Co se dělo kolem ohně

Adoptované děti mívají v období dospívání snahu poznat své biologické rodiče. Je to pro ně důležité, chtějí se tak dovědět něco o sobě. Potřeba poznat své předky však nekončí u našich rodičů, ale pokračuje dál, k prarodičům a jejich rodičům, o kterých jsme si rádi nechali jako děti vyprávět. O našich vzdálenějších předcích uvažují vědci. Dochované záznamy studují historici, o období lovců-sběračů se zajímají antropologové a etnologové, o nejbližších příbuzných z řad primátů etologové.

Mezi dobou lovecko-sběračskou a posledním společným předkem člověka a jeho nejbližšího žijícího příbuzného, šimpanze, však leží několik milionů let, které byly pro vývoj lidské povahy nesmírně důležité. Změnili jsme v té době životní prostředí, způsob pohybu, typ dorozumívání i vztahů. Jenže tahle doba se ohromně obtížně zkoumá. Všichni, kdo tehdy žili, dávno zemřeli a mnoho artefaktů po sobě nezanechali. Co můžeme vyvodit o chování řekněme australopitéka z několika kosterních zbytků?

Martin Uhlíř ve své knize dokazuje, že vyvodit toho můžeme překvapivě mnoho, i když v mnoha směrech se naše představy o evolučních předcích spíše zkomplikovaly. Pokud si ze školních let pamatujete posloupnost: Australopithecus… Homo habilis… Homo erectus… Homo neanderthalensis … Homo sapiens, tak ji můžete směle zapomenout. Úhledný žebřík se totiž v několika posledních letech rozrostl ve spletitý keř. Druhů „pralidí“ bylo více, řada z nich vyhynula. A mimochodem: v současnosti už není vůbec jisté, že zmínění australopitéci byli našimi přímými předky…

Jak se dostat k ovoci

„Objeví-li strom s ovocem šimpanzi, začne to vřít, nejlepší místa patří silným samcům,“ píše Uhlíř. Dochází k výhružkám, potyčkám a soubojům. Naproti tomu bonobové pravděpodobně sníží napětí pomocí sexu. A lidé? Etnologové u skupin tvořených lovci a sběrači mnohokrát pozorovali, jak v takovém případě několik nejzdatnějších jedinců vyleze do koruny, odkud házejí ovoce dolů ostatním, někdy shazují celé větve. Pak je ovoce odneseno do tábora, kde se o ně rozdělí. Ochota dělit se o potravu je, zdá se, v naší psychice hluboce zakořeněná. Altruizmus přitom zdaleka neprobíhá jen podle vzorce „dneska já tobě, zítra ty mně“. Je dokonce složitější než reciprocita postavená na dobré pověsti. Ale kdy a proč se tato naše vlastnost vyvinula? Cožpak mohou v úvaze o altruizmu pomoci kosterní zbytky?

Na břehu jezera Turkana ve východní Africe našli paleoantropologové poměrně zachovalou kostru ženy, jež žila před 1,6 milionu let. Nález byl však v něčem divný: šířka kostí byla skoro dvojnásobná, než měla být. Odborníci usoudili na otravu vitaminem A, k níž zřejmě došlo poté, co žena snědla syrová játra velkého masožravce. „Žena byla před smrtí natolik nemocná, že si lze jen stěží představit, jak by mohla celé měsíce, během nichž její kosti bytněly, přežívat bez pomoci ostatních,“ píše Uhlíř. Lebku dalšího hendikepovaného jedince druhu Homo erectus našli badatelé na hranici Evropy a Asie, v gruzínském Dmanisi. Zdejší invalida zase přežíval celé roky téměř bez zubů. Můžeme to však považovat za důkaz soucitu jeho druhů? Někteří odborníci se domnívají, že ano, jiní jsou skeptičtější. Invalidní jedinec mohl být pro skupinu užitečný, i když se zrovna neúčastnil namáhavého lovu, a důvody pomoci tak mohly být zištné. Primatologové navíc zaznamenali, že v přírodě někdy přežívají i téměř bezzubí lidoopi. Jednoznačné soudy tedy těžko hledat, nicméně samo hledání je zajímavé. Uhlíř líčí řadu hypotéz, teorií i promyšlených etologických a psychologických experimentů.

