Odkud jsme přišli, jací jsme a jací jsme byli

Záměrem autorů je, aby se toto encyklopedické dílo stalo souhrnem současných znalostí z etnografie a folkloristiky, tedy obrazem současného stavu národopisného po znání. Tento obor je výsledkem činnosti generací výzkumných pracovníků, ale i dobrovolných sběratelů, kteří objevovali a shromažďovali nezměrný inventář materiálních a duchovních hodnot. Publikace Lidová kultura s podtitulem Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska je po formální stránce rozdělena do dvou částí – biografické (1. svazek) a věcné (2. a 3. svazek).

V prvém svazku se jejímu čtyřicetičlennému autorskému kolektivu vcelku podařilo vyplnit mezeru, která na tomto úseku národopisného bádání zela již dlouho (práce obdobného zaměření byla naposled vydána roku 1933). Jak již tomu bývá, výsledné biografické zpracování se ani v tomto případě nevyhnulo dvěma jevům chronicky se vyskytujícím v profesně uzavřenějších komunitách, a sice subjektivnímu omezení (kolegy ze své kanceláře znám podstatně lépe než kolegy z kanceláře za rohem) a iluzi časové perspektivy (stoh slámy za humny je nepoměrně vyšší než hora na obzoru). Jen tím si lze vysvětlit, že v uvedeném výběru 832 vědeckovýzkumných představitelů etnologie a dalších pracovníků národopisné sféry nejsou uvedeni např. Tomáš Štítný ze Štítného, Šimon Partlic ze Špicberka, Christofor Fischer (Kryštof Fišer), Jan Javornický, Antonín Strnad, Matiáš Kalina z Jäthensteinu, Jan Ignác Hanuš, Jan Slavibor Liblinský, F. Studnička, F. Špatný, J. L. Kořenský, K. Hrubý, K. Schafler, J. E. Chadt-Ševětínský, J. Holeček, C. Gála, V. Černý, K. Pejml ml., Z. Kalandra, J. Kovařík, I. Rystonová, M. Huptych či L. Vráželová. Přesto si tento historiograficky pojatý prvý svazek encyklopedie zaslouží vysoké ocenění. V porovnání s 2. a 3. svazkem považuji úroveň jeho zpracování celkově za kvalitnější.

Druhý a třetí svazek národopisné encyklopedie obsahuje celkem 1832 hesel. Koncepční záběr, rozmanitost výběru a šíři celkového zaměření lze nejlépe posoudit z příkladů (viz rámeček „Ukázka národopisných hesel“). Přes úctyhodný počet hesel však nelze prohlásit, že toto encyklopedické dílo bezezbytku a celistvě postihuje obraz české lidové kultury. Chybějí mnohá hesla z lidové meteorologie, významné lidové názvy časových úseků, četná hesla technologie historických hospodářských systémů a hesla vztahující se k pozoruhodným krajinářským úpravám na našem území. Jsem přesvědčen, že např. tak impozantní národopisný fenomén, jako jsou mužské vícehlasně zpívané senosečské písně (např. horňácké kosecké písně) a písně, které si při společném vyžínání trávy na mezích, polních cestách a mateřídouškových či vítodových ¹⁾ stráňkách zpívaly venkovské ženy (např. slovácké trávnice), si zaslouží větší pozornost než pouhé uvedení názvu uprostřed určitého nadřazeného hesla. Navíc se (i přes odbornou specializaci autorů hesel) v konkrétních zpracováních vyskytuje řada chyb.

