Cesta do Simbu a zase zpátky

Od doby Alfreda Wallaceho, jehož kniha Malajské souostroví se čte jedním dechem jako napínavý cestopis i jako seriózní vědecká práce, se spisovatelské obyčeje vědecké obce změnily výrazně k horšímu. V módě je dnes neosobní, formalistický a pokud možno co nejnudnější styl, spolehlivě kamuflující jakékoli vzrušení, k němuž snad mohlo během popisovaného výzkumu dojít. Není proto divu, že odborné časopisy dnes nepatří k běžnému kavárenskému čtivu. Vědci i nadále vedou nadprůměrně zajímavé životy, alespoň na poměry soudobé, poněkud nudné evropské civilizace, nicméně tak činí v skrytu, ke škodě pověsti vědy mezi mládeží. Ilustrujme si tuto tezi pohledem na skrytou historii vzniku jedné z tisíců standardně nezáživných odborných statí, totiž studie Srovnání společenstev housenek podél výškového gradientu na Papui-Nové Guineji (Novotný a kol., Journal of Biogeography 32, 1303–1314, 2005).

Náš příběh začíná v roce 1999, kdy jsme měli již solidně zavedenou výzkumnou stanici u Madangu na novoguinejském pobřeží Bismarckova moře a spokojeně si tam zkoumali herbivorní hmyz okolních nížinných pralesů. Jednoho dne nás překvapila návštěva horalů z provincie Simbu s tím, že mají doma ve vesnici vlastní výzkumný ústav a rádi by s námi spolupracovali v biologickém bádání. V českých poměrech by se obdobná delegace sedláků z Chlumu u Třeboně, dobývající se na Akademii věd, setkala s jistou skepsí, nicméně jsme si již dávno zvykli, že na Nové Guineji se z pralesů vynořují věci nečekané a pozoruhodné.

Vesnice Mu – bydliště našich hostí – byla od naší základny vlastně jen přes kopec, přesněji přes 4509 m vysokou horu Mt. Wilhelm. Ačkoliv jenom 120 km vzdušnou čarou, po silnici bylo nutno ujet 450 km, nejprve údolím řeky Ramu a dále serpentinami průsmyku Kasam až na Vysočinu, jak je eufemisticky nazývána dva tisíce kilometrů dlouhá a čtyři tisíce metrů vysoká horská páteř ostrova Nová Guinea. Zde se silnice prodírá sérií vysoko položených údolí na západ přes poměrně sofistikované město Goroku, kam ještě zasahují univerzity, do Kundiawy, podstatně divočejšího hlavního města provincie Simbu. Dále míří již stále děravější silnice do Mt. Hagenu s jeho neustálými kmenovými válkami a do civilizačně již jen nedokonale zvládnutého koncového městysu Wabag. Za ním se rozprostírají už jen pralesy Star Mountains, kam silnice nevedou. Delegace z vesnice Mu byla zajímavá již tím, že pocházela ze Simbu, tedy dobrodružnější části tohoto gradientu, jež se již žádnou oficiálně fungující univerzitou ani výzkumným ústavem pochlubit nemohla.

Zatímco ještě v nedávné minulosti vedli ti nejschopnější novoguinejští náčelníci své soukmenovce do válek se sousedy, dnes vedou hlavně různé nevládní organizace. I talentovaný mladý náčelník Erik Sinebare založil ve své vesnici Mu organizaci SCEP, čili Sangamanga Culture and Environmental Protection. Sdružil v ní nadšenou mládež z celého kmene a začali zaznamenávat tradiční herbalistické znalosti kmenových kouzelníků, zakládat herbáře a sbírky hmyzu či nahrávat kmenové pověsti a písně. Tato organizace působila na široké okolí, zabývající se hlavně okopáváním batátů, jako zjevení z jiného světa, jímž také byla. Jako taková neodolatelně přitahovala projekty rozvojové pomoci, takže zahraniční nadace kolem ní brzy kroužily jako můry kolem petrolejky. Náčelník Erik i celá vesnice získávali peníze i vážnost u sousedních, tradičně nepřátelských kmenů, a ještě se u toho výborně bavili – výsledky srovnatelné s plody vítězné kmenové války. Nyní měla výprava do Madangu k organizaci vedené bělochy tento věhlas ještě zmnohonásobit.

