Léčí matčiny buňky cukrovku dětí?

Každý z nás je tak trošku svou vlastní matkou. A každá matka je tak trošku svým vlastním dítětem. Tak bychom mohli stručně představit fenomén feto-maternálního mikrochimérismu ¹⁾ (blíže viz Vesmír 84, 265–268, 2005/5).

Během těhotenství si plod a jeho matka zdaleka nevyměňují jen živiny a zplodiny látkové výměny. Přes placentu cestují obousměrně i krvetvorné buňky. I když matka a její dítě sdílejí jen polovinu dědičné informace, buňky svého protějšku bez větších potíží adoptují. A tak má dítě v těle matčiny krvetvorné buňky a v jeho žilách mohou i v dospělosti kolovat její krvinky. Tento stav je označován jako maternální mikrochimérismus. Matka je na tom podobně. Její organismus si osvojí malé množství buněk dítěte a dochází u ní k fetálnímu mikrochimérismu, který bývá prokazatelný i několik desetiletí po posledním těhotenství.

Mikrochimérismus je předmětem intenzivního výzkumu od devadesátých let. Nabízí dvě tváře. Jednu hrozivou a druhou přívětivou. Cizí buňky můžou v některých případech podráždit imunitní systém svého hostitele, jenž následně zamíří patřičnou odezvu do vlastních řad a spustí autoimunitní onemocnění. Příkladem je sklerodermie – nemoc, při které dochází k „tvrdnutí“ kůže a k zánětům cév nejen v podkoží, ale i v dalších orgánech včetně plic, srdce a trávicího traktu. Ženy trpí sklerodermií mnohem častěji než muži. Choroba se u nich objevuje obvykle mezi 20. a 30. rokem života, kdy prodělávají těhotenství. Ženy postižené sklerodermií mívají v těle asi třicetkrát více buněk pocházejících od jejich potomků než zdravé matky. Tyto buňky lze často nalézt v místech, kde je kůže zasažena sebevražedným atakem imunitního systému. Zdá se, že u kořene tohoto onemocnění stojí příliš masivní invaze buněk plodu do těla matky, zvláště v případech, kdy buňky dítěte zdědí po otci určité varianty genů HLA odpovědných za rozlišení buněk těla vlastním imunitním systémem.

Tým britských, amerických a francouzských vědců vedený Edwinem Galem z Univerzity v Bristolu a J. Lee Nelsonovou z Centra výzkumu rakoviny Freda Hutchinsona sledoval jinou žhavou „autoimunitní stopu“ mikrochimérismu. Děti postižené cukrovkou prvního typu mají po ataku vlastního imunitního systému na slinivku zničené buňky produkující inzulin. Vědci odhalili v těle pacientů s tímto typem diabetu zvýšené množství buněk pocházejících z matčina těla.

„Nejdřív jsme se domnívali, že snad za určitých podmínek přejde v kritickém období z matčina těla do těla plodu příliš mnoho buněk a ty se pak promění ve slinivce dítěte na buňky produkující inzulin. Podle našeho předpokladu měla cukrovka vzniknout proto, že imunitní obrana dítěte napadne tyto buňky nesoucí zpoloviny cizí dědičnou informaci,“ představila J. Lee Nelsonová hypotézu, s níž zahajovala experimenty.

Zevrubnější výzkum však tento předpoklad vyvrátil. V těle dětských diabetiků vládne imunitní příměří. Buňky imunitní obrany odvozené od zatoulaných matčiných buněk neútočí na slinivku dítěte. Imunitní systém dítěte nechává bez povšimnutí buňky slinivky vzniklé z buněk pocházejících od matky.

„Dítě pravděpodobně toleruje matčiny zpoloviny odlišné buňky, protože je získává v době, kdy se jeho imunitní systém teprve vyvíjí,“ vysvětluje J. Lee Nelsonová.

Studie zveřejněná v Proceedings of the National Academy of Sciences ²⁾ ukázala, že mateřské buňky diabetikům paradoxně pomáhají, protože pronikají do slinivky a nahrazují tam zničené buňky produkující inzulin.

„Mateřské buňky mohou pomáhat při regeneraci tkání poškozené slinivky,“ tvrdí J. Lee Nelsonová, která je přesvědčena, že tento proces bude jednou možné využít k léčbě cukrovky.

Hojení poškozených tkání a orgánů buňkami, jež se ocitly v pacientově těle díky mikrochimérismu, není novinkou. U osmačtyřicetileté matky trpící onemocněním štítné žlázy se značná část žlázy obnovila z buněk, které žena získala během těhotenství od svého syna. Jiná žena trpěla žloutenkou typu C a část nemocných jater jí nahradily buňky pocházející od jejího dítěte.