Tváří v tvář lvu

Na obálce tohoto čísla Vesmíru je tvář lva. Dobře si tu tvář prohlédněte a zamyslete se, jaký z ní máte dojem. Možná že tento král tvorstva na vás výrazem své tváře zapůsobí stejně jako na mne – soustředěný klid, vážnost, moudrost a nezáludnost, vesměs vlastnosti, se kterými se setkáváme u lidí, byť jen u některých a jen někdy. Čteme však tu tvář správně? Co když se tento predátor celou svou duší právě soustředí na to jak uchvátit antilopu, která se k němu, nic zlého netušíc, blíží? Anebo co když se nesoustředí vůbec na nic, jsa plně v područí nevědomých instinktů a reflexů?

Dívám se znovu. Ta poslední varianta se mi příliš nezdá, a i kdyby platila, přesto bych si myslel, že se něco v té hlavě pod hřívou odehrávat musí, něco podobného našemu vědomí. Třeba je to jen vedlejší průvodní jev – epifenomén – který nemá vliv na lov antilop ani na nic jiného. Pravda, ani to se mi nezdá, ale existují učenci, kteří si přesně toto myslí i o nás, lidech. (Vyvrátit se to nedá a argument, že lidské vědomí přece musí být k něčemu dobré, když už ho evoluce umožnila, neplatí, protože vedlejší produkty užitečných věcí nemusí být užitečné. Ale to by bylo jiné téma.)

Zdá se, že se nikdy nedovíme, co se odehrává v hlavách zvířat (tím ovšem myslím jejich vnitřní, snad i uvědoměné pocity, nikoliv vibrace mozkové tkáně), protože zvířata se od nás tolik liší svou stavbou, chováním a životní zkušeností. U lidí je to jiná otázka, my si navzájem rozumíme natolik, že o takových věcech můžeme přinejmenším diskutovat (ale i to by bylo jiné téma). ¹⁾ Co se opravdu odehrává v hlavách zvířat, se sice nedovíme, jsou však aspoň určité dohady. Například známý neurovědec Christof Koch uvažuje, že „uvědomění se vyskytuje na rozhraní mezi zpracováním smyslových dat a plánováním“. ²⁾ To by se hodilo i na našeho lva, jehož zrak sleduje antilopu, zatímco jeho mysl plánuje jak ji uchvátit. Jiný neurovědec, Antonio Damasio, je poněkud náročnější: „Vědomí začíná, když mozky získají schopnost – dodávám: primitivní schopnost – vyprávět příběh beze slov, příběh o životě, který v organizmu odměřuje čas, a o neustálé změně stavů uvnitř těla živého organizmu při jeho setkávání s objekty i událostmi v okolí, a vlastně též při myšlení a vnitřním seřizování životního procesu.“ ³⁾ Třetí příklad: Walter Freeman, také neurovědec, rozlišuje mezi intencemi (záměry) a vědomím: „Z pozorovaného chování zvířat můžeme vyvodit, že mají intence, i když nevíme, zda si své konání uvědomují.“ ⁴⁾

Nedá mi to a opět pozoruji soustředěnou tvář našeho lva. Dívají se vůbec neurovědci zvířatům do tváře? Říká se „němá tvář“ – ale cožpak to není protimluv? Žádná tvář není němá – aspoň pokud nepovažujeme každého, kdo mluví jinou řečí než my, za němého (jako ti, co se poprvé setkali s Germány).

V březnovém čísle jsem zde psal o řeči očí, tváří a těl. ⁵⁾ Tehdy jsem měl na mysli řeč lidí s lidmi. Dá se to rozšířit i na zvířata? Pravda, ta nemluví česky ani německy, ale co kdybychom si s nimi mohli jaksi rozumět i jinak? Třeba výrazem tváře, pohledem očí, tónem hlasu? Četl jsem neobyčejně zajímavou reportáž primatoložky Barbary Smutsové (mimochodem, rád bych věděl, proč většina primatologů jsou ženy) o jejím soužití s paviány a s dalšími zvířaty. ⁶⁾ Dva roky žila nepřetržitě (vyjma nocí) v tlupě paviánů, a ta ji časem přijala za svého člena. Jak si Smutsová postupně začala s paviány rozumět, zjistila, že se cítí být téměř jedním z nich. Píše, že v jejich společnosti se i vzdala analytického myšlení o světě a dala přednost jeho přímému a intuitivnímu prožívání. Paviáni se nezměnili.

Po zkušenosti s paviány Smutsová nejen radikálně změnila svůj pohled i na řadu dalších tvorů, ale též začala chápat jejich pohled na člověka. Zjistila, že kromě oněch paviánů i mnozí ptáci, savci a také někteří plazi byli silně vnímaví k řeči lidského těla a lidského hlasu. Píše: „Je to jazyk těl a zvuků a pohybů, co tu bylo před mluveným slovem a co se snaží říkat pravdu, zatímco slova mohou lhát.“ A nejen to. Na jistém vyšším stupni vztahů mezi jedinci uvnitř druhu i mezi druhy se podle Smutsové začíná vyvíjet nový jazyk a kultura. O svém psu Smutsová dokonce věří, že prožívá podobné subjektivní stavy jako ona sama.

To nás vrací k našim otázkám. Uvažovat o vnitřních prožitcích zvířat se asi nedá jinak než na základě hlubokého srozumění mezi lidmi a zvířaty, které navíc musí být obousměrné a ke kterému může dojít jen díky dlouhodobému vzájemnému soužití (Smutsová není jediná, která o takovém soužití a srozumění podává svědectví).

Pro nás je tu jen ten obrázek zasněného lva na obálce Vesmíru. Zasněného?

I to je zajímavá možnost. Co když lví vědomí má povahu snu? Ve snech aspoň není nutné hloubat nad otázkou, co se odehrává v hlavě snícího.