I my jsme byli vědci z Mu okouzleni. Nejlepšího z nich, Martina, jsme přijali do naší hlavní laboratoře a s ostatními jsme brzy zahájili společný výzkumný projekt, studující hostitelskou specializaci herbivorního hmyzu v jejich horském pralese. Z mnoha desítek druhů stromů jsme nalezli několik (shodou okolností všechno fíkovníky), které rostou jak v nížině okolo naší stanice, tak 2000 m vysoko v horách u vesnice Mu. Studium stromů v obou oblastech nám mělo ukázat, zda jsou změny ve složení herbivorního hmyzu s nadmořskou výškou podmíněny změnou klimatu, odlišným složením vegetace či kombinací obou faktorů.

Doba byla k zahájení spolupráce příhodná, neboť v Mu právě dokončili zbrusu novou vesnickou laboratoř. Přízemní stavba tradiční dřevěné konstrukce se stěnami vypletenými bambusem byla korunována moderní střechou z vlnitého plechu a netradičně i zasklenými okny. Obvyklé ohniště ve středu místnosti nahrazovaly laboratorní stoly. Silueta laboratoře, nazvané Skylab, se na horském hřebínku ostře rýsovala proti obzoru, až se málem dotýkala oblohy. Všichni věřili, že její sláva se bude brzy dotýkat hvězd.

Slavnosti jsou na Vysočině těžištěm společenského dění a jejich opulencí se poměřuje význam pořádajících kmenů, klanů i rodin. Zahájení provozu laboratoře Skylab s jedním mikroskopem tak daleko předčilo vše, co jsem v oboru otevírání výzkumných institucí kdy zažil. Masivní vysočinská prasata se pekla, naporcována a zabalena do banánových listů, se sladkými bramborami a zeleninou v dýmajících jamách vyložených kameny rozpálenými ohněm. Stovky lidí ze širokého okolí, stařečci v obnošených sakách z koloniální éry a s proděravělými nosními septy v upomínku na své animistické mládí, střední generace již světaznalých a plně christianizovaných občanů i moderní mládež s tranzistorovými rádii, ti všichni vytvořili dav okolo průvodu několika desítek tanečníků s modře černými rajčími pery vlajícími ve vlasech a obličeji pomalovanými hlinkou, který pomalu postupoval za zpěvů a zvuku bubínků k laboratoři. Samotný guvernér provincie Simbu s proslovem, profesoři z pobřežní University of Technology se svým dobrozdáním, luteránský páter s modlitbou a posvěcením a já s jediným mezinárodně se tvářícím bílým obličejem v moři nadšených zastánců pozitivistického bádání v oboru ekologie tropického lesa.

Idyla po otevření Skylabu skončila brzy, jakmile vyšlo najevo, že novoguinejští kmenoví náčelníci a evropské grantové agentury mají o vedení biologického výzkumu poněkud odlišné představy. Kolegové v Simbu chtěli svůj nový projekt hlavně předvádět návštěvám a okolním vesnicím. K tomu jim zcela postačily symboly nového projektu, tedy mikroskop a laptop, a ukázkové sbírky hmyzu vytvořené z prvních výsledků. Další práce již tento stav nezlepšovaly, a tak nakonec úplně ustaly.

Nezbylo než pokusit se převést Skylab z vesnické Potěmkinovy laboratoře na produktivní laboratoř amerikánského typu. Místo dobrovolné, a tudíž nepravidelné práce místní mládeže, odměňované náčelníkem podle okamžité nálady tu pochvalou, tu drobným dárkem, jsme nejzapálenější mladíky jmenovali stálými zaměstnanci s hodinovou mzdou. Koncept hodinové mzdy byl sice ve vesnici, kde nejjemnější dělení času pracuje se třemi intervaly (ráno, odpoledne a noc), přijímán s krajní nedůvěrou a formální zaměstnání bylo rovněž novou životní zkušeností pro všechny členy laboratoře, nakonec si ale zvykli a výzkum se opět rozběhl.

Náčelník Erik však spokojený nebyl, neboť nový systém nesloužil původnímu účelu, tedy podpoře jeho náčelnictví. Nyní již víme, že tehdy bylo chybou nepokusit se o tvůrčí syntézu novoguinejských a euroamerických manažerských systémů a nalézt pro Erika vhodnou roli. My jsme ovšem závislost vesnické společnosti na náčelnickém systému podcenili. Rozpory se tak nadále prohlubovaly s tím, jak se zaměstnanci laboratoře, dříve prostí členové náčelníkovy družiny, začali emancipovat a získávat na společenském postavení. Vedoucí laboratoře Borenke, zemitý vesnický mladík, jenž se vypracoval na výborného znalce studovaného hmyzu, a učitelský synek Joseph, jeho zástupce starající se i o účetnictví, se postupně stávali významnými osobami v kmenové hierarchii.

