Ad Třikrát Dr. Edvard Beneš

Vítám jedno z mála objektivních pojednání o významném politikovi našeho státu, ministru zahraničí a posléze těžce zkoušeném prezidentu Edvardu Benešovi. Častěji se bohužel setkáváme z pera některých novinářů a politologů s odsuzováním Benešových činů, aniž se berou v úvahu všechny kontexty jeho doby.

Vzhledem k tomu, že ne každý bude číst Benešovy paměti, bylo by vhodné připomenout některé okolnosti, které významně ovlivnily jeho rozhodování. Problematika odsunu Němců ze Sudet bývá stále častěji vykládána z hledisek naší doby a pod vlivem nové generace sudetských Němců, která bagatelizuje chování svých otců a dědů. U nás rovněž ubývá pamětníků a historické skutečnosti začínají být interpretovány velmi zavádějícím způsobem (B. Doležal, E. Mandler a další).

Myšlenku na poválečné přesídlení Němců měl jistě Edvard Beneš v mysli už záhy po Mnichovu a následné okupaci. Z historického pohledu šlo totiž o flagrantní porušení loajality subjektů českého státu, k níž byli Němci pozvaní k dosídlení pohraničí povinni od samého počátku. V průběhu historie se stal německý živel vládnoucím, což se změnilo vznikem československého státu, aniž došlo k jakékoli újmě na právech německého obyvatelstva. Formální ztrátu vládnoucí pozice však většina Němců neunesla. Vina tedy byla jednoznačně na straně sudetských Němců. V úvaze Jana Jůna schází popis obtížného vyjednávání Edvarda Beneše s exilovými představiteli německých antifašistů, zejména se zmíněným Wenzelem Jakschem. A to v době, kdy nedošlo k žádnému, ani předběžnému rozhodnutí o budoucím transferu. Stačí si přečíst Benešovu korespondenci s W. Jakschem, aby bylo jasné, že ani antifašisté nepodpořili myšlenku obnovení československého státu, a dokonce odmítali účast v odboji, kterou jim Beneš nabízel a o niž několikrát žádal. Názory a úvahy W. Jaksche (Was kommt nach Hitler a další články) to jednoznačně dokazují. Několik citátů uvádím k prokázání neoddiskutovatelných skutečností:

(9. 10. 1939): „Dokud není státoprávní budoucnost sudetského území takovým způsobem vyjasněna, který bychom jednoho dne před pracujícími masami doma s úspěchem mohli hájit, není pro vedení Treugemainschaft možné vydat obecnou výzvu ke vstupu do čs. vojska…“

„Všechny sympatie pro český osvobozovací boj nemohou a nesmějí nic změnit na skutečnosti, že nejsme částí českého národa a že jeho cíl – obnovení českého státu – nemůže být prostě také naším cílem. Nemůžeme připustit (sic!), aby naši lidé … vstupovali do českých legií a aby snad bojovali dokonce proti našim německým soudruhům doma za obnovu českého státu…“

O tom, že přes tento postoj sudetských demokratů uvažoval Beneš i o jiných variantách uspořádání, svědčí záznamy Jaromíra Smutného (Dokument č. 153), kde se uvádějí Benešovy úvahy o možnosti vytvoření německých žup v českém a moravskoslezském pohraničí. Ani tento v zásadě velmi umírněný návrh nebyl nakonec pro německou emigraci přijatelný. Takže pro naše současné „benešožrouty“ by bylo dobré tyto skutečnosti neustále zdůrazňovat, aby nedošlo k nesprávným názorům na Benešovo jednání a rozhodování.