní komunitu. Dnes máme možnost rekonstruovat cyklus každodenního života i smrt těchto lidí za pomoci souboru nejmodernějších biologických analýz jejich tělesných ostatků, a to v kombinaci s analýzou artefaktů, které byly vloženy do hrobu spolu s tělem mrtvého. A jelikož psaný jazyk nebude existovat ještě dalších pět tisíc let, jméno muže, jenž byl s takovou úctou pohřben, se bohužel nikdy nedovíme. Jeho identitu však naše analýzy odhalit dokážou.

V letech 1975 až 1982 bylo odhaleno sídliště a pohřebiště ve Vedrovicích (obrázek 2), 40 km jihozápadně od Brna nedaleko Moravského Krumlova. ²⁾ Místo samé zahrnuje pohřebiště, sídliště a tři ohrazené prostory z doby po raném období lineární keramiky a možná i druhé pohřebiště. Ačkoli sídliště nebylo vykopáno úplně celé, výzkum naznačuje, že osídlení je staršího data než pohřebiště. S nejranějším osídlením se nespojují žádná rozsáhlá obydlí, ale když osídlení dospělo do podoby typické vesnice zemědělců rané kultury s lineární keramikou, což bylo v době expanze neolitu do střední Evropy, postavili představitelé této kultury řadu velkých obydlí stejně jako množství pecí. Jejich sídliště se přeměnilo v ohrazenou osadu, obývanou v průběhu neolitu přes období kultury s lineární keramikou po kulturu s moravskou malovanou keramikou a dále.

Pohřebiště jinde než sídliště

Právě toto zachovávání odděleného sídliště a pohřebiště činí z místa výjimečnou archeologickou lokalitu. Většina komunit kultury lineární keramiky totiž pohřbívala mrtvé jednotlivě pod základy svých velkých domů nebo v okolí sídliště. Pohřbené ostatky ztotožněné s domem představovaly jeho začátky a konce, akt založení a uzavření, který symbolizoval ztotožnění života domu s průběhem lidské existence. Byla to praxe získaná od prvních neolitických kultur v jihovýchodní Evropě. Ve Vedrovicích bylo ale nejméně 100 osob pochováno také mimo vesnici, v prostoru, který byl k těmto účelům vyčleněn. Tato skutečnost pro nás představuje vzácnou možnost kosterní pozůstatky mrtvých analyzovat. Rovněž nám umožňuje porovnávat jednotlivce mezi sebou – jejich původ, zdraví, stravu, společenské postavení i osobní historii. Do jaké míry existovala ve Vedrovicích sociální nerovnost? Jakým způsobem se mohla projevovat? Jaké bylo složení obyvatel vesnice z hlediska jejich genetického a zeměpisného původu? Viz obrázek 9.

Významným krokem kupředu, který se nám podařilo v projektu uskutečnit, bylo uplatnění řady biochemických analýz, jež se vzájemně doplňovaly. Při určování původu a způsobu života obyvatel Vedrovic jsme radiokarbonovou metodou mohli přesněji zjistit, že pohřbení představují tři až čtyři generace, které žily převážně v průběhu sta let mezi 5300 a 5200 před Kristem. Biochemická analýza stroncia, kalcia, izotopů uhlíku, kyslíku, dusíku a síry, provedená na zubech zemřelých, nám umožnila zjistit, kde se narodili, zda v místě, nebo mimo region, zatímco stejná analýza kostí nám poskytla informace o tom, kde strávili posledních deset až patnáct let svého života. Pomocí analýzy mitochondriální DNA, zděděné „po přeslici“, můžeme určit původ předků po mateřské linii u žen i u mužů. Náš vzorek nezahrnuje všechny pohřbené, ale poukazuje na to, že 15–20 % obyvatel Vedrovic nebyli místní. Většina se však narodila, žila a zemřela ve Vedrovicích (14 mužů, 16 žen, 14 dětí ze vzorkované populace). Dva muži a dvě ženy se narodili v okolí Vedrovic, ale během života cestovali: dospělost prožili v cizích krajích, ve Vedrovicích nakonec zemřeli. Tři muži a čtyři ženy byli mladí přistěhovalci: narodili se v cizině, ale posledních 10–15 let života strávili ve Vedrovicich. A jeden muž a jedna žena byli cizinci vysokého společenského postavení (oba pochovaní v hrobech s bohatou výbavou): narodili se a žili hlavně mimo Vedrovice, ale přesto zemřeli ve Vedrovicích. Naše biochemické a genetické analýzy, které poukazují na rozvinuté meziregionální kontakty a na vzdálenější styky s krajinami v jihovýchodní, východní a západní Evropě, jsou rovněž potvrzeny nálezy artefaktů na pohřebišti a surovinami, které lidé používali k jejich výrobě.

Kontakty s cizinou

Geneticky byli obyvatelé Vedrovic typickými představiteli středoevropského neolitu, ačkoli se zde našlo i několik typů „exotické“ mitochondriální DNA. „Hraniční“ podmínky přechodu k zemědělství byly komplexní, nicméně v jednotlivých regionech se lišily. Zdá se, že se někteří lidé (bez závislosti na věku či pohlaví) mezi komunitami stěhovali. Komplexní výměnná síť, zprostředkující šperky či ozdoby z mušlí ostnovek nebo nástroje z exotických kamenů, určitě vytvořila cesty, po nichž lidé migrovali. Vedrovice sloužily v jistém smyslu jako průchozí komunita, v níž se mísily kulturní tradice udržováním kontaktů se vzdálenými krajinami, a také se tam lidé stěhovali a zase odtud odcházeli. Víme, že lidé z Vedrovic měli jak kulturní, tak i genetické vztahy s jihovýchodní Evropou, zejména s prostorem západního Maďarska, kde kultura s lineární keramikou vznikla. Není vyloučeno, že někteří z vedrovických obyvatel postoupili dále do východních Čech, kde založili raná sídliště s lineární keramikou, jako jsou například Bylany. Kontakty mezi neolitickými zemědělci v Bylanech a Vedrovicemi jsou doloženy výměnou kamenných surovin (viz obrázek 6 a rámeček „Původ kultury s lineární keramikou“ 2 ). Takové otevřené kontaktní komunity podporovaly šíření kultury.

Okno do minulosti

Prehistoričtí badatelé se dnes ve velké míře zabývají rekonstrukcemi rolí individua ve společnosti. Zřídka se však stává, že by nám jejich studie umožňovaly dostat se dále než za obecné úvahy o tom, jak mohl jedinec působit v širším sociálním systému. Použitím vědeckých analýz jednotlivých kosterních pozůstatků se nám podařilo výsledky jednotlivých technik dát do souvislosti. Vedrovice nám otevírají okno do minulosti, v němž tato malá, leč významná zemědělská osada z 53. století před Kristem získává na osobitosti. „Oživují“ se zde lidské bytosti, od jejichž života uplynulo víc než sedm tisíciletí. Těžko se nám dnes podaří zjistit jejich jména, avšak můžeme rozpoznat a pochopit historické události, v nichž byla role těchto lidí klíčová.

Autoři děkují nadaci AHRC za finanční podporu, dr. Petru Šuleřovi, řediteli Moravského zemského muzea, bývalému velvyslanci ČR v Londýně Stefanovi Fuhlemu, poslanci Petru Suchánkovi a Petru Tajčmanovi za organizační pomoc a v neposlední řadě účastníkům projektu za spolupráci. Ilustrace 1–5, 7–8 byly poskytnuty prof. V. Podborským. Článek z angličtiny do češtiny přeložila dr. Ilona Kořánová, která si zaslouží velké díky za pochopení a trpělivost.