Spory vyústily v odchod týmu vedeného Borenkem a Josephem ze Skylabu na sousední kopec, kde založili zbrusu novou organizaci a položili základy nové laboratoře. SCEP tak zůstala v troskách, neboť ji opustili její nejtalentovanější členové. Novoguinejští kolegové se tak poprvé stali svědky a účastníky euroamerické verze oblíbené činnosti předků, zvané headhunting (doslova lov hlav; přesněji lov lebek v tradičních a lov mozků v moderních verzích této činnosti). Po bezohledném nájezdu silnější vesnice či organizace je ta slabší nakonec rozvrácena a vypleněna, zatímco vítězové si odvlékají do svých sídel nositele té nejcennější DNA z poražené organizace, ať již v mladých ženách, nebo ve špičkových vědeckých pracovnících.

Nová organizace se měla jmenovat Novotný Bioresearch. Tento návrh se mi podařilo nakonec všem v rámci boje proti kultu osobnosti rozmluvit, a tak vznikla Simbu Bioresearch. Její nové sídlo bylo pokřtěno na Novotný Foundation, tomu jsem ani se svým vlivem, blížícím se kultu osobnosti, zabránit nemohl. Nakonec ale i Maynard Smith, tehdy ještě živ, měl už na Univerzitě v Sussexu svoji budovu. Její srovnání s Novotný Foundation vcelku odpovídalo relativnímu významu našich výsledků v biologii.

Laboratoř byla postavena v tradičním slohu, ale vybavena pro moderní vědu. Střecha byla kryta silnou vrstvou suché trávy se zabudovanými slunečními panely a v hlavní místnosti byla mezi mikroskopem a odbornou literaturou instalována lidská lebka s nápisem wasman bilong lab čili strážce laboratoře. Duchové předků zjevně převzali nad laboratoří patronát a vše se zdálo konečně směřovat k světlým zítřkům, takže jsem mohl odjet bez větších obav do Čech.

Na Novou Guineu ke mně signály z paralelního světa v Českých Budějovicích příliš nedoléhají, nepočítám-li vytrvalé e-mailové dotazy, kdo že to zase odnesl bezdrátovou myš z učebny B., jimž jsou vystaveni všichni přednášející naší fakulty. Přesun do Českých Budějovic pro mne naopak neznamená ani v nejmenším odpoutání od novoguinejských záležitostí. Ačkoliv nejsem přítelem mobilních telefonů, jeden vlastním výhradně jako červenou linku pro krizové spojení na Novou Guineu. Z něj jsem se jednou večer v budějovické hospodě dověděl, že výzkumný tým ze Simbu Bioresearch právě přepadl laboratoř Skylab a zcela ji zničil, takže na místě její původní budovy, s tak velkou slávou otevřené, je už zase holá pláň.

V Čechách, kde jsou manažeři akademických institucí profesionálové navazující na mnohasetleté zkušenosti svých předchůdců, by se podobná situace, kdy by například odborní asistenti a docenti katedry zoologie srovnali se zemí budovu katedry botaniky, řešila jistě zcela rutinně ve smyslu existujících předpisů. Jako manažer-amatér jsem byl ale podobným vývojem situace v Simbu poněkud zaskočen. Novoguinejským kolegům jsem často vysvětloval, jak je moderní věda kompetitivní a že v soutěži s konkurencí musíme obstát, jinak náš projekt skončí pro nedostatek peněz. Nyní se zdálo, že moje školení nebylo pochopeno úplně správně a vesnice Mu se tak ocitla na pokraji klanové války.

Simbu jsou i v silné konkurenci ostatních provincií považováni za mimořádně kvalitní a nadšené bojovníky a veškerá mužská populace je vlastně v neustálé bojové pohotovosti. Není překvapením, že v tomto společenském rozpoložení i místní manažeři vyznávají spíše přímočařejší přístupy k řešení organizačních problémů. Pro ilustraci cituji z korespondence, již na hlavičkovém papíře našeho výzkumného centra odfaxoval partnerovi při řešení jakéhosi sporu Martin, náš jediný zaměstnanec ze Simbu: I no bikpela toktok. Yupela redim bunara, sil, tamiok na olge-ta samtink bilong pait! Mi laik kilim wanpela tasol, ino planti! Em tasol, Martin. (Můj dopis nebude dlouhý. Připravte si luky, štíty, sekery a vše ostatní k boji! Zabiju jenom jednoho, víc ne. To je vše, Martin.)