Jinak jsou to drobnosti, např. úhor nebyl pozemek ležící ladem, neboť se využíval k pastvě a částečně se na něm pěstovalo tzv. „vaření“ – zelí, kapusta, květák, kedlubny, kolník, ²⁾ řepa, mrkev, vodnice a někdy též hrách, čočka, bob či fazole. Zpravidla se i třikrát oral. Základním zemědělským systémem neolitického zemědělství byla neolitická žďárová soustava. Nejstarší česká zmínka o zvyku vyvádět někoho aprílem nepochází až z roku 1690, psal o něm (v souvislosti s vladařem rožmberského domu) v tomtéž století již Vavřinec Benedikt Mecer ve svých pamětech z šedesátých až sedmdesátých let. U objemových a hmotnostních údajů je třeba uvádět obiloviny přesně, např. ozimý ječmen, jarní ječmen, nestačí pouze ječmen nebo pšenice. Tvrzení, že se svátkem sv. Vojtěcha nejsou spojovány pranostiky, je v rozporu se záznamy vojtěšských pranostik Č. Zíbrta (v různých ročnících časopisu Český lid), J. Boháče, F. J. Vaváka, F. Kotta či Z. Urbana a A. Robka.

Najít však lze i laicky křiklavější pochybení: Škaredá středa neboli Sazometná, Smetná či Sazná středa není Popeleční středa (na s. 775 a s. 1028 této publikace). Toto roztroušeně se vyskytující nebezpečné snížení informační spolehlivosti doporučuji potlačit srovnáváním s odpovídajícími popisy v obecně dostupných odborně specializovaných naučných encyklopedických slovnících, popř. konfrontovat s údaji např. v Historické chronologii M. Bláhové z r. 2001.

Práci s encyklopedií usnadňují tři rejstříky – věcný, zeměpisný a jmenný. Používání rejstříků nekomplikuje ani tak jejich mírná děravost jako skutečnost, že v něm nejsou graficky odlišeny informačně nejdůležitější stránky od méně podstatných, okrajových. Odlišení postrádám zejména u věcného a zeměpisného rejstříku, kde je za některými indexy uvedeno i více než 90 neodlišených stránek. Hledáme-li v rejstříku např. slovo bouře, neklesejme na mysli, když ho nenajdeme. Mezi rejstříková slova totiž nejsou zahrnuta hesla. Heslo bouře existuje ve 2. svazku encyklopedie a je zpracováno příkladně, vyčerpávajícím způsobem. Představuje precizní vyzrálou studii. Snad jen drobnost lze zpracovatelce tohoto hesla vytknout, že ponechává např. latinské rčení Vivos voco, mortuos plango, fulgera frango (Živé volám, mrtvé oplakávám, blesky odháním) bez překladu. Každý uživatel publikace nemusí mít klasické vzdělání.

Vypracování tohoto třísvazkového díla je možno považovat za přínosný a záslužný počin. Encyklopedie zahrnuje mimořádné množství cenných údajů a dat, které bezesporu představují důležitý informační zdroj pro odborníky pracující v etnografii a folkloristice i v dalších disciplínách spřízněných s etnologií. Publikace bude jistě vítaným, široce využitelným studijním materiálem ve školách. Neměla by chybět ani v knihovnách zájemců o hlubší poznání naší tradiční kultury či milovníků přírodních a kulturních hodnot naší vlasti. Encyklopedie totiž obsahuje i vymezení národopisných oblastí, údaje o národopisných muzeích či muzeích lidové architektury, o lidových stavbách, skanzenech, vesnických památkových rezervacích a památkových zónách. Zmíněna jsou místa s nejstaršími vodními i větrnými mlýny, nářaďovými hamry, seníky apod. Obrazně platí, řečeno slovy malíře a publicisty Emila Filly: Jsou to všechno kdesi a kdysi zahlédnuté krajiny našeho mládí a nejvíce našich snů, na něž musíme často vzpomínat jako na větší realitu a působivější na naše srdce, než je běžné dívání se po světě bdělýma očima.

Toto třísvazkové dílo, na jehož vypracování se podílelo celkem 121 autorů, vzniklo za podpory grantů GA ČR č. 404/93/1230 a 404/96/1416 a na základě výzkumných záměrů AVOZ 9058907 a AVOZ 90580513.