Bleskové povodně

Bydlící u potoků mají se na pozoru míti, aby okolo svatého Jana povodní překvapeni nebyli a i s dobytkem do nebezpečenství života nepadli. Dlouho trvající deště či stržení oblak, často i jen v hořejších krajinách, jsou předchůdcové povodní, které okolo svatého Jana často větší bývají, nežli na konec zimy v čas břenice. Tuto výmluvnou radu k měsíci červnu napsal roku 1838 v Ponaučných i zábavných listech pro polní hospodáře… historik a hospodářský spisovatel Matyáš Kalina rytíř z Jäthensteinu. Citace potvrzuje, že u našich předků si jánské povodně získaly značný respekt.

Dva typy letních povodní u nás

V poučení Matyáše Kaliny je nepřímo řečeno, že v tomto období se dostavují velké vody dvojího druhu: povodně z dlouhotrvajících regionálních dešťů a povodně způsobované krátkodobými srážkami velké intenzity (přívalovými dešti). Právě druhý typ povodní, které bývají zpravidla místní až oblastní, postihoval letos v míře více než vrchovaté některé části naší republiky.

Nejničivěji se letošní jánské povodně¹⁾ projevily východně od Olomouce, na území ohraničeném obcemi Slavkov, Boškov, Veselí, Nový Jičín, Lichnov, Lešná, Skalička a Jezernice, kde se již úhrn srážek z prvé vlny přívalových dešťů pohyboval kolem 80 mm. Nejintenzivnější přívalové deště, s celkovým úhrnem srážek kolem 100 mm,²⁾ se přitom vyskytly severovýchodně od Hranic na Moravě, v okolí Bělotína. Povodněmi zde bylo silně zasaženo 62 obcí, mezi nejpostiženější náležely Jeseník nad Odrou, Bludovice, Žilina, Polom a Životice u Nového Jičína. Lidé v obcích Hodslavice, Lichnov, Mořkov a dalších byli po určitou dobu zcela odříznuti od okolního světa, voda je uvěznila v domovech. České dráhy v oblasti střední Moravy kvůli záplavám uzavřely pět tratí. I na hlavním železničním koridoru Hranice na Moravě – Ostrava byl v důsledku povodní omezen provoz pouze na jedinou kolej. Žel, povodeň si zde, kromě miliardových ztrát, vyžádala i 13 lidských obětí (v celé ČR celkem 14).

Ohromující rychlost vzniku flash floods

Snad nejimpozantnější vlastností povodní z krátkodobých srážek velké intenzity je neuvěřitelná rychlost jejich vzniku. Pro nezasvěcené pozorovatele se totiž dostavují třeba jen během desítek minut. Mnohdy se objeví doslova jako „blesk z čistého nebe“ (viz anglický termín flash floods – bleskové povodně). Povodně z přívalových dešťů zpravidla ovlivní plochu jen několika km². Projevují se rychlým vzestupem vodních stavů³⁾ na drobnějších tocích, což je spojeno s bouřlivými, ale jen místně devastujícími průtoky. Tyto druhy povodní lze sice ze synoptických situací předpokládat, ale nikoliv předpovědět přesně. Na předání informací zjišťovaných varovnými systémy chybí totiž zpravidla čas. To je také podstatná odlišnost bleskových povodní od záplav, jež jsou vyvolávány dlouhotrvajícími několikadenními vlnami oblastních dešťů.

Příliš bouřek na přelomu června a července 2009

„Bleskové povodně“ nabývají většího (oblastního) rozsahu jen výjimečně. I málo pravděpodobné se ale v hydrologii může stát skutečností jako v případě letošních jánských povodní. Příčinou byl opakovaný výskyt bouřek (až kolem deseti) v poměrně malém prostoru. Většinou totiž dochází k rozptýlení bouřkových mraků na značně širší teritorium. Kde se u nás „jánské bouřky“ chovaly tímto „spořádaným“ způsobem, vyhlásily sice povodňové orgány příslušné stupně povodňové aktivity, ale katastrofický stav nedosáhl takového rozsahu, jakého jsme se stali svědky na Novojičínsku.

Bleskové povodně mívají ještě jednu neuvěřitelnou vlastnost. Jejich vznik nemusí být úzkostlivě vázán na nějaký článek stálé hydrografické sítě (potůčky, potoky, říčky). Mohou do lidských sídel, sklepů a bytů vnikat vzedmutými záplavovými vlnami, zahlcenými bahnitými půdními suspenzemi z výše položených polí. Příčina je přitom hydrologicky a hydropedologicky prostá. V důsledku kinetické energie dopadajících dešťových kapek přívalového deště se mechanicky uvolňují jemné částice v povrchové vrstvě půdy a rozplavují se strukturní agregáty, což vede k zatemování (ucpání, uzavření) rozhodujících vstupních částí vodovodných půdních pórů. Tak již od prvých okamžiků po počátku přívalového deště nastává hydrologicky vysoce nepříznivá situace – částečné nebo úplné omezení schopnosti půd přijímat vodu (Vesmír 87, 310, 2008/5). Srážková voda pak na rozdíl od lesních nebo přírodě blízkých stanovišť musí úplně nebo z velké části odtékat povrchově.

