Život, lásky a smrt neolitických zemědělců
Byl to muž se společenským postavením. Zemřel v 53. století před Kristem a bylo mu něco málo přes třicet. 1) Přestože zemřel ve věku pro tehdejší dobu obvyklém, příčinou jeho smrti byl nejspíš pořádný úder do hlavy. Od okamžiku, kdy k tomu došlo, ho patrně trápily bolesti, neboť se mu pokusili lebku v místě zranění trepanovat (což je pozoruhodný a na tehdejší dobu vzácný příklad chirurgické operace hlavy). Bolesti však zřejmě trvaly až do smrti, jelikož byl pohřben s rukama přiloženýma ke spánkům. Jakožto muž úctyhodný dosáhl ve své komunitě vysokého postavení. Do hrobu mu dali džbánek a misku, které asi předtím používal k jídlu a pití, kopytovitý sekeromlat vyrobený z kamene pocházejícího pravděpodobně z podhůří Jizerských hor, pazourkovou čepel z krakovské jury, přívěšek na krk z mušle ostnovky (Spondylus), mramorové korálky, čtyři perforované zuby vysoké zvěře a dva mlecí kameny (obrázek 1, obrázek 3, obrázek 4). Horní část těla i lebku mu pokrývalo množství červeného okru; červená barva značila transformaci a cestu z pozemského světa do jiného. Jako zvláštní symbol úcty, jíž se těšil, měl na sobě kromě přívěšků i náramek z ostnovek od Středozemního moře. Pocházel z kraje kolem Vedrovic, kde setrval až do své smrti. Za svého života jedl rozmanitou stravu obsahující divoké i zušlechtěné plodiny a divoká i domestikovaná zvířata, avšak masitou stravu míval pravidelněji než ostatní vesničané (obrázek 1).
Muž patřil již do období neolitického zemědělství, kdy v celé Evropě byly staré loveckosběračské tradice nahrazovány polním hospodařením. Přesněji ho lze zařadit do období kultury s lineární keramikou, kdy existovalo volné sdružení sídlišť spjatých společným světonázorem a kulturou. Tradice, pro niž je charakteristická keramika zdobená rovnými či zavinutými čarami, měla svůj původ v jihovýchodní Evropě. Otázkou je, jak tato kultura pronikla až do Vedrovic. Během několika staletí se kultura s lineární keramikou rozšířila do celé střední Evropy a na západě dosáhla až do Pařížské pánve a Nizozemska.
Kombinace obydlí, stodoly, chléva a zásobárny
Šíření zemědělství v Evropě znamenalo revoluční vývoj v lidské historii. Lidem, kteří byli dosud závislí na méně spolehlivých nekultivovaných zdrojích, to otevřelo řadu možností. Nyní měli rostliny i zvířata v blízkosti domova, což znamenalo, že se mohly uživit i větší populace ve stálých sídlištích. Nový vztah člověka k zdrojům obživy otevřel jiné možnosti využívání krajiny. Vznikaly další způsoby zpracování keramiky, štípaných a leštěných kamenných nástrojů. Patrně nejpozoruhodnější jsou však velké domy kultury s lineární keramikou, které představovaly před vznikem Římské říše zřejmě nejrozsáhlejší společná obydlí ve střední Evropě. Plnily navíc funkci společenských institucí, které – podobně jako třeba tradiční farma v Baskicku – byly kombinací lidského obydlí, stodoly, chléva a zásobárny. Pravděpodobně byly obývány početnými rodinami a sloužily k společným shromážděním. Jejich obyvatelé byli zapojeni do rozsáhlé sítě výměnného obchodu, která sahala od Jaderského moře k Baltskému a od oblasti dolního Rýna až k dolnímu Dněpru. Tato síť symbolizovala kosmopolitní povahu neolitické společnosti a byla těsně vázána na jedincovo získané sociální postavení, jež se projevovalo například nástroji z exotických kamenů či mramoru a ozdobami z lastur ostnovky.
