Aktuální versus přirozené rozšíření smrku ztepilého v ČR

Obrázky obrázek 2 a obrázek 3 ukazují modely současného a potenciálního přirozeného rozšíření smrku ztepilého. Rámcem modelování jsou čtvercové krajinné segmenty o velikosti 4 km². Model aktuálního rozšíření smrku ztepilého je vytvořen z velmi podrobných dat lesních hospodářských plánů a osnov. Model potenciálního přirozeného rozšíření smrku ztepilého vznikl na podkladě lesnické typologické mapy a modelů ²⁾ potenciální přirozené vegetace konstruovaných pro jednotlivé soubory lesních typů. ³⁾

Tabulka obrázek charakterizuje aktuální a potenciální přirozené rozšíření smrku ztepilého na současné lesní půdě. V kontextu hynutí smrku ztepilého v posledních desetiletích v řadě oblastí Česka je nejzajímavější srovnání aktuálního a potenciálního přirozeného rozšíření porostů s převládajícím (>50 %) smrkem ztepilým (smrčiny). Ten je aktuálně převládající dřevinou v 54,5 % plochy současných lesních porostů. Použitý model potenciálního přirozeného rozšíření však předpokládá existenci přirozených smrčin pouze na 6,3 % současné lesní půdy.

Všechny rekonstrukce potenciální přirozené vegetace se stále ještě vyznačují nižší exaktností, protože dosud nebyly většinou uspokojivě vyřešeny vztahy mezi abiotickým prostředím a vegetací. S poměrně vysokou spolehlivostí lze však rekonstruovat rozsah