Ještě ve čtyřicátých letech 20. století nebylo jasné, zda předchůdce člověka vypadal jako lidoop s velkým mozkem, či se jako první měnily obličejové proporce. Nyní už víme, že to byla druhá možnost: první hominidi zřejmě chodili vzpřímeně již před nějakými sedmi miliony let, i když není jasné, zda šlo o vývojovou větev, na jejímž konci stojí Homo sapiens. Tato skutečnost je pak zajímavá například z hlediska bezpečnosti. Když si představíme tlupu australopitéků – poměrně malých a nepříliš rychlých tvorů pohybujících se řídkým lesem či savanou ve světě plném velkých šelem, vynořuje se naléhavá otázka: jak se ubránili? Pravděpodobně systémem spolupráce. Navíc jakkoli se již přinejmenším částečně vzdali ochrany stromových korun, silná větev k obraně zřejmě dobře posloužila.

Proč máme velké hýždě

Tradičně jsme byli zvyklí považovat se ve srovnání se zvířaty za sice chytré, nicméně fyzicky slabé. Etologický výzkum posledních let výrazně naboural představy o intelektuální výlučnosti člověka. Ukazuje se totiž, že ve schopnosti komunikovat, myslet, prožívat emoce, chovat se altruisticky, vytvářet hluboké vztahy i kulturu sice člověk nad zvířaty vyniká, ovšem pouze co do míry, nikoli podstatou daných vlastností. Kniha Martina Uhlíře se mi proto zdála zajímavá i tím, že vyvrací představu o fyzické slabosti. Zdá se totiž, že naše fyzické výkony nejsou až tak špatné (což se pochopitelně netýká pupkatých pijáků piva s cigaretou v ruce a zadkem v autě).

Silně hovoří už sama skutečnost, že jsme se ubránili šelmám. A existují i další pozitivní stránky naší tělesnosti. Většina lidí se kupříkladu domnívá, že zvířatům nemůžeme konkurovat v běhu. Zpravidla přitom uvažují o sprintu. Vezmeme-li si však na mušku vytrvalostní běh, zjistíme, že na tom vůbec nejsme špatně. Trénovaný maratonský běžec může v závodě na dlouhou trať uštvat psa a koni být důstojným soupeřem. A Uhlíř uvádí i další důkazy. Antropolog Daniel Lieberman například nechal prasata běhat po běžícím pásu, až dokázal, že jsou zoufale špatnými běžci. To ostatně potvrzuje i anatomie. Prase totiž postrádá pružný šíjový vaz, který se táhne od týlu lebky k poslednímu krčnímu obratli. Tento vaz, jímž je člověk vybaven, stabilizuje u dobrých běžců hlavu, aby divoce neposkakovala sem a tam (dopředu a dozadu u člověka, nahoru a dolů u čtyřnohého běžce). Disponujeme též systémem šlach coby pružin, jež umožňují při vytrvalostním běhu šetřit energií. Mezi naše další adaptace k běhu patří i velké hýždě. „Lidský trup je při běhu nakloněn vpřed natolik, že pohyb běžícího člověka připomíná spíše kontrolovaný pád. Nebýt hýždí, upadli bychom i při obyčejném klusu na nos. Svou roli hraje také užší hrudník a vyšší pas (vzdálenost mezi žebry a pánví), jež umožňují pracovat při běhu rukama.

Muž a žena

Máme ve zvyku představovat si své předky u „táborového ohně“. Jaké světlo vrhá na oheň současná věda? Předně odkdy vůbec člověk začal oheň používat? I zde se vědci odpichují od anatomie. Například Richard Wrangham je přesvědčen, že se tak stalo na samém úsvitu vývoje člověka, před 1,9 milionu let. Zvětšení mozku jakož i zmenšení úst, čelistí a zubů podle něj svědčí o tom, že se díky tepelné úpravě podstatně zvýšila kvalita naší stravy. Význam ohně však dle tohoto antropologa zdaleka nekončí opečeným masem nebo vařenou zeleninou. Wrangham totiž od používání ohně odvozuje celý složitý scénář hry, která se začala odvíjet mezi pohlavími. Vychází z toho, že vaření či jiná tepelná úprava stravy je vlastní všem lidským společnostem, přičemž všude vaří hlavně ženy. Žena-kuchařka totiž dle Wranghama potřebovala silného ochránce. Připoutat k sobě dominantní samce však nebylo jednoduché. A zde Wrangham odvozuje zvýšenou sexuální přitažlivost, zvětšení prsů a zakrytí ovulace. Není divu, že řada vědců (a vědkyň) nesouhlasí s Wranghamem, který od samého počátku vývoje člověka umístil ženu k plotně a nechal ji, aby strojila svým tělem úklady mocným samčím ochráncům.