Obával jsem se, že pokud by mezi laboratořemi ve vesnici Mu vypukla válka podle místního obyčeje, byl by to v daném roce pravděpodobně i mezinárodně jeden z nejkrvavějších konfliktů mezi dvěma týmy publikačně činných biologů. Problém měl i rozměr zahraničněpolitický, neboť zničená laboratoř byla vzorovým objektem rozvojové pomoci od WWF a australského programu AusAid, jimž bychom její destrukci jen obtížně vysvětlovali. Naštěstí vážnost situace si nakonec uvědomili všichni a složitou diplomacií se podařilo vyjednat usmiřovací ceremonii, na níž naše laboratoř darovala protivné straně velkého vepře, v Simbu tradiční to gesto na usmířenou.

Výzkum opět, a bez větších zádrhelů, běžel a výsledky se začínaly hromadit. Borenke a Joseph o nich úspěšně přednášeli na konferenci Novoguinejské biologické společnosti a o financování jsme požádali nadaci National Geographic Society. Kombinace biologicky zajímavého tématu s jistou dobrodružností našich výzkumných metod a exotičností cílové země nadaci skutečně zaujala a my získali peníze na další rok provozu.

V Simbu teď pracovalo už deset vesničanů. V horském lese sbírali veškeré housenky motýlů z listí fíkovníků a živé je přinášeli do laboratoře. Hmyzí larvy jsou ve své většině vědě neznámé, proto je třeba je pracně vychovávat do dospělců, aby mohly být určeny do druhů. Stoly laboratoře tak neustále přetékaly stovkami lahviček, každá obsahující nejprve housenku, později kuklu. Housenky i vylíhlí motýli byli digitálně fotografováni a údaje o jejich živných rostlinách vkládány do počítačové databáze. Laboratoř tak produkovala nové informace o živných rostlinách motýlů i materiál pro jejich další taxonomické studium.

Na tropické vegetaci je herbivorního hmyzu méně než v lesích mírného pásu, ale je druhově mnohem rozmanitější. Zmapování tropického hmyzího společenstva je tak pracné a vyžaduje desítky až stovky dní práce v terénu. Tropická ekologie hmyzu je dosud ve stadiu manufakturním. Nepotřebuje žádné drahé přístroje, neboť ty opravdu užitečné, automaticky sbírající a identifikující hmyz, ještě nebyly vyvinuty. Místo toho je závislá na masivním nasazení pracovní síly, a v tomto ohledu pracovala laboratoř v Simbu výborně.

Občasné návštěvy byly z laboratoře nadšeny; však byla také nejproduktivnějším výzkumným zařízením nejméně sto kilometrů každým směrem. S časem ale narůstalo napětí mezi zaměstnanci, zejména mezi vedením a sběrači hmyzu. Po odtržení od SCEP se bohužel ukázalo, že nikdo se ani vzdáleně nevyrovná Erikovi charizmatem, autoritou a organizačními schopnostmi nutnými k vedení projektu z pozice bigmana. Tento termín je výstižný – v Simbu musí být náčelník, a vůbec vedoucí čehokoli, skutečným „velkým mužem“, tedy výraznou osobností schopnou strhnout ostatní (kam, to je již jiná otázka). Alternativní typ vedoucího jako sice poněkud nudného, leč svědomitého administrátora s klotovými rukávy se v Simbu, na rozdíl od našich krajů, nevyskytuje vůbec. Situace byla bezvýchodná, neboť laboratoř byla striktně kmenovou záležitostí, a bylo tedy nemyslitelné, abychom do ní přivedli cizince. V tom se lišila od naší základny na pobřeží, kde jsme naopak zaměstnávali pestrou osminárodnostní směs aspirujících biologů z celé země.

Nejprve náhle zmizel Lewis, jeden z dosud velmi platných členů týmu, společně s projektovým laptopem, přenosnou tiskárnou a digitálním fotoaparátem. Na Nové Guineji je možné neomezeně se schovávat v nepřehledných pralesích, nicméně skrýší umožňujících i práci s počítačem je v zemi s rudimentárním rozvodem elektřiny a 30 cm asfaltové silnice na jednoho obyvatele velmi málo. A tak byl Lewis po měsíci neformálního pátrání, vedeného členy Simbu Bioresearch a rozsáhlými sítěmi jejich známých a příbuzných, objeven v sousedním městě Goroce. Zcizené věci mu byly poněkud násilně odebrány a vrátily se do laboratoře.

