GIS v etnologickém výzkumu

Z historie etnografických atlasů Počátky etnokartografického výzkumu v Evropě bezprostředně souvisejí s jazykovým zeměpisem přelomu 19. a 20. století. Vůdčí roli zde hráli především němečtí badatelé, kteří již na konci dvacátých let 20. století přistoupili k mapování vybraných jevů lidové kultury (například obydlí, krojů, nářečí). Vznikl tak a posléze byl realizován první projekt národopisného atlasu – Atlas der deutschen Volkskunde (1937–1940). Etnokartografický výzkum a z něho vycházející atlasové práce se ovšem naplno rozběhly až po druhé světové válce, především ve Skandinávii a ve střední Evropě.

V Československu však etnokartografická metoda v 2. polovině 20. století nepatřila k stěžejním badatelským postupům. Proto vyšel první díl Etnografického atlasu v českých zemích až v roce 1978 a další tematicky koncipované svazky ¹⁾ až v letech 1991, 2000 a 2004. Všechny doposud vydané díly byly sestavovány na základě specifických historických pramenů evidujících jevy hromadné povahy, ²⁾ které jsou z našeho území hojně dochovány. Příslušné mapy byly připravovány „klasickým“ způsobem, ručním kreslením.

Židovské obyvatelstvo v Čechách v letech 1792–1794

Podkladem pro mapy pátého svazku Etnografického atlasu byl jeden z jedinečné série detailních soupisů židovského obyvatelstva v Čechách, které vznikaly v době tzv. úředního antisemitizmu. Složité postavení početné židovské komunity v Čechách bylo totiž zejména v 18. století vyhroceno řadou státních nařízení. Nesetkáváme se sice s hromadnými pogromy ani masovými protižidovskými násilnostmi jako ve středověku, o to důkladnější ale byl dohled nad majetkem či způsoby obživy Židů a omezeno bylo i jejich právo svobodně zakládat rodiny. Od ledna 1714 v Čechách pracovala židovská komise (Comissio in rebus Judaeorum), která měla za úkol zhodnotit početní růst zdejší židovské komunity. Právě tato komise nechala vyhotovit již v letech 1723–1724 první soupis Židů.

Perzekuce českých Židů vyvrcholila v letech 1744–1748, kdy byli dokonce ze země formálně úplně vypovězeni. Relativní uvolnění nastalo na sklonku 18. století. V roce 1781 byla zrušena povinnost nosit židovské znamení a Židům se rovněž otevřel přístup k vyššímu vzdělání i některým povoláním. Na druhou stranu však podle patentu z roku 1787 museli všichni mužští obyvateléŽidé pro své rodiny přijmout německé rodinné jméno a též nové jméno osobní.

Sepisování Židů (uskutečňovaného hlavně z daňových důvodů) se po roce 1781 ujalo české gubernium a z jeho agendy se dochovaly další soupisy, konkrétně z let 1783, 1786, 1793–1794, 1799 a 1811. Později byla většina soupisů soustředěna do samostatné archivní sbírky (fondu HBS) Národního archivu v Praze. Přestože jde o soubor mimořádně důležitých a unikátních pramenů, jejich dosavadní využívání bylo dosti zřídkavé a nesoustavné. O jejich kartografickém využití, ačkoli se tato možnost přímo nabízí, v minulých desetiletích nikdo ani neuvažoval.

Sběr dat a jejich úprava pro GIS

Mapy pojednávající sídelní a socioprofesní strukturu židovského obyvatelstva v Čechách v letech 1792–1794 byly připravovány na základě nejdůkladněji provedeného a nejúplněji dochovaného soupisu Židů, jaký byl v Čechách kdy pořízen. ³⁾ Iniciovalo jej zemské gubernium nařízením ze 4. ledna 1793. Na jeho základě měly krajské úřady a pražský magistrát zabezpečit soupis všech židovských rodin, které se nacházely na jejich území. Aby byla zaručena porovnatelnost jednotlivých soupisů, byl sestaven i závazný vzorový formulář s pokyny pro jeho vyplňování. Kromě názvu kraje a záhlaví měl obsahovat i řadu dalších rubrik, ve kterých byly uváděny údaje o jménech Židů, struktuře jejich rodin, věku, místě aktuálního pobytu a místě, kam patřili „pod ochranu“ (tj. de facto obci jejich trvalého bydliště) a teké podrobné údaje o majetku Židů a vykonávaných povoláních.

Výsledkem tohoto šetření, jež bylo uzavřeno v červnu 1794, je několik tisíc stran rukopisného materiálu, s nímž se museli potýkat tvůrci Etnografického atlasu dlouho předtím, než mohli přistoupit k jeho zpracování v prostředí GIS. Výsledkem několikaleté mravenčí práce velkého kolektivu spolupracovníků nad špatně čitelnými, někdy dosti poškozenými, více než 200 let starými archiváliemi bylo nakonec 7 svazků moderní kritické edice. Z písemností psaných německy písmem, které může připomínat jen lehce zvlněnou čáru, se tak podařilo získat podrobné údaje o více než 38 000 Židech venkovských a 9000 Židech žijících v Praze. Následovalo jejich statistické vyhodnocování, ⁴⁾ třídění, opravování chybných údajů (třeba osob sepsaných hned několikrát) apod. Pro kartografické vyhodnocení pak byly vzhledem k úplnosti a důležitosti pro historické a etnologické bádání vybrány údaje o sídelních a socioprofesních charakteristikách Židů žijících v Čechách. Tato data bylo následně nutné upravit do podoby zpracovatelné v prostředí GIS.

