Białowieżský prales v ohrožení

Každý ornitolog, který někdy zkoumal lesní ptáky ve střední Evropě, si občas klade otázky typu: „Jak by vypadaly moje výsledky, kdyby studijní plocha neležela někde v kulturní krajině, ale v divočině?“ „Našel bych tam stejné mezidruhové vztahy?“ „Fungovaly by tam stejné procesy omezující populace jednotlivých druhů?“ „Jaká by tam byla diverzita?“ V naší krajině, odpradávna spoluutvářené lidskou činností, můžeme nad těmito otázkami dumat tak akorát nad oroseným půllitrem piva, jehož konzumací si ornitologové krátí mrtvé mezidobí mezi ranním a večerním vrcholem ptačí aktivity. Ptáci jsou totiž tvorové poměrně velcí a neposední, takže k svému životu potřebují docela velký kus krajiny. A dostatečně velký les, který by byl dlouhodobě ušetřen lidských vlivů, u nás prostě nenajdete.

Podobná situace je ve většině evropských zemí, ale na hranici Polska a Běloruska se rozkládá na ploše 1600 km² les, jehož značná část si zachovala původní nedotčenost. Pro biologa není unikátní jen velikostí, druhovou skladbou stromů a přítomností mnohasetletých pralesních velikánů, nýbrž i jako laboratoř otevírající okno do minulosti středoevropské přírody. Zdá se, že alespoň co se ptáků týče, probíhají ekologické procesy v tomto lese trochu jinak a v některých ohledech se více blíží tropickým pralesům než těženým kulturním lesům v našich zeměpisných šířkách. Proto mě dosti překvapilo, když jsem se nedávno dočetl, že budoucnost tohoto vpravdě nenahraditelného kousku evropské přírody je nejistá. Na většině území Białowieżského lesa se stále intenzivněji těží dřevo. Jsou tam i chráněné bezzásahové zóny, jejich rozloha však nestačí k udržení dostatečně velkých populací mnoha druhů ptáků, zejména těch, které jsou pro prales charakteristické (většina jich hnízdí v počtu do 20 párů).

Části primárního pralesa, které nejsou v těch nejpřísněji chráněných místech, tedy mají smůlu a jsou vesele těženy, a to i na území národního parku nebo v rezervacích. Ještě zajímavější je ale důvod, proč se tam těží. Těžba prý není rentabilní a vyřezávání nejstarších stromů či odklízení mrtvého dřeva se děje pod vlajkou „ochrany lesa“. Jak známo, neexistuje skoro žádný les, který by člověk svou činností nijak neovlivnil. A tak se v rétorice evropských úřadů zabývajících se ochranou biodiverzity v lesích objevují slova jako „trvale udržitelné využívání“ nebo „aktivní management“. I síť evropsky významných chráněných území Natura 2000 se snaží o soulad ochrany přírody a lesnického využívání.

To je samozřejmě v pořádku, téměř všechny evropské lesy nějaký management skutečně potřebují. Problém je, že nikoliv úplně všechny. Jak poukazuje ornitolog Tomasz Wesolowski, který v Białowieżském pralese strávil výzkumem ptáků 30 let, potřebuje tento les pro své zachování jediné – absolutní bezzásahovost na co největší ploše území. Jedině tento typ „obhospodařování“, jaký se tam ostatně praktikoval více než 500 let, kdy les sloužil jako lovecký revír polského královského dvora, zajistí, že i v budoucnu budeme moci v Białowieżi pozorovat ekologické jevy, které v jiných středoevropských lesích neuvidíme. Ačkoliv tento prales patří polskému státu, který by jistě mohl těžbě zabránit, zůstává zatím polská vláda k radám hluchá. Můžeme pouze sledovat, jaký osud Białowieżský prales potká. (Conservation Biology 19, 1349–1358, 2005)