Původní lovci-sběrači se začlenili do světa kultury s lineární keramikou překvapivě rychle, což naznačuje, že pro ně byl tento způsob života atraktivní. Ale proč? A jak vypadal život jedince v průběhu velkého přechodu, jak vůbec individuální osudy přestály tak dramatické změny? Nový životní styl s sebou přinesl i nové požadavky. Především život v hustě zalidněné osadě, ale také těsný kontakt se zvířaty, při kterém docházelo k přenosu chorob pro člověka nových (např. tuberkulózy), vůči nimž lidé neměli žádné obranné látky. Vzrůstaly i rozdíly ve výrobních prostředcích (v kvalitě pozemku či dobytka) a v zemědělských produktech, a v důsledku toho vzrostl také nerovný přístup k nim, a proto i sociální rozdíly. Úsilí vložené do obdělávání půdy a chovu dobytka (za situace, kdy obyvatelé sídliště věděli, že kýžená odměna přijde až za několik měsíců) učinilo výnosnou záležitost z loupeživých útoků. Noví zemědělci pak byli nejspíš donuceni svůj majetek a pole bránit. Možná náš muž zemřel právě na následky takového nepřátelského střetnutí. Zároveň bylo třeba udržovat vztahy mezi komunitami, a to jak kvůli výměně partnerů a informací, tak kvůli sdílené zkušenosti a inovacím.
Kdo byli a jak žili?
Ve společnosti neznající písmo, jakou kultura s lineární keramikou byla, může podmínky lidského života osvětlit jen archeologie (viz rámeček „Příběhy čtené z nálezů“ 1 ). Donedávna dokázali archeologové pomocí dostupných analytických technik identifikovat všeobecné podmínky těchto změn, ale za nástiny historické skutečnosti už neodhalili životní historie jednotlivců. Mohli jsme hovořit o artefaktech, kulturách a procesech, ale ne o jednotlivých lidech ani o jejich vlivu na vlastní komunitu. Dnes máme možnost rekonstruovat cyklus každodenního života i smrt těchto lidí za pomoci souboru nejmodernějších biologických analýz jejich tělesných ostatků, a to v kombinaci s analýzou artefaktů, které byly vloženy do hrobu spolu s tělem mrtvého. A jelikož psaný jazyk nebude existovat ještě dalších pět tisíc let, jméno muže, jenž byl s takovou úctou pohřben, se bohužel nikdy nedovíme. Jeho identitu však naše analýzy odhalit dokážou.
V letech 1975 až 1982 bylo odhaleno sídliště a pohřebiště ve Vedrovicích (obrázek 2), 40 km jihozápadně od Brna nedaleko Moravského Krumlova. 2) Místo samé zahrnuje pohřebiště, sídliště a tři ohrazené prostory z doby po raném období lineární keramiky a možná i druhé pohřebiště. Ačkoli sídliště nebylo vykopáno úplně celé, výzkum naznačuje, že osídlení je staršího data než pohřebiště. S nejranějším osídlením se nespojují žádná rozsáhlá obydlí, ale když osídlení dospělo do podoby typické vesnice zemědělců rané kultury s lineární keramikou, což bylo v době expanze neolitu do střední Evropy, postavili představitelé této kultury řadu velkých obydlí stejně jako množství pecí. Jejich sídliště se přeměnilo v ohrazenou osadu, obývanou v průběhu neolitu přes období kultury s lineární keramikou po kulturu s moravskou malovanou keramikou a dále.
