Portmann a jeho parta

Je to již 111 let od narození Adolfa Portmanna a v nakladatelství Pavel Mervart vychází v rámci edice AMFIBIOS speciální svazek věnovaný jeho myšlenkám. Švýcarský zoolog Adolf Portmann je pozoruhodnou, byť poněkud opomíjenou postavou biologického myšlení 20. století. Dlužno říci, že svým neotřelým přístupem, který kombinuje biologický výzkum s filozofickou reflexí, se v biologické obci příliš neproslavil. Naproti tomu filozofové, a ne ledajací, např. Heidegger a Patočka, jej velmi chválili (o Portmannovi viz též Vesmír 76, 676, 1997/12).

Dnes Adolf Portmann vyvolává v představách biologů obraz jakéhosi kverulanta, který se nedokázal spokojit s „tradičními“ interpretačními postupy poválečného neodarwinizmu. Místo aby se držel zavedených metodických postupů, psal raději knihy o tvaru zvířat, zavedl pojem ranku a vyzdvihl nezávislost exponovaných povrchů na vnitřní strukturální anatomii. Exponované vnější povrchy organizmů v jeho pojetí nepředstavují pouze rozhraní, které odděluje metabolizmus a vnitřnosti organizmu od vnějšího prostředí, nýbrž zcela svébytný sémantický orgán. Asi proto ho někteří označili za estetika. On se však nezabýval pojetím krásna, hledal spíše biologické zákonitosti vnějšího vzhledu organizmů. Na vnímatelné aspekty živého kladl důraz zejména proto, že právě tyto nejexponovanější povrchy nám zpřístupňují nejniternější sféry živých bytostí, tj. jak se zvíře vztahuje samo k sobě a ke světu. Pro Portmanna neplatí, že přirozenost se ráda skrývá, naopak, ráda se ukazuje.

Portmannovo specifikum spočívá ve skutečnosti, že povrchové aspekty organizmů považoval za podstatné, tedy nikoli za povrchní. Navíc tak činil v době objevů struktury DNA, tedy v době, kdy biologie díky rozvoji biochemických a molekulárních metod začala pronikat stále hlouběji do „pravé“ podstaty života. Aby toho nebylo málo, Portmann nás upozornil, že není žádné základní úrovně života. Průlom do molekulárních „oblastí nezjevnosti“ ocenil, avšak obával se, že vědci začnou zanedbávat jevy, jež jsou nám přístupné přímo, tedy bez použití techniky. Výslovně varoval před zanedbáváním roviny naší běžné zkušenosti nejbližší, tedy roviny, na kterou jsou evolučně optimalizovány naše smysly a potažmo i myšlení. Právě k této rovině bychom se podle Portmanna měli stále navracet a v jejím rámci udělovat význam poznatkům z rovin bezprostředně našemu vnímání nepřístupných.

Obsahem svazku je pět esejů z pera A. Portmanna, jež vycházejí poprvé v českém překladu. Pět navazujících příspěvků od různých autorů čtenáře seznamuje s rozmanitými tématy, která se buď přímo dotýkají problematiky Portmannova biologického myšlení, nebo zpracovávají příbuzná témata. Nahlédneme tak do zákulisí Portmannova intelektuálního života, budeme svědky vlády „tajemných“ zákonitostí formy, setkáme se s nejbližšími zvířecími souputníky člověka, podíváme se na estetický rozměr přírody v ruském stylu, a nakonec pronikneme do morfologického prostoru excesivních struktur vrubounovitých brouků. Co od toho všeho můžeme čekat? Těžko se to odhaduje, neboť tam, kde by dělníci epistemologie ihned předpokládali jasná rázná řešení, Portmann a jeho nečetná parta žasnou nad jevovou stránkou života, vyjadřují se básnivě a dávají čtenáři nahlédnout do svých intimních libostí.