Darwinův předskokan

V bujném celebrování Darwinova roku se poněkud vytratilo, že letošek je tak trochu i rokem Lamarckovým – bylo to 14. srpna 1809, kdy kolegům z pařížské Akademie věd představil své dílo Philosophie Zoologique s první ucelenou teorií evoluce živočichů. Dvacet let poté, 18. prosince 1829, Lamarck v pětaosmdesáti umírá, slepý, chudý, osamělý, zhrzený, zavalený stovkami neprodaných knih. Jeho rodina neměla ani na pohřeb, musela ho vystrojit Akademie.

Už to tak chodí, že historie dává přednost završitelům řešení před jejich nakousávači, nicméně zároveň platí, že bez nakousávačů nebylo by dovršitelů. Takže – byl to právě Lamarck, kdo podnítil zájem Charlese Lyella o problematiku vývoje v přírodě, a právě Lyell zase okouzlil Darwina natolik, že si jeho Základy geologie vzal s sebou na Beagle, pět roků s nimi de facto spal… a dověděl se z nich nejen o pomalém plynulém vývoji zemského povrchu, ale i o Lamarckově teorii.

Dovolte mi proto utrousit alespoň pár slov o muži, mimochodem též autorovi termínu biologie, kterého sociální antropolog a všestranný myslitel Gregory Bateson nazval největším biologem v dějinách, osobností, jež znamená pro biologii to, co Koperník pro astronomii.

Právě na konci letošního roku a právě čtenářům Vesmíru zajisté nemá smysl znovu omílat Lamarckův přínos, ten se zde opakovaně (žel toliko v roli nosiče vody) zmiňoval v souvislosti s Darwinem. Spíše bych tu chtěl nadhodit pár obecnějších souvislostí.

Lamarck stejně jako Koperník první věrohodně vyslovil ono rouhavé počáteční že (že se druhy, dosud všeobecně považované za neměnné, vyvíjejí jeden z druhého, a to včetně člověka). Pravda, v příčinách i mechanismu tohoto procesu se mýlil, ale sotva mohl jinak. Vždyť při pozorování cvrkotu v živé přírodě se přímo nabízí myšlenka, že organismy vlastními silami usilují o své zdokonalení, kteréžto potom předávají potomkům. Navíc Lamarck ještě neměl k dispozici Malthusův esej o populaci ani geologicko-paleontologické poznatky doby Darwinovy. V určitém smyslu tedy Lamarckův myšlenkový skok představoval větší odvaz než Darwinův a Wallaceův (ostatně fakt, že na evoluci s přirozeným výběrem přišli hned dva učenci najednou, o něčem vypovídá).

Svou odvahu si náš nepříliš průbojný Lamarck taky pěkně odskákal; slovy jednoho z historiků: „Čekalo ho dobře organizované veřejné pokoření.“ Najmě vlivný a ješitný Georges Cuvier se po něm doslova vozil: každé jeho nové dílo halasně označoval za „nouvelle folie“ (novou pošetilost), a dokonce před ním varoval samotného Napoleona! Fyzik François Arago vzpomíná, že když Napoleon navštívil pařížskou Akademii věd, měl pro něho Lamarck připravenu svoji poslední knihu (ano, právě onu dnes slavnou Zoologickou filosofii). Poté, co se císař obul do jednoho jeho staršího díla a nazval je „trapným“, letitý, systematicky krušený badatel „propukl v hlasitý pláč“.

Nu, naštěstí evoluční biologie není panna z pohádky (vyřezaná, ošacená, opatřená řečí), aby ji mohl dostat jen jeden z jejích tvůrců… Chci věřit, že dnes už málokterý vzdělanec pochybuje o tom, že samouk Lamarck patří mezi největší biology historie. A to přesto, že se stejně jako druhdy Koperník mýlil v onom jak, v tomto smyslu je Lamarckovým Keplerem Darwin.

Lamarckovo heslo v Ottově slovníku naučném (autorem je gymnaziální profesor biologie Vilém Kurz) končí lapidárně: „Bylť filosofem a tudíž i přírodovědcem přemýšlejícím.“ Není co dodat.