Obnova stromové savany v západní Africe

Mezi nejvýznamnější přírodní zdroje v západní Africe patří nepochybně dřevo. Je základním konstrukčním materiálem, stavějí se z něj domy či chýše, vyrábí se z něj nábytek a je cenným vývozním artiklem. V neposlední řadě je také palivem. Ne snad že by Afričanům byla v době dešťů zima a museli by si ve svých chýších přitápět. Dřevo používají k vaření nejen ve venkovských, ale i v mnoha městských domácnostech. Elektrické sporáky nepřicházejí v úvahu, protože velká část území není dostatečně elektrifikována, navíc pořizovací náklady jsou pro většinu domácností nedosažitelné. Ve městech, jako je například bývalá výspa francouzského kolonializmu Dakar, se čím dál tím častěji využívají plynové vařiče. Za plyn se však musí platit, a tak je pro chudé venkovany spalování dřeva životní nutností (obrázek 2). Chudoba spojená s obrovským populačním růstem a intenzifikací zemědělských aktivit je hlavní příčinou rozsáhlé devastace savany v subsaharské Africe. Při práci na záchraně kriticky ohroženého poddruhu antilopy Derbyho v Senegalu (viz Vesmír 83, 334, 2004/6) jsme si mimo jiné kladli otázku, jak lze zničenou stromovou savanu obnovit.

Dřevo – velecenný přírodní zdroj

Protože je ve volné krajině nedostatek kvalitního stavebního dřeva, těží se ilegálně v chráněných územích. Ochránci přírody nejsou k své práci dostatečně motivováni a prostředí je zde veskrze korupční, což lesnímu pychu svědčí. V Senegalu se Správa národních parků potýká se zásadním nedostatkem finančních prostředků k účinné ostraze chráněných území. Není divu, že špatně placení strážci občas „přehlédnou“ kamiony plné kvalitního dříví, vyjíždějící například z Národního parku Niokolo Koba. Pak již stačí jen uplatit další nepatrnou částkou celníky na nedalekých hranicích s Gambií, a osud cenného nákladu je zpečetěn: buď je za několikanásobně vyšší ceny prodán zpět do Senegalu, kde je těžba dřeva limitována, nebo jde přímo na lukrativní trh do Evropy. V katalozích si pak majetní Evropané mohou vybrat výrobky z nejrůznějších afrických dřevin (Pterocarpus erinaceus aj.), aniž mají tušení o nezákonné těžbě.

Úbytek lesních porostů souvisí také s „nehospodárným“ využitím některých stromů, zejména palem. Tak například Borassus aethiopum, palma hojná v okolí vodních toků, má mnohostranné využití. Kmen je kvalitním stavebním materiálem, odolávajícím i všudypřítomným termitům. Z dvoumetrových řapíků listů se vyrábějí stoličky či postele, celé listy lze položit na střechu chýše jako krytinu nebo z naříznutého vrcholového pupenu jímat mízu a z ní vyrábět palmové víno. Při všech těchto činnostech palma odumírá, přestože to většinou není nutné. Stačí si dát při „sklizni“ pozor a nepoškodit vrcholový pupen. Palma tak může dál žít, plodit a dlouhodobě vydávat své bohatství. Trvale udržitelnému hospodaření s přírodními zdroji však musí někdo vesničany naučit. Belgičtí lesníci se v Senegalu v rámci svých rozvojových projektů snaží domorodce vzdělávat již několik let, učí je nejen zachovávat terminální pupeny palem, ale i pěstovat semenáčky a vysazovat palmy nové.

