Bít, či nebýt?

Tento titulek není defekt, nemá jej na svědomí ani šotek, ani nepozornost pisatelova, spíše naše euro-čeština. Ta byla, jak jsme si již řekli minule, ohrožena „dílem nepovolaných“ (brněnský bohemista S. Romportl), kteří by poukázali na to, že nám stačí jedno i, a že tedy mezi bít a být není vlastně žádný rozdíl. Podle A. Červenky (Vesmír 86, 260, 2007/4) by hodnoty materiální (stejná výslovnost obou sloves) triumfovaly a „bohatost řeči i duchovních hodnot“ (ona druhá kultura) by splakaly nad výdělkem, který jsme shromažďovali po staletí.

Dnes je bezprostřední nebezpečí zažehnáno, středoškoláci stále ještě vědí, že víly se neučí od vlků vít (či naopak?) a že typ na jiný tip českého pravopisu je (i pravopisně) zdraví škodlivý nejen pro češtinu, ale stejně tak i pro její mluvčí. Znamená to však, ptali jsme se na samém počátku (Vesmír 86, 124, 2007/2), že na nás může čekat nebezpečí mnohem vážnější, že totiž starost o český pravopis pomine, protože pomine i čeština? Nebo se na konci tohoto věku zjeví opět onen zázračný stařeček, děkující našim synům a vnukům za to, že si uhájili rozdíl mezi bitím a bytím?

Pravopis, stejně jako dějepis, není nesmyslná trivialita k trýznění bezbranných školáčků. Nikoliv počet mluvčích (srov. islandštinu) určuje pravopis toho kterého eurojazyka, určují ho i eurostaletí jeho existence. Ta eurostaletí jsou míněna smrtelně vážně, je to počet staletí, v nichž se daný eurojazyk evropeizoval. U češtiny je těch staletí nejméně dvanáct. A mj. píšeme tento text jako text – stejně jako v angličtině či ve švédštině, ale též ve slovenštině a v maďarštině, a podobně jako v němčině, francouzštině a španělštině (Text, texte, texto) – a nikoliv jako tekst, jak to známe z polštiny a slovinštiny, dánštiny a norštiny, či vlastně i z finštiny (teksti), lotyštiny (teksts) nebo např. ruštiny (текст).

I hloubka pravopisu, která vystupuje u „nepovolaných“ pod jménem obtížnost (ba dokonce malá demokratičnost), patří do hloubky, jakou se ten který jazyk vyznačuje. A čím je jazyk hlubší, tím není hlupší, je důmyslnější ve věcech vážných i veselých. Tak chce-li již dánský kralevic, přítomný v titulku, vyjádřit své existenční dilema, může ho vyjádřit slovy dva-včela-veslo-uzel-dva-včela (popřípadě v obrázkovém písmu příslušnými piktogramy), pak mu z toho díky „nedemokratické veteši“ vyjde two-bee-oar-knot-two-bee, ač ovšem nebýt této veteše by mu vyšlo to be or not to be (ponechávám stranou, že na Elsinorsku se mluvilo dánsky, kde sice včela / bee = bi (čti bí), zato být / be = vaere).

Je tedy pravopis z hlediska celoevropského staletá nemovitost, do níž se ukládaly zkušenosti desítek generací, je součástí vnitrojazyka (endosféry) a podle toho bychom se k němu měli chovat. Představa jeho modernizace – tj. odstranění toho, co tu bylo před staletími a modernímu provozu překáží – odpovídá svou přímočarostí představě, podle níž by měla přes Staré Město vést šestiproudová dálnice a stará veteš mnohasetletých domů, uliček, tajemných zákoutí, kostelů a chrámů by jakožto překážející provozu musela být odstraněna.

