Seskveč, indický yetti, nový konžský lidoop a šelma z Bornea

I dnes jsou objevovány nové druhy savců. Dovídáme se o nich buď z řádných vědeckých popisů, nebo z bombastických novinových titulků. V posledních letech jsme se v novinách dočetli o nálezech různých částí těla sněžných mužů, o novém druhu lidoopa z Konga či o nové bornejské šelmičce. Málokdy se však ke čtenářům dostanou informace o tom, jestli se těmito tvory někdo zabývá, popř. jaké závěry z jeho výzkumu vyplynuly, jak to zkrátka po vší té mediální slávě (neslavně) dopadlo. Nedávno se podařilo odhalit hned čtyři mediálně slavné savce. V roce 2005 přišly z Kanady další zprávy o výskytu tajemného dvounohého obra, podpořené dokumentací jeho stop a vzorky jeho chlupů posbíranými z okolních křovisek. Mohlo se tedy zdát, že bude konečně rozluštěno tajemství seskveče, severoamerického lesního „sněžného muže“. Po pečlivém zoologickém studiu morfologie chlupů a jejich DNA však přišlo rozčarování – chlupy zcela jistě patřily bizonovi. Podobně skončily i DNA analýzy chlupů „sněžného muže“ nalezených v roce 2003 v severovýchodní Indii při severní bangladéšské hranici. Opět neměly nic společného s primáty, neboť patřily goralu tmavému (Nemorhaedus goral), což je v podstatě chlupatá asijská divoká koza (tradičně tedy kamzík, ale fylogenetické analýzy turovitých sudokopytníků ukazují, že různé druhy „koz“, „ovcí“ a „kamzíků“ tvoří špatně rozlišitelnou směs).

Snad žádný sdělovací prostředek v roce 2005 neopomenul zmínit, že na Borneu byl vyfotografován nový druh savce, patrně cibetkovitá šelma. Fotografiemi by to patrně i skončilo, nebýt odhodlání některých zoologů pokusit se toto tajemné zvíře určit detailním srovnáním s řadou dalších bornejských savců. Prosté tabulární zpracování viditelných znaků (jako jsou tvar a velikost ušních boltců, zbarvení ocasu, přítomnost pruhů ad.) cibetkovité šelmy jednoznačně vyloučilo a přineslo jasný závěr – vyfocené zvíře je určitě poletucha, pravděpodobně poletucha Thomasova (Aeromys thomasi), tedy hlodavec se schopností plachtění žijící v korunách stromů. Zrovna u této poletuchy je pěkně vidět, jaký je to malér, když známe zvíře jen v nějaké „ilustrativní“ poloze a prostředí – máme pak problémy rozpoznat poletuchu běžící na zemi či třeba žirafu plovoucí ve vodě.

V roce 2004 proběhla v tisku zpráva o pozorování, a dokonce nafilmování robustních, až dvoumetrových primátů z Demokratické republiky Kongo, kteří v sobě spojovali znaky goril (jako jsou velikost těla, nápadný sagitální hřeben, stavba odpočinkových hnízd na zemi) i šimpanzů (s těmi mají společné nejen hlasové projevy, ale i potravu složenou převážně z plodů). Proto není divu, že někteří v tomto primátovi viděli dokonce biologicky extrémně nepravděpodobného křížence goril a šimpanzů (lidé a šimpanzi by jistě hybridizovali nesrovnatelně snáz, což patrně po několik milionů let opravdu činili). Další výzkum těchto lidoopů ukázal, že jejich lebka sice velikostně o něco přesahuje největší šimpanzí lebky, ale jinak je jasně přiřaditelná k šimpanzovi (dodejme, že nápadný hřeben se u lebek šimpanzů občas vyskytuje). Někteří vědci také tyto lidoopy opakovaně pozorovali a zjistili, že jejich chování plně odpovídá šimpanzům, včetně známých zduřenin sedacích partií u říjných samic. A konečně analýzy DNA diskusi ukončily závěrem, že nejde ani o křížence, ani o nový druh lidoopa, ale o místní populaci šimpanze východního (Pan troglodytes schweinfurthii), tedy druh dávno známý.

Takže zase nic.