Nedlouho poté došlo k dalšímu incidentu. Martinův mladší bratr Dom, asi dvanáctiletý chlapec, často doprovázel pracovníky laboratoře na sběrných výpravách do terénu. Na jedné z nich se při sekání dřeva na oheň vážně zranil mačetou na noze. Nikdo z pětice dospělých se ale nehodou nikterak nevzrušoval, ránu mu stáhli obinadlem utrženým z trička a poslali ho samotného domů několik kilometrů horským terénem, zatímco sami pokračovali ve sběru hmyzu. Chlapec po cestě několikrát omdlel, nakonec už nebyl schopen chůze a poslední kilometr se plazil po zemi. Naštěstí se nakonec dostal k silnici, kde ho našli večer v bezvědomí a až druhý den ráno, se zpožděním, jež hrozilo trvalými zdravotními následky, byl dovezen do nemocnice.

Na Nové Guineji nežije příliš mnoho úzkostlivých hypochondrů. Opakovaně jsem asistoval u vážných zranění, nemocí, otrav a komplikovaných porodů a vždy znovu jsem byl laxním přístupem domorodců k lékařské první pomoci zděšen a doufal, že se v budoucnu situace neobrátí a já na tomto druhu pomoci nebudu sám závislý. Nicméně apatická odezva na chlapcovo zranění byla neobvyklá i na novoguinejské poměry a odrážela vážné problémy ve vztazích mezi pracovníky našeho týmu.

Po delším váhání jsem tedy místo Borenka jmenoval nového vedoucího laboratoře. Kua pracoval asi měsíc v této funkci velmi dobře, až jedné noci společně se dvěma svými kamarády znásilnil dívku z vesnice. Znásilnění je na Nové Guineji všeobecně odsuzováno a je i porušením zákona (vzhledem k tomu, že obecné mínění vychází spíše z kmenových tradic, zatímco právní systém z tradic Austrálie, bývalého koloniálního správce Papuy-Nové Guineje, není tento soulad vždy samozřejmý). Přesto je zločinem velmi častým. Rodina dívky patřila ve vesnici k slabšímu klanu, jenž by byl v případě Kuova uvěznění napaden jeho příbuznými. Proto byl Kua odsouzen vesnickým soudem jen k zaplacení nevelké pokuty.

Kuu jsem bez okolků a bez odstupného propustil z projektu. On sám i jeho klan, včetně některých zaměstnanců, považovali tuto reakci za přehnanou a začali vyhrožovat zapálením laboratoře. Situace nakonec přerostla do vážného rozkolu ve vesnici. Naskýtalo se pět možných řešení: buď ustoupím já a přijmeme Kuu zpět alespoň jako řadového zaměstnance, nebo ustoupí Kua a uzná, že si propuštění zasloužil, nebo se do situace vloží ostatní klany, v bitvě porazí Kuův klan, a tím ochrání celý projekt, nebo Kua a jeho klan napadnou a úspěšně zničí laboratoř, anebo se rozhodneme projekt ukončit a vesnici opustíme.

Vesničané z ostatních klanů by velmi rádi laboratoř zachovali, nakonec byla významným a často i jediným zdrojem jejich příjmů. Tento zájem nebyl ovšem důležitý natolik, aby riskovali násilný konflikt mezi klany. A tak jsme se jednoho dne roku 2005 v laboratoři naposledy sešli s nyní již bývalými spolupracovníky a spřátelenými vesničany. Poděkovali jsme všem za spolupráci, naložili vybavení laboratoře a odjeli klikatící se silnicí zpět do Madangu.

Výzkum byl uzavřen a nastal čas na publikaci výsledků. V souhrnu našeho článku v Journal of Biogeography jsme konstatovali, že druhové složení společenstev housenek na fíkovnících se významně mění s nadmořskou výškou a že tato změna je nezávislá na složení vegetace, neboť k ní dochází i na stejném druhu stromu rostoucím od nížiny až do hor. Naše anabáze ve vesnici Mu byla popsána následovně: „V horách byly studovány primární a sekundární lesy okolo vesnice Mu. Výzkum spoléhal do velké míry na místní technické asistenty. Děkujeme za jejich spolupráci a možnost použít vesnickou laboratoř.“

Článek byl otištěn v roce 2005. Opuštěná budova Novotný Foundation stojí v Simbu dodnes. Zdali ji ještě hlídají lebky předků, není známo.