Náš nadpis má tedy několik rozměrů, z nichž prvý patří endoangličtině, tj. té části angličtiny, v níž si žije vlastním životem, v jiných „komunikačních“ prostředcích neopakovatelným. Lze samozřejmě pozorovat, že obě slova ve dvojicích two : to, bee : be mají stejné znění, ale různý význam, a proto se liší v písmu, jako náš plot a plod (srov. ploty a plody), ale také bít a být. Pozornější čtenář však zaznamená, že druhé slovo každé dvojice je kratší, povýtce či povíce dvojpísmenné. A úkolem zasvěcence je upozornit proč: první série (two, bee…) směřuje do materiálního, mimojazykového světa (exosféry), který angličtina sdílí s jinými jazyky, stejně tak určenými ke komunikaci o této exosféře. Kratší slova naopak odkazují do nitra člověka a jeho jazyka, do endojazyka – i samo bytí je těžko uchopitelné (o což přeci našemu kralevici, potažmo jeho duchovnímu otci-dramatikovi, šlo!). Tím spíše ono to, které díky endo-angličtině je jedinečným zdrojem slovních hříček, jak si lze ověřit na následující anekdotě (Warning: you enter the sacrosanct realm of Endo-English neboli vstupujete do posvátného hájemství endo-angličtiny, vyhrazené pouze pro anglofonní společnost):

Sedí dva Angličané u řeky mlčky již téměř hodinu, když tu jeden pohlédne na své zápěstí a stroze prohodí: Two to two. Uplyne další minuta, druhý Angličan pohlédne na své zápěstí a odtuší – two to two, too (ta čárka před too znamená odmlku, mluvčí čeká two seconds, aby to bylo přesné).

Krátká slova samozřejmě zná i čeština, jsou to takzvané příklonky. Tak ve větě rád bych se učil je druhé slovo gramatická příklonka označující 1. osobu jednotného čísla podmiňovacího způsobu, což je jev celkem evropský, zato jeho ztvárnění (bych) je v této grafické podobě jedinečně české; nemá ho žádný jiný jazyk, a také proto je v ohrožení (srov. bysem a ještě hrůznější by jsem).

Tajemství jazyka, z něhož vzniká i radostné jiskření jazykového vtipu, se někdy nazývá gramatika. My ji však nazýváme endosférou, v našem případě endoangličtinou či endočeštinou, tedy tou částí jazyka, kterou nelze přeložit. Pokud v Paříži zaslechnete c’est la vie, pak vezmete na vědomí, že „takový je život“, když si však na modrém náklaďáku tamtéž přečtete c’est l’avis, pak si to můžete přeložit jako „to je pták“ (že by ODS?), ale k endo-francouzštině to má daleko. Když podobné vozidlo objevíte v Athénách (vybaveni arciť lokální alfabetou) a spatříte na něm nápis Metafora, pak je to endořečtina, která nám připomíná, že původ našich metafor vězí v přenášení vína či nábytku.

A naše metafora v onom abstraktním smyslu nám připomene, že slova exosférní (dvojka, včela, veslo…) vycházejí z komunikace věcné (v Athénách též dopravní), jsou to, řečeno po aristotelovsku, ta fysika, kdežto slova endosférní jsou ta meta fysika – představují onu jazykovou metafysiku, duchovní zahradu každého jazyka (a každého z nás), do něhož je nepovolaným vstup přísně zakázán.

Kruh se uzavírá – endočeská varianta Hamletova být, či nebýt v našem titulku jistě má smysl, když si uvědomíme, že přehlížení nutí naše spolubratry na Yucatánu, na Iberském poloostrově či v Čečně k otázce, zda pouze bití je zárukou jejich bytí. V zdánlivě malých českých poměrech můžeme Hamleta obohatit rodičovským či učitelským dilematem bít, či nebít, které ukazuje, že v endočeštině nejsou české poměry tak malé, jak se nám dílo nepovolaných snažilo vsugerovat. Dokonce i s bitím lze jaksi žertovat: Bijete své děti (žáky atd.)? Ano (dosti často), ale jen v sebeobraně.

Kam směřuje naše člověčenství? Axiom nebít je nebýt jsme zdědili ze zoosféry (tygr musí někoho zabít, aby přežil, člověk musí někoho potopit, aby se dostal výš a někdy až nejvýš). Teprve jazyková eurosolidarita, solidarita našich endojazyků, trvající po staletí, nám, a především našim politikům ukazuje, že dobro moje může být dobrem i mého bližního. Takže nikoliv bít je být, dilema bít, či nebýt z našeho titulu zmizí, přestane pro lidstvo existovat. K bytí nebude třeba bití, k bytí bude třeba nebití!

Doufejme, že tento axiom nebude výsadou jen české endosféry, ale že pronikne i do mimojazykové reality celého lidstva.