V první řadě bylo zapotřebí vytvořit klíč, na jehož základě byly původní údaje převedeny do nového klasifikačního rámce. Většina analýz se týkala specifické židovské socioprofesní struktury, a tak byly židovské profese rozčleněny na tři základní okruhy – výrobní obory (tedy řemesla jako vinopalnictví, řeznictví, draslářství), nevýrobní povolání (např. různé služebné živnosti) a obchodní povolání (tam byli řazeni podomní obchodníci, obchodníci s tabákem či látkami apod.). Každý z okruhů je dále členěn na sedm dílčích činností. Přes všechnu snahu o objektivní přehodnocení údajů lze v zvoleném postupu spatřovat určitá slabá místa. I samotné označení „profese“ je do jisté míry vágní, neboť v některých případech jde například o žebráky, pro což by bylo vhodnější označení „způsob obživy“. Musíme však mít na paměti, že nemáme k dispozici „tvrdá“ data ze statistického šetření, ale specifický historický pramen, který bylo nutné určitým způsobem formalizovat a klasifikovat.

Identifikace lokalit

V pramenu byly nalezeny informace o přibližně 47 000 Židech v Čechách. Z nich 9000 žilo v Praze (která byla pro svou exponovanost a specifické postavení ze samotné analýzy a tvorby map vypuštěna a situace v ní byla komentována samostatně). Ostatních přibližně 38 000 Židů žilo na území Čech v 1829 jednoznačně identifikovaných ⁵⁾ lokalitách. U všech bylo nutné dohledat geografické souřadnice, a to včetně obcí již dávno zaniklých, přejmenovaných či přidružených k jiným celkům. K tomu sloužila dílčí mapa krajských hranic, která usnadňovala korekce polohy, upřesňování či doplňování lokalit (evidovaných v soupisech z 18. století právě na základě příslušnosti k historickým krajům). Nutno ovšem podotknout, že princip fungování krajů v 18. století nebyl založen na územní celistvosti, ale na správní příslušnosti (k dominiu apod.), proto je i ve výsledné mapě možno nalézt mnoho – jen zdánlivě nelogických – přesahů obcí mimo vlastní kraj (viz rámeček 1 „Historické hranice územních celků a říční síť“).

Kompletace map

Většinu času při tvorbě atlasu představovala práce s prameny, jejich kritické zpracování a interpretace. Díky software ArcGIS bylo možné samotné mapy připravit během půl roku. V průběhu této doby byly kromě samotné precizace vstupních dat (celkem bylo do GIS zadáno přes 60 000 dat, nepočítaje v to data lokalizační) vytvořeno také přes čtyři sta dílčích mapových výstupů, které se staly podklady pro prostorovou charakteristiku socioprofesní struktury židovského obyvatelstva Čech. K tomu je ovšem nutno podotknout, že všechny mapy jsou, kartograficky správně řečeno, lokalizovanými kartodiagramy. Tento fakt a s tím související absence případného využití mnoha analytických nástrojů ArcGIS souvisí s již zmíněnou neexistencí digitálních prostorových dat (obzvláště polygonů) pro historická období. Překonání tohoto hendikepu je pro všechny, kteří využívají GIS při historickém výzkumu, velkou výzvou a dá se očekávat, že i u dalších děl z řady Etnografického atlasu bude míra využití výhod GIS stále vyšší a sofistikovanější.

Interpretace výsledků mapování

Z digitálně zpracovaných dílčích mapových výstupů bylo do tisku vybráno 42 takových, které nejlépe demonstrují regionální proměnlivost skladby profesí – 16 map ukazuje socioprofesní strukturu v jednotlivých krajích, zbylých 26 pak prostorové rozložení dílčích profesí, jejich strukturu a strukturu židovského osídlení na území celých Čech.

Teprve mapy jednoznačně odhalily či potvrdily klíčové charakteristiky (donedávna spíše odhadované) židovského osídlení raněnovověkých Čech. Rozsah a hustota židovského osídlení se odvíjely od existence významných center židovského ekonomického a duchovního života, nezanedbatelná úloha připadala vlivu jednotlivých pozemkových vrchností a krajských úřadů. Z map jednoznačně vyplývají elementární rozdíly v sídelní struktuře Židů například mezi západními a jižními Čechami (menší množství židovských sídlišť střední velikosti) a středem a východem Čech (několik početně mimořádných obcí – např. Kolín, Mladá Boleslav, Nový Bydžov – a extrémně hustá síť drobných venkovských sídlišť). Ukázalo se, že v sledovaném období žili Židé hojně i na venkově, ovšem zcela mimořádné postavení měla samozřejmě Praha, jedno z nejvýznamnějších židovských sídlišť v rámci celé Evropy.

Z hlediska socioprofesní struktury židovského obyvatelstva byl na konci 18. století dominantní obchod s různým zbožím, avšak mapové zobrazení jednotlivých povolání i jejich skupin ukazuje značné regionální rozdíly ve struktuře konkrétních židovských živností, která se odvíjela od místní poptávky po určitém zboží, možností provozovat dálkový a místní obchod, velikosti jednotlivých židovských obcí, ale i lokálních každodenních interakcí Židů s majoritním obyvatelstvem. Někde se Židé věnovali téměř výhradně obchodu, jinde mezi nimi převažovali drobní řemeslníci. Řada otázek po konkrétních důvodech zvláštní regionalizace obživných aktivit přitom zůstává otevřena, stejně jako jiné aspekty každodenního života Židů, a měla by být impulzem k dalšímu výzkumu.