Často v těchto případech dochází k pseudonasycení půdy vodou – svrchní vrstvy orničních horizontů jsou až rozbahněné, ačkoliv podorniční horizonty lze hodnotit nanejvýš jako vlahé. Nepříznivé hydrologické vlastnosti jsou způsobeny především tím, že intenzivně obhospodařovaná půda je vlastně artefaktem. Je pravidelně ovlivňována nejen základními agrotechnickými operacemi, ale i neživinnými toxickými rezidui hnojiv a jinými xenobiotiky – herbicidy, insekticidy, desikanty, morforegulátory a zhutňováním těžkými mechanizačními a dopravními prostředky. V důsledku toho se nejen tvoří půdní škraloup a vzniká lístková půdní struktura, ale také se naprosto ztratí drenizující efekt hluboko zasahujících (kůlových, panohových, srdčitých, hroznovitých, kotvovitých) kořenových systémů rostlin. Složení a početnost půdní flóry i fauny, které mají zcela mimořádný vliv na zastoupení hydrologicky účinných makropórů a na jejich stabilitu, jsou pak krajně nepříznivé.

Chvála žížal – jejich vliv na odtok

Významnou skupinou půdních živočichů jsou například žížaly (viz Vesmír 73, 396, 1994/7). U nás jich žije asi 40 druhů. Tak například druh hlubinné žížaly Allolobophora hrabei dosahuje délky téměř půl metru. Když jsme na jižní Moravě měřili influkčně-infiltrační schopnosti půd, vypadl takový exemplář ze stěny průzkumné sondy a naše techničky se ho bály. Není divu, že tito půdní živočichové vytvářejí hydrologicky značně účinná stabilní „miniaturní vodovodní potrubí“, jejichž stěny impregnují svými tělními výměšky. S tím vším souvisí nedostatečná míra přeměny povrchového odtoku na odtok podpovrchový u intenzivně obhospodařovaných zemědělských půd. Nedávno jsem se mohl opakovaně prakticky přesvědčovat o diametrálně odlišných parametrech schopnosti přijímat vodu, kterou disponují přírodě blízká stanoviště. Několik dm vysoký koncentrovaný povrchový přítok vody ze zemědělsky využívaných ploch byl po vtoku do lesa po svém rozptýlení horizontem nadložního humusu na několika desítkách čtverečních metrů bezezbytku transformován na odtok podpovrchový.

Samotné retenční nádrže povodním nezabrání

Péče o půdu a péče o krajinu (Vesmír 83, 684, 2004/12; 69, 377, 1990/7), to je především posilování jejich retenčních, akumulačních a protierozních funkcí, jsou neopomenutelnými, vysoce účinnými nástroji, pomocí nichž můžeme do značné míry mírnit, vyrovnávat, nebo⁴⁾ zcela eliminovat mnohé očekávané důsledky klimatických změn (Vesmír 87, 310, 2008/5; 70, 392, 1991/7; 71, 277, 1992/5; 76, 551, 1997/10). Přitom obecnou zásadou strukturálních opatření krajinného inženýrství na povodích je řešit problémy přímo v místech, kde vznikají. Při této koncepci je například výstavba nádrží v rámci protipovodňové ochrany pověstným „chytáním býka za ocas“. Jinými slovy, nádrže by tedy neměly být navrhovány jako prvek jediný či prvý, ale jen v případě nezbytné potřeby jako prvek závěrečný – výsledek hydrologického dopočtu. Je snad pochopitelné, že žádná retenční nádrž vzniku hydrologických extrémů či běsnící vodní erozi půdy (viz Vesmír 64, 377, 1985/7) uvnitř povodí nezabrání!

Hypotéza malých pluviálů

Z přehledu výskytu největších historických povodní v posledním tisíciletí (viz tab. I) je evidentní nejen jejich nápadná časová nepravidelnost, ale i vysoká pravděpodobnost, že vedle antropogenně podmiňovaných podnebních změn jsme v současné době pravděpodobně vstoupili také do období, pro které je a bude příznačné zvýšení povodňového neklidu, souvisejícího s přirozenými cykly malých pluviálů (celkově vlhčích období, viz Vesmír 76, 512, 1997/9; Vesmír 79, 133, 2000/3).