Uvedení Evropanů do Evropy skrze jejich jazyk

Na prahu 21. století stojí každý z evropských jazyků před otázkou svých celoevropských souvislostí a své budoucí existence v novém, mnohem náročnějším prostředí. Evropské jazyky po staletí vykazovaly – na rozdíl od svých dosti často lhostejných mluvčích – značnou míru vzájemné solidarity, o níž se evropským politikům a sociofuturologům může jenom snít, a díky této solidaritě již dávno vybudovaly svou vlastní, totiž jazykovou, „eurounii“ neboli evropský lingvoareál.

Když se tímto euroareálem zabývají vědci na Západě, zanedbávají namnoze slovanštinu jako klíčový most mezi evropským Západem a Východem, obzvláště pak její lidský a ještě více její etický rozměr. Na tento most jsme vstoupili díky češtině a díky ní jsme se ocitli v lepší situaci než tito slavní profesionálové, obětující světu vědění celý svůj život.

Jde totiž především o to, že by povědomí Evropy a její jazykové solidarity nemělo být výsadou nějakého exkluzivního klubu profesionálů, nýbrž mnohem více majetkem všech Evropanů… A zde znalost češtiny znamená nepochybnou výhodu, pokud o takovou výhodu stojíme. Stačí totiž pobýt několik let v zámoří, a naše česká komunikace (a samozřejmě i její teorie) vezme za své. No a kolik generací je potřeba, aby tato amerikanizace jazyka a ducha dorazila i do Evropy? Nevezme za své i u nás doma?

S údivem pohlížíme na světové osobnosti, jako je M. Allbrightová či třeba M. Navrátilová, proč vedle angličtiny, použitelné kdekoliv ve světě, nejen česky mluví (viz či spíše slyš „Plovárnu“ Marka Ebena), ale evidentně mají ze své češtiny radost, a dokonce jsou na ni hrdé. Protože jsou to veteránky světových kolbišť, troufám si říci, že o univerzálním smyslu češtiny vědí víc než našinec, který takovou zkušenost nemá.

V tomto stručném uvedení si naši (třeba jen potenciální) zájemci o češtinu mohou ověřit, že český (a slovanský) kontext nabízí vlastně ideální rámec k pochopení samotné podstaty evropského jazykového společenství, skládajícího se sice z pouhých 23 oficiálních jazyků, ve skutečnosti ale z 35 základních jazyků. Jejich počet lze ještě zdvojnásobit, chcemeli se vyvarovat omylů pozorovatelů, pro něž existují jen jazyky „vyvolené“.

Naši čtenáři tedy budou mít možnost poznat, proč je třeba na euroareál pohlížet především jako na bohaté a různorodé jazykové prostředí, a proč tedy má být náležitá pozornost věnována všem jazykům a díky nim i základům ekologie jazyka jako nedílné součásti ekologie ducha.

Vítejte v kouzelném jazykovém světě skoro nejmenšího kontinentu, který s takovou něhou nazýváme Evropa!