Ateliér a laboratoř

Kolega ¹⁾ mi před časem půjčil odborný úvod do mineralogie vydaný v Esslingenu r. 1878. Kniha zasvěcující čtenáře do myriády tvarů nerostné říše má na vědeckou publikaci trochu nepatřičnou a mile naivní romantickou obálku. Titul knihy „Mineralreich“ je zasazen do symetrického ornamentálního rámce tvořeného z rostlinných úponků břečťanu, akantových listů a lelkujících puttů. Báňští dělníci pronikají s lucernami do útrob země. Dělná atmosféra hornické lopoty se kompozičně ustaluje a graduje ve středu obálky jakýmsi dekorativním podobenstvím minerální říše, které tvoří pyramidální shluk krystalů nastřádaných pracovitými trpaslíky. Iluzi grimmovské pohádky z mechu a kapradí se siluetou hor na obzoru narušují v pozadí stojící továrny, z jejichž vysokých komínů do krajinné scenérie proniká kouř.

Na obálce nás zarazí právě tato podivuhodná komplementarita: ro man ticky idealistická alegorie v těsném sousedství reálného znázornění průmyslových staveb. Raný „industriál“ je zasazen do ornamentální osnovy rostlinných rozvilin a bájných skřítků.

Dnes na této obálce, která byla nadto obrazovým úvodem do vědeckého nerostopisu, cítíme nepřiměřený svár žánrů. V představách máme zakódovanou neslučitelnost určitých světů. Věda a technika přitom přirozeně prostupovaly do oblasti romantické (umělecké) imaginace. Sféry umělecké a vědeckotechnické fantazie mezi sebe nestavěly natolik nepropustné barikády současné taxonomie.

Někteří historikové umění z podob ných důvodů pronikají do různých mimouměleckých oblastí. Tradiční předmět zkoumání výlučně vysokého umění a elitních výtvarných projevů se demokratizuje a rozšiřuje se na paralelní režim jiných obrazů, a to nikoli pouze z oblasti umění, ale z obecné vizuální kultury. Tato zdánlivá „dezerce“ badatele z prostoru umění může paradoxně některé umělecké projevy pohledem zvenčí, novými nástroji, osvětlit.

Středem zájmu volného pole vizuální kultury se stávají také vědecká ilustrace a vizualizace z dějin vědy. Zejména v období manýristických kabinetů kuriozit, ale ještě i na příkladu 19. století, kdy se kultura a věda strukturovaly prostřednictvím mohutného nástupu univerzitní a muzejní stratifikace, se ukazuje, že přísné dělení na svět vědy a svět umění je nepřiměřené. Opozice ateliéru a laboratoře se stala vděčnou kulturní konstrukcí. Vědecké pozorování přírody nemuselo být vzdáleno úvahám, úžasu, emoci ani síle estetického zážitku umělce. Zejména oblast morfologie přírody, sémantika přírodních tvarů, je ve vědě i umění styčným předmětem zájmu.

Významný český architekt a designér Pavel Janák se ve svém teoretickém textu „Hranol a pyramida“ z roku 1911 zamýšlel nad „výtvarnými“ pocity, které vyvolávají pohledy na určité přírodní tvarosloví. Janák svým expresivně hutným, uhrančivým stylem popisoval dvě skupiny pocitů: Jednak rovnovážnou klidnou emoci, „představu nulového bodu a trvání“, kterou v přírodě ztělesňuje rovina či klidná hladina moře, písčité naplaveniny na břehu klidných řek, kolmé hradby skal; tvary, jež jsou charakteristické kolmým dvouploším. K tvarové vyrovnanosti stavěl do protikladu silnou, výraznou emoci s dramatickým hnutím, kterou ztělesňovaly kosé plochy srázů, zřícenin, propastí, sopek, energický, větrem stržený déšť, šikmé fasety krystalů aj.

Janák se pokoušel z přírody vyčíst ja kousi fixní emocionální gramatiku forem, rejstřík ustálených emocí, které se postupným sžíváním s krajinou a (vědeckým) pozorováním přírody ve víceméně univerzální rovině vytvořily. A nebyl první – vedle romantických krajinářů, kteří testovali tuto emotivní krajinnou a tvarovou mluvnici, bezprostředně navazoval na pří ručky dekoratérů. Ty se mnohdy naivním, tápavým způsobem dotýka ly abstraktní vyjadřovací (sémiotické) schopnosti linie a tvaru ve vztahu k morfologii přírody (viz obrázky z hojně překládaného manuálu pro uměleckoprůmyslové školství Waltera Cranea, které měl asi Janák k dispozici).

Janáka v kuboexpresionistickém období těsně po roce 1910 nezajímaly „pratvary klidu, […] ale přírodní děje, které vyvolávají pocity dramatické, směrově hnuté, zostřené a zahrocené“. Vděčným přírodním předobrazem tohoto rozkolného pocitu, nabitého energetickým svárem, se Ja nákovi v přírodě stal krystal. O kry stalizační síle Janák se stejně rozervanou razancí psal: „[…] krystali zační síla zdá se být jakousi tíží hmoty dovnitř hmoty úsilně soustředěnou a tak silnou, že uskutečňuje se za každých okolností v soustředěný svět pro sebe […].“ ²⁾

U své dózy byl bezprostředně ovlivněn svým současníkem mineralogem Karlem Vrbou, který jen několik let předtím sestavil lepenkové krystalografické modely.

Tichý úžas nad vznešenou, ideální krásou abstraktních forem krystalů provázel vědce v laboratoři, či umělce v ateliéru?