Dělostřelecká cvičení v Jeseníkách

Návštěvníci rezervace Praděd dávají v letním období přednost výstupu z Ovčárny na vrchol nejvyšší hory. Do jižních částí chráněného území směřuje méně turistů. Pouze velmi pozorný návštěvník této části Jeseníků si všimne neobvyklého poškození, které je dnes staré skoro 90 let. Ve východní části hřebene jsou roztroušeny zvláštní, často poměrně hluboké krátery. Jsou patrné i blízko červeně značené hřebenové cesty. V legendě turistické mapy je v hesle Vysoká hole uvedeno: Na jižním svahu několik set prohlubní do hloubky 1,4 m, pozůstatky dělostřeleckých cvičení československé armády z let 1919–1922.

Další pozoruhodností jsou kovové střepiny dělostřeleckých projektilů, které lze sebrat na hřebenové cestě. Nejjižněji se objevují na jižních hranicích rezervace, severně od Jelení studánky, nejseverněji na temeni Vysoké hole, nedaleko od Petrových kamenů. Kde se vzaly v krajině, kterou nikdy neprošla fronta?

Nově budovaná československá armáda potřebovala jednotně vycvičené dělostřelecké důstojníky. Ve spolupráci s francouzskou vojenskou misí zahájila výcvik r. 1919 v Milovicích. Počátky vzniku nové armády ale provázela jistá dávka improvizace, a tak byla dělostřelecká škola r. 1920 přemístěna do Olomouce, kde před r. 1918 působila největší dělostřelecká posádka v českých zemích. Zřejmě nedisponovala vhodnou střelnicí, proto vyvinula značné úsilí při hledání výcvikového prostoru. Významnou úlohu sehrál velitel školy generál Paul L. J. Bossu, delegovaný francouzskou vojenskou misí. Jemu příslušelo konečné schválení místa střelnice. Lze předpokládat, že za podstatná kritéria pokládal bezpečnost a náklady, ohled na krajinu zjevně nebyl prioritou.

Lokality v těsné blízkosti Olomouce nevyhovovaly z bezpečnostních důvodů, na Slovensko zase bylo příliš daleko. Volba tedy padla na centrální oblast Jeseníků. Horská krajina byla osídlena řídce a využívána pouze lesnicky a pastevně. Je velmi pravděpodobné, že českoslovenští ani francouzští vojáci vůbec neznali botanický význam Velké kotliny a jejího okolí. Navíc jako by při výběru působil genius loci. Lokalita Malá Morávka totiž v době třicetileté války proslula slévárnou děl.

Průzkum proběhl v květnu 1921 a cvičení hned v srpnu téhož roku. Velitelem byl plukovník František Zobl. Při cvičení se používala zejména francouzská munice vyrobená za války, která rychle stárla, a proto bylo nutné ji spotřebovat. Tím lze vysvětlit i neobyčejně vysoký počet vystřelených ran (viz tabulku obrázek). Cvičení ukázalo, že lokalita není vhodná, a velící důstojník vzápětí odjel hledat vyhovující střelnici na Slovensko, do prostoru Lešť – Senohrad. Vojenský újezd Lešť využívá armáda Slovenské republiky dodnes.

V roce 1922 byl pro dělostřelecké cvičení znovu vybrán prostor Jeseníků. Cvičení se konalo v květnu, červnu, červenci a srpnu – a bylo vystřeleno ještě více ran. Zápis vyhodnocující cvičení konstatuje protesty místních obyvatel, institucí i majitelů lesů. Roku 1922 již byly protesty urputnější. Lokální povětrnostní poměry působily dělostřelcům problémy, zejména častá oblačnost hatila spolupráci s leteckými pozorovateli. Když cvičení skončilo, zůstal na místě oddíl, který do 22. září likvidoval následky střeleb – zasypával granátové jámy a zřejmě pátral po nevybuchlé munici. Protesty včetně parlamentních interpelací, nevhodný terén a trvale nevyhovující počasí vedly armádu po dvou letech k tomu, aby jesenický prostor opustila.

Dělostřelci vystříleli do krajiny víc než 400 tun munice, která mechanicky poškodila přibližně 10 % dopadové plochy. Místní obyvatelé střepiny sbírali a prodávali obchodníkům se starým železem. Při této činnosti byl dokonce zaznamenán smrtelný úraz. Přesto je převážné množství střepin dosud rozptýleno v dopadové oblasti. Zajímavý popis situace po cvičení poskytuje Zlatníkův ¹⁾ dopis z roku 1924 a odpověď generála Jelínka ²⁾ (viz rámeček 1 ).

Dnešní stav na cílové ploše naznačuje, že síla jesenické přírody je veliká. Jakkoli jsou odlišnosti ve vegetaci granátových jam stále patrné, je zároveň jasné, že se jizvy zacelily. Složení druhů, které kolonizovaly krátery, je shodné s druhy v okolní krajině, pouze četnost bývá obvykle odlišná. Zlatníkovy obavy se tedy naštěstí nenaplnily. Odlišná je situace v morfologii terénu. Krátery se zasycují a zaplavují jen pozvolna, a lze předpokládat, že ve vysokohorském travnatém terénu potrvá jejich vyrovnání s okolím velmi dlouho. S ohledem na jejich stav po téměř devadesáti letech předpokládáme životnost minimálně několik set let. Náprava škod na vysokohorské přírodě trvá ve srovnání s nížinou velice dlouho a je mnohem jednodušší škody nezpůsobit.

Dnes je situace v Jeseníkách naprosto odlišná. Zřídit tu střelnice by asi nikoho nenapadlo. Diskuse vedené o sportovním, zejména lyžařském využívání Jeseníků a jeho možných limitech ovšem stále pokračují. Tiše doufáme, že se na nás budoucí generace nebudou dívat kvůli masovým sportovním aktivitám podobně, jako my dnes hledíme na vlastně nedávné barbarské ničení horské přírody dělostřelbou.

Z pohledu tehdy nově budované armády byl výsledek cvičení nepochybně pozitivní. Výcvik nového důstojnického sboru byl nutný a praktické cvičení nebylo dost dobře možné nahradit. Dělostřelečtí důstojníci s praxí měli potíže vnitřně se identifikovat s francouzskou doktrínou a metodami výcviku, a zřejmě bylo jednodušší začínat s výcvikem u nováčků. Dva ročníky kurzu, zakončené důkladným praktickým cvičením, poskytly armádě dosti důstojníků vybavených žádoucími kompetencemi.

Rozpor mezi civilním a armádním pohledem na krajinu trvá. V posledním desetiletí ale často dochází k překvapivé symbióze mezi evropskými armádami a ochranou přírody. Výcvikové prostory poskytují mnohdy poslední možnost přežití některým rostlinným i živočišným druhům. Ta je ale do té míry vázána na pravidelně prováděný výcvik, že s odchodem armády mizejí z vojenských prostorů i chráněné druhy.