Pohřebiště jinde než sídliště
Právě toto zachovávání odděleného sídliště a pohřebiště činí z místa výjimečnou archeologickou lokalitu. Většina komunit kultury lineární keramiky totiž pohřbívala mrtvé jednotlivě pod základy svých velkých domů nebo v okolí sídliště. Pohřbené ostatky ztotožněné s domem představovaly jeho začátky a konce, akt založení a uzavření, který symbolizoval ztotožnění života domu s průběhem lidské existence. Byla to praxe získaná od prvních neolitických kultur v jihovýchodní Evropě. Ve Vedrovicích bylo ale nejméně 100 osob pochováno také mimo vesnici, v prostoru, který byl k těmto účelům vyčleněn. Tato skutečnost pro nás představuje vzácnou možnost kosterní pozůstatky mrtvých analyzovat. Rovněž nám umožňuje porovnávat jednotlivce mezi sebou – jejich původ, zdraví, stravu, společenské postavení i osobní historii. Do jaké míry existovala ve Vedrovicích sociální nerovnost? Jakým způsobem se mohla projevovat? Jaké bylo složení obyvatel vesnice z hlediska jejich genetického a zeměpisného původu? Viz obrázek 9.
Významným krokem kupředu, který se nám podařilo v projektu uskutečnit, bylo uplatnění řady biochemických analýz, jež se vzájemně doplňovaly. Při určování původu a způsobu života obyvatel Vedrovic jsme radiokarbonovou metodou mohli přesněji zjistit, že pohřbení představují tři až čtyři generace, které žily převážně v průběhu sta let mezi 5300 a 5200 před Kristem. Biochemická analýza stroncia, kalcia, izotopů uhlíku, kyslíku, dusíku a síry, provedená na zubech zemřelých, nám umožnila zjistit, kde se narodili, zda v místě, nebo mimo region, zatímco stejná analýza kostí nám poskytla informace o tom, kde strávili posledních deset až patnáct let svého života. Pomocí analýzy mitochondriální DNA, zděděné „po přeslici“, můžeme určit původ předků po mateřské linii u žen i u mužů. Náš vzorek nezahrnuje všechny pohřbené, ale poukazuje na to, že 15–20 % obyvatel Vedrovic nebyli místní. Většina se však narodila, žila a zemřela ve Vedrovicích (14 mužů, 16 žen, 14 dětí ze vzorkované populace). Dva muži a dvě ženy se narodili v okolí Vedrovic, ale během života cestovali: dospělost prožili v cizích krajích, ve Vedrovicích nakonec zemřeli. Tři muži a čtyři ženy byli mladí přistěhovalci: narodili se v cizině, ale posledních 10–15 let života strávili ve Vedrovicich. A jeden muž a jedna žena byli cizinci vysokého společenského postavení (oba pochovaní v hrobech s bohatou výbavou): narodili se a žili hlavně mimo Vedrovice, ale přesto zemřeli ve Vedrovicích. Naše biochemické a genetické analýzy, které poukazují na rozvinuté meziregionální kontakty a na vzdálenější styky s krajinami v jihovýchodní, východní a západní Evropě, jsou rovněž potvrzeny nálezy artefaktů na pohřebišti a surovinami, které lidé používali k jejich výrobě.
Kontakty s cizinou
Geneticky byli obyvatelé Vedrovic typickými představiteli středoevropského neolitu, ačkoli se zde našlo i několik typů „exotické“ mitochondriální DNA. „Hraniční“ podmínky přechodu k zemědělství byly komplexní, nicméně v jednotlivých regionech se lišily. Zdá se, že se někteří lidé (bez závislosti na věku či pohlaví) mezi komunitami stěhovali. Komplexní výměnná síť, zprostředkující šperky či ozdoby z mušlí ostnovek nebo nástroje z exotických kamenů, určitě vytvořila cesty, po nichž lidé migrovali. Vedrovice sloužily v jistém smyslu jako průchozí komunita, v níž se mísily kulturní tradice udržováním kontaktů se vzdálenými krajinami, a také se tam lidé stěhovali a zase odtud odcházeli. Víme, že lidé z Vedrovic měli jak kulturní, tak i genetické vztahy s jihovýchodní Evropou, zejména s prostorem západního Maďarska, kde kultura s lineární keramikou vznikla. Není vyloučeno, že někteří z vedrovických obyvatel postoupili dále do východních Čech, kde založili raná sídliště s lineární keramikou, jako jsou například Bylany. Kontakty mezi neolitickými zemědělci v Bylanech a Vedrovicemi jsou doloženy výměnou kamenných surovin (viz obrázek 6 a rámeček „Původ kultury s lineární keramikou“ 2 ). Takové otevřené kontaktní komunity podporovaly šíření kultury.