Dřeviny a zemědělství

Úbytek dřevin souvisí také s intenzifikací zemědělského využívání krajiny. K té patří zábor půdy klučením přirozených biotopů stromové savany a její přeměnou na pole. Dále má na zastoupení dřevin negativní vliv nomadická pastva skotu, ovcí a koz (obrázek 5). V období sucha jsou letorosty a listy některých dřevin mnohdy jediným zdrojem kvalitní píce. Okus listů, pupenů, květů i plodů přitom rostliny oslabuje a znemožňuje jejich přirozenou obnovu. K silně preferovaným a zároveň dominantním druhům přirozené sahelské savany patří akácie (Acacia nilotica, A. seyal, A. albida), pouštní datle (Balanites aegyptiaca) či drobný keř cicimek (Ziziphus mauritiana). Pod vlivem nadměrné pastvy se krajina mění, oblíbené druhy často mizí a jsou nahrazovány většinou se člověk obklopen stovkami hektarů zčernalých plání jen stěží ubrání pocitům úzkosti.

Senegal se s problémem pokračujícího odlesňování potýká i přes vyhlášení 145 zvláště chráněných lesních území (fr. „forets classées“), podléhajících systému regulovaného hos po da ření. Venkovské obyvatelstvo totiž zákonná omezení nerespektuje, a tak jsou tyto rezervace postupně ničeny a stromů ubývá.

Jak sahelské savaně pomoci?

V mnoha zemích se rozběhly zalesňovací projekty s využitím rychle rostoucích introdukovaných druhů, zejména australských blahovičníků (Eucalyptus sp.). Zavádí se ekologické zemědělství, zakládají se plantáže palivových a pícních dřevin. Klíčem k úspěchu takových projektů je maximální možné začlenění místního obyvatelstva. Domorodci se učí s vysazenými stromy a keři dlouhodobě hospodařit, méně využívají přirozené porosty a umožňují jejich regeneraci.

Z dlouhodobých studií je zřejmé, že ne všechny introdukované druhy dřevin se dokážou zcela adaptovat na nové ekologické podmínky, často není možné počítat s plným využitím jejich růstového potenciálu. V mnoha případech se po počátečním nadšení ukázalo, že původní, avšak pomalu rostoucí dřeviny jsou oproti dovezeným exotům životaschopnější, lépe regenerují, a pak mají i vyšší přírůstky dřevní hmoty. V Senegalu se proto začaly vysazovat i některé domácí druhy akácií.

V krajním případě lze vybraná, kriticky ohrožená chráněná území uzavřít a zavést úplnou konzervační ochranu. Takové řešení je však politickou sebevraždou, neboť savana je hustě obydlena a lidé potřebují každou píď půdy. Stěží by před lidmi, kteří den co den bojují o holé přežití, obstál politik, který by jim bránil v přístupu do krajiny. Vždyť ty pozemky věky věků patřily vesničanům.

Lze savanu obnovit prostřednictvím přirozené sukcese?

Najít odpověď na tuto otázku není jednoduché, protože se těžko hledá území, kde byly pastva a sběr dřeva přerušeny. Snad jediným místem v Senegalu, kde je možné studovat sukcesi savany po přerušení hospodářských aktivit, je oplocená obora v přírodní rezervaci Bandia. ¹⁾ Má rozlohu 10 418 ha a nachází se 65 km jižně od Dakaru. Rezervaci vyhlásila již r. 1933 federální vláda Francouzské západní Afriky, a to nejen pro typické baobabové háje se sahelskosúdánskou květenou, ale také pro hojnost zvěře. Území však nebylo oploceno, a protože se nedodržovala ochranná opatření, byl celý ekosystém silně narušen. Rezervace tak již v polovině 20. století ztratila opodstatnění.

Část území na jihozápadním okraji si vzala pod svou správu Společnost na ochranu životního prostředí a divoké zvěře v Senegalu. ²⁾ Ta si v roce 1990 od státu dlouhodobě pronajala část zničeného háje o rozloze 460 ha a zřídila zde oboru Bandia. V roce 1999 bylo oplocené území rozšířeno a v současnosti má 1500 ha. První divoká zvířata, například buvol kaferský (Syncerus caffer), voduška kob (Kobus kob), voduška jelenovitá (Kobus ellipsiprymnus defassa) či antilopa koňská (Hippotragus equinus), byla do obory vypuštěna v roce 1991. Zazvěření dosáhlo vrcholu v lednu 1997 s příchodem kopytníků z jižní Afriky. Do obory byly dovezeny: antilopa losí (Taurotragus oryx), kudu velký (Tragelaphus strepsiceros), impala (Aepyceros melampus), žirafa (Giraffa camelopardalis), přímorožec jihoafrický (Oryx gazella gazella) a nosorožec bílý (Ceratotherium simum). Celkově se dnes v oboře nachází 22 cíleně vypuštěných druhů zvířat, z toho 11 pochází přímo ze Senegalu. Největší raritou Bandie je stádo kriticky ohroženého západního poddruhu antilopy Derbyho (Taurotragus derbianus derbianus), odchycené v roce 2000 v největším a nejznámějším senegalském Národním parku Niokolo Koba.

