O pojmech, slovech a slovíčkaření

Budeme-li se alespoň trochu soustavně a s jistou dávkou logické argumentace zabývat otázkou, co je to pravda, budeme si nejspíš počínat filozoficky. Budeme-li se nejen ptát, co je podstatou či invariantem toho, čemu se říká gen, ale budeme-li také příslušnou oblast reality, k níž toto slovo odkazuje, odpovídajícími prostředky a metodami zkoumat, budeme se zřejmě chovat jako badatelé v oboru „science“ (filozofie je nikoli „science“, nýbrž toliko „humanity“). Budeme-li tvrdit, že jalovice není kráva, budeme slovíčkařit, třebaže budeme přesvědčeni o své pravdě.

O naprosto totéž slovíčkaření však půjde i tehdy, bude-li jeden odborník (říkejme raději odborník než vědec, neboť slovo odborník má mnohem jasnější význam než slovo vědec) tvrdit, že to, co jiný odborník nazývá genem nebo slovem nebo vkusem, není gen, slovo nebo vkus, ale je to něco (sice možná podobného, ale přece jen) jiného. Z opačné strany viděno, stejné slovíčkaření je, jestliže jeden odborník tvrdí, že tak, jak jiný odborník definuje gen, slovo nebo vkus, se gen, slovo nebo vkus definovat nedá. Neboť: Co JE to jisté ono, jež se tak či onak nedá definovat?

Potíž je v tom, že ve všech oborech poznání se nám téměř až tragicky nedostává slov. Proto jedním slovem pojmenováváme mnoho různých souvisejících věcí. Další potíž plyne z toho, že to, co spolu v jedné době jasně a nesporně souvisí, v době jiné už spolu souvisí méně či dokonce vůbec. (Nechme zde stranou otázku, jak se pozná, že spolu něco souvisí. Není zde na ni místa.)

Uvědomme si proto a pamatujme na to, že slova atom, gen, pravda či jalovice jsou jen slova, jež my lidé obdařujeme tím či oním významem. Že je obdařujeme často významy různými, podle toho, jaké související, avšak různé pojmy se nám právě rodí v hlavách.

Rozlišujme tedy mezi pojmem jako faktem našeho vědomí a slovem, jímž tento mentální fakt označujeme a vyjadřujeme. Užíváme-li jako odborníci slova, které pojmenovává pojem, jenž je definován, říkejme mu nadále termín.