Okno do minulosti
Prehistoričtí badatelé se dnes ve velké míře zabývají rekonstrukcemi rolí individua ve společnosti. Zřídka se však stává, že by nám jejich studie umožňovaly dostat se dále než za obecné úvahy o tom, jak mohl jedinec působit v širším sociálním systému. Použitím vědeckých analýz jednotlivých kosterních pozůstatků se nám podařilo výsledky jednotlivých technik dát do souvislosti. Vedrovice nám otevírají okno do minulosti, v němž tato malá, leč významná zemědělská osada z 53. století před Kristem získává na osobitosti. „Oživují“ se zde lidské bytosti, od jejichž života uplynulo víc než sedm tisíciletí. Těžko se nám dnes podaří zjistit jejich jména, avšak můžeme rozpoznat a pochopit historické události, v nichž byla role těchto lidí klíčová.Autoři děkují nadaci AHRC za finanční podporu, dr. Petru Šuleřovi, řediteli Moravského zemského muzea, bývalému velvyslanci ČR v Londýně Stefanovi Fuhlemu, poslanci Petru Suchánkovi a Petru Tajčmanovi za organizační pomoc a v neposlední řadě účastníkům projektu za spolupráci. Ilustrace 1–5, 7–8 byly poskytnuty prof. V. Podborským. Článek z angličtiny do češtiny přeložila dr. Ilona Kořánová, která si zaslouží velké díky za pochopení a trpělivost.
Literatura
Šída P.: Distribuční areály surovin v neolitu na území České republiky, Archeologické rozhledy 58, 407–426, 2006Přichystal A.: Objev neolitické těžby zelených břidlic na jižním okraji Jizerských hor (severní Čechy), v Kvartér 8, 12–14, 2002
Podborský V. (ed.) a kol.: Dvě pohřebiště neolitického lidu s lineární keramikou ve Vedrovicích na Moravě, Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno 2002
Přichystal A.: Petrografický výzkum broušené a ostatní kamenné industrie z vedrovickych pohřebišť, v Podborský V. (ed.) s. 211–214
Hladilová S.: Výsledky paleontologického studia ozdob z lokality Vedrovice, v Podborský V. (ed.), s. 257–262
Mateiciucová I.: Štípaná kamenná industrie z pohřebiště „Široká u lesa“, v Podborský V. (ed.), s. 217–230
Květina P.: Mocní muži a sociální identita jednotlivců – prostorová analýza pohřebiště kultury s lineární keramikou ve Vedrovicích, Archeologické rozhledy 56/2, 383–392, 2004
John J.: Pohřební výbavy v kultuře s volutovou keramikou, Neustupný E., John J. (eds.): Příspěvky k archeologii 2, 11–19, 2005
Čižmár, Z. (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Katalog výstavy, Znojmo 2008.
Pavlů, I., Zápotocká, M. (eds): Archeologie pravěkých Čech 3 – Neolit. Archeologický ústav AV ČR, Praha 2008.