O potřebě mocných ochránců nehovoří ani zkušenosti etnologů: mezi současnými lovci a sběrači totiž zpravidla nedochází ke krádežím shromážděné potravy. Navíc ani není jasné, jak to s tím ohněm bylo. Vždyť přesvědčivé důkazy o používání ohně pocházejí až z období před přibližně 300 tisíci lety, kdy v jihofrancouzských jeskyních vznikaly díry v zemi, jež sloužily jako jakési primitivní pece.

Je tedy možné, že se dělba práce mezi pohlavími vyvinula z úplně jiného důvodu. O dvou dalších se v knize dočtete.

Před 40 000 lety žili v Evropě ještě hojně neandertálci, v Asii možná dožíval Homo erectus a na ostrově Flores lovili metr vysocí hominidi slony. Nikdo nemohl našim předkům zaručit, že to budou právě oni, kdo ovládne planetu. Proč ne například neandertálci, kteří se od linie vedoucí k současnému člověku pravděpodobně oddělili již před více než půl milionem let? Vždyť byli anatomicky lépe vybaveni na chlad dob ledových a disponovali mozkovnou větší než Homo sapiens… Není nezajímavé se nad těmito otázkami zamyslet.

Žurnalista na vědeckém poli

Žánrově je kniha pestrá a poněkud zvláštní: autorovy úvahy se mísí s popisem výzkumů, s příběhy badatelů, metaforami a fiktivními představami. A do toho všeho vstupují rozhovory s odborníky. Zvláštní styl ovšem neruší, vše směřuje k jednotnému cíli: zprostředkovat čtenáři co nejkomplexnější a nejplastičtější představu toho, jak to tehdy vypadalo. Navíc vždy víme, na čem jsme: autor přehledně odděluje vědecké důkazy, teorie a fikce. Výsledek je poutavý, čtivý – místy hltáte stránky jako detektivku.

Nabízí se pochopitelně otázka, proč populárně-odbornou knihu na dané téma nenapsal povolaný odborník. Faktem zůstává, že nenapsal, a tak buďme rádi, že se úkolu zhostil žurnalista. Dodejme, že nikoli špatně, i když by bylo jistě možné podrobně vypočítávat, kde nebyl daný termín použit zcela správně, které výzkumy altruistického chování měly být zmíněny, ale nebyly, že ta a ta teorie původu jazyka v díle chybí a tak dále a tak podobně. Byla by však škoda utopit se v malichernostech a pro ně přehlédnout přínos neobvyklého díla. Celkově si troufám hodnotit, že se autor svého úkolu zhostil dobře. Ostatně ne nadarmo ocenily Akademie věd ČR a Rada vlády ČR pro výzkum a vývoj v roce 2000 Martina Uhlíře cenou za popularizaci vědy.

Uhlíř se navíc nestaví do pozice odborníka, ale s respektem a zdravým nadhledem nechává promlouvat ty nejpovolanější. Materiál přitom sbíral převážně na Harvardově univerzitě, kterou v akademickém roce 2004–2005 navštěvoval v rámci novinářského stipendia. Čtenář tak má možnost seznámit se s poznatky, názory i smělými hypotézami skutečných špiček v oboru, avšak pozor, abyste nezískali poněkud zkreslený dojem, že kromě Harvardu se danému tématu téměř nikde nevěnují.

V každém případě jde o kvalitní popularizaci současných znalostí, teorií a hypotéz o původu člověka. Vyvstává v ní též spousta otázek, na jaké odpovědi neznáme. Je však zajímavé o nich přemýšlet. Navíc: těšme se, neboť výzkum pokračuje mílovými kroky.