Nepřehlédnutelnou dominantu v oboře i mimo ni představuje baobab prstnatý (Adansonia digitata). Okolí oploceného území podává obraz toho, jak vypadala vegetace v prostoru obory před oplocením (obrázek 3). Stále zde lze pozorovat pasoucí se dobytek a povozy tažené osly či koňmi, s nimiž vesničané svážejí dříví. Vegetace odpovídá spíše otevřené savaně s převahou travin ³⁾ a bylin (např. Alternanthera nodiflora). Z dřevin jsme zde zaznamenali pouze ojedinělé, okusem silně poškozené semenáčky stromů (zejména se tu hojně vysazovala geograficky nepůvodní Azadirachta indica a dále Balanites aegyptiaca).

V oboře oplocené před 15 lety jsme nalezli plně zapojené nižší stromové patro (obrázek 6). Je potěšitelné, že pouhé vyloučení pastvy dobytka a sběru dřeva umožnilo obnovu přirozeného ekosystému – hustě zapojené, místy až těžko prostupné savany s dominujícími akáciemi (Acacia seyal a A. nilotica subsp. adstringens) a dalšími dřevinami. Keře Acacia ataxacantha a Boscia senegalensis, které se objevují v podrostu původního biotopu, se vyskytovaly výlučně v této nejstarší části obory, a jsou tedy neklamnou známkou návratu vegetace k „přirozenému“ stavu.

Zajímavé zjištění nás čekalo v části rezervace, která byla oplocena teprve v roce 1999. Šest let po oplocení se zde nacházela otevřená travnatá savana s osamocenými semennými stromy a semenáčky dřevin v podrostu. Ze všech studovaných ploch jsme zde zaznamenali nejvyšší počet rostlinných druhů, zejména bylin. Porost tak představuje sukcesní stadium, kde se mísí rostliny vyskytující se mimo oboru a zároveň v její nejstarší části. Významný zde byl i podíl expanzních druhů, jako je například Calotropis procera (obrázek 1). Zajímavé je, že tento až 5 m vysoký keř se po několika letech opět náhle ztratil. Vzhledem k tomu, že ve svých orgánech obsahuje dráždivý latex a dobytek se mu vyhýbá, nikomu příliš nechybí.

Oborové chovy – naděje pro Afriku

V oploceném území bez hospodářské činnosti člověka dokázala degradovaná stromová savana přirozeně regenerovat během 15 let. Obnovu porostů nepochybně urychlilo zazvěření. Divoká zvířata, zejména velcí býložravci, pomáhají šířit dřeviny přenosem diaspor uchycených na těle a také jejich požíráním. Je známo, že semena některých druhů dřevin, například akácií, pro zlepšení klíčivosti vyžadují průchod zažívacím traktem. Semena bezesporu přenášejí i drobní hlodavci, např. veverka pozemní (Euxerus erythropus), a ptáci.

Oborové (rančové) chovy tak mohou vést k obnově savanových ekosystémů a zároveň ve spojení s turistickým ruchem představují stále ještě v západní Africe nedoceněný ekonomický potenciál. Ochrana přírody prostřednictvím oplocených obor jde tak ruku v ruce s ekonomickou prosperitou a nabídkou pracovních příležitostí pro domorodé obyvatelstvo. Doufejme, že podobných obor, jako je ta v rezervaci Bandia, bude v subsaharské Africe postupně přibývat. ⁴⁾