Poznámky
PŘÍBĚHY ČTENÉ Z NÁLEZŮ
- Žena (pohřeb 48/77) zemřela ve věku 18 až 20 let, někdy v době 5310 až 5210 před Kristem. Podle typického vedrovického zvyku byla uložena do mělkého hrobu na levý bok se skrčenýma rukama nad hlavou. Je to ojedinělý případ ženy, která zemřela poměrně mladá. Do hrobu jí nedali žádné keramické nádoby ani nástroje, avšak červený okr na její levé stehenní kosti napovídá, že mohla být oblečena do obarveného oděvu nebo že jí do klína vložili předmět červené barvy podléhající zkáze. Z toho, že v jejím hrobě chyběly předměty z trvanlivých materiálů, můžeme vyvozovat, že její společenské postavení bylo poměrně nízké. Možná si ještě nestačila společenskou pozici vybudovat. Několik fragmentů jemnozrnné keramiky v hrobě však napovídá, že její odchod provázel pohřební rituál. Pocházela z Vedrovicka a nikdy nestrávila významnou dobu mimo kraj obklopující její zemědělskou osadu. Etnicky představuje typického jedince evropského neolitu. Zuby měla v dobrém stavu, i když na jejich kousacím povrchu jsou patrné jamky. Na rozdíl od většiny vedrovických žen jedla velmi tvrdou potravu – možná chléb připravený z mouky mleté mezi kameny, které uvolňovaly drobný kamenný prach. Izotopy v její kosti naznačují, že jedla potravu všeho druhu, ale v jejím jídelníčku nechyběla ani porce masa. Až do své smrti byla nejspíš zdravá.
- Mladík (obrázek 7, pohřeb 23/75) zemřel rovněž ve věku 18 až 20, v letech 5300 až 5050, nejpravděpodobněji v 53. století před Kristem. V době úmrtí se mu právě začaly prořezávat zuby moudrosti. Ačkoli celkově byl zdravý, okrsky s pórovitou strukturou v přední části jeho očních důlků naznačují, že v určitém období života trpěl chudokrevností. Nedostatek potravy v mladém věku mohl způsobit rovněž menší velikost jeho chrupu. Příčinou mohla být také měkká potrava. Etnicky patřil k místním lovecko-sběračským komunitám mezolitu, jeho předkové pocházeli ze západní Evropy z pozdní doby ledové (magdalénienu). Narodil se v okolí Vedrovic a žil tam po celou dobu. Živil se různorodou stravou, ale měl pravidelný přístup k masu, což zanechalo stopy vrásčitého opotřebení na kousacím povrchu jeho zubů. Jeho potrava se nelišila od potravy mnoha dalších vedrovických obyvatel. Po smrti byl uložen ve skrčené pozici na levém boku do mělkého hrobu, jak v této lokalitě bylo běžné. Pohřbili ho bez předmětů podléhajících zkáze, ale v jeho hrobě se našly fragmenty nejméně ze šesti různých keramických nádob.
- Masitá potrava Vedrovických pocházela ze suchozemských zvířat. Lidé nejspíš nejedli sladkovodní ryby, přestože měli možnost lovit je přímo v místě. Další zvláštností je, že místní varieta nádob lineární keramiky (obrázek 8) zřejmě podléhala společenským kritériím, která vyžadovala obměny dekorativního stylu. Zaznamenány zde byly nejméně tři fáze, ale hlavní změna se objevila kolem roku 5200 před Kristem. Počet obměn zaznamenaných během jednoho století té doby je překvapivý.
- Zachytili jsme rovněž rozdíl mezi nově přicházejícími lidmi a těmi, kteří pocházeli z okolí Vedrovic. Maximálně 20 % vedrovických obyvatel byli nositelé DNA, která měla někdy před 10 000 lety původ na Blízkém východě a s prvním stěhováním zemědělců se dostala do jihovýchodní Evropy. Odtud její nositelé postoupili do střední Evropy.
PŮVOD KULTURY S LINEÁRNÍ KERAMIKOU
Lidé žijící ve Vedrovicích využívali k výměnnému obchodu rozsáhlou síť. Rozmanité suroviny získávali jak z různých částí Evropy, tak ze svého kraje. Například broušené kamenné sekeromlaty a sekery pocházely pravděpodobně z podhůří Jizerských hor, ale některé mohly být ze Západních Karpat nebo z Bulharska. Zdroje pro výrobu pazourkových nástrojů mohly být přinášeny i ze značné dálky. Vedrovičtí kameníci si oblíbili křemičité materiály z krakovské jury, odkud pochází celých 37 % štípaných kamenných nástrojů. Vedle křemičitanů z krakovské jury však vedrovičtí výrobci kamenných nástrojů využívali místní zdroje (asi čtvrtina jejich produktů byla z rohovce pocházejícího z nedalekého Krumlovského lesa. Například mlecí kameny nalezené ve Vedrovicích se vyráběly z místního granitu. Kančí kly nebo jelení špičáky, které sloužily jako přívěšky, mohli vedrovičtí získat přímo lovem, nebo výměnou s blízkými komunitami. Mramorové předměty pocházely nejspíš z Bílého kamene u Sázavy, i když surovina tak prvotřídní mohla pocházet i z Alp. Naopak z velké dálky (od Středozemního moře) získávali Vedrovičtí mušle ostnovky, v tomto směru byli zcela odkázáni na výměnný obchod. Z mušlí potom vyráběli řadu ozdobných předmětů (obrázek 3, obrázek 5, obrázek 6).Historie vedrovického výzkumu
Jedinečné pohřebiště neolitických zemědělců s lineární (volutovou) keramikou odkryl a prozkoumal v letech 1975–1982 dlouholetý vedoucí prehistorického oddělení Moravského muzea (dnešního Moravského zemského muzea) v Brně PhDr. Vladimír Ondruš. Pořídil na tu dobu dokonalou dokumentaci více než stovky kostrových hrobů, postaral se o konzervaci a restauraci předmětů hrobové výbavy a ve spolupráci s antropology Moravského muzea prof. RNDr. Janem Jelínkem, DrSc., a RNDr. Martou Dočkalovou, Ph.D., také o základní ošetření kosterního materiálu. Byl si vědom důležitosti získaných materiálů: vždyť vedrovická nekropole byla a dodnes zůstala nejstarším souvislým lidským pohřebištěm na sever od Alp. V návalu úředních povinností se Vladimír Ondruš k vědeckému využití svého vedrovického výzkumu nedostal, ač se na ně pečlivě připravoval. Jeho život předčasně ukončila 1. května roku 2000 zhoubná nemoc.Vladimír Ondruš byl mým spolužákem na brněnské katedře prehistorie Filozofické fakulty tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (původní a dnešní Masarykovy univerzity) v Brně a po dlouhá léta blízkým spolupracovníkem a přítelem. Jeho terénní práce ve Vedrovicích jsem sledoval a pravidelně navštěvoval. Než zemřel, slíbil jsem mu, že se postarám o dopracování vědeckého hodnocení vedrovického pohřebiště a monografickou publikaci. Slib jsem splnil: Zorganizoval jsem kolektiv tvůrčích pracovníků a s přispěním Grantové agentury ČR jsme během let 2000–2001 dokončili zpracování výchozích materiálů a připravili do tisku monografii „Dvě pohřebiště neolitického lidu s lineární keramikou ve Vedrovicích na Moravě“ (MU Brno 2002).
Již tehdy jsme si byli vědomi, že kniha bude ochuzena o podrobnou antropologickou expertizu. J. Jelínek sice každoročně vyhodnotil nové přírůstky vedrovických skeletů, předběžně určil věk, pohlaví, popřípadě makroskopicky postižitelné extremity kostí, ale k zevrubné analýze nedospěl. Po jeho smrti (3. října 2004) připadl tento úkol M. Dočkalové, která spojila vlastní úsilí s možnostmi využití nejmodernějších antropologických, bioarcheologických, biosociálních a dalších metod pracovního týmu prof. M. Zvelebila. Z tohoto pohledu bylo možná dobře, že jsme tehdy po roce 2000 s tou antropologií tolik nespěchali; dnešní možnosti přinášejí daleko podrobnější, v mnohých směrech přímo pozoruhodné výsledky. Stať Zvelebilova týmu předkládá nejdůležitější z nich.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [1,04 MB]
O autorovi
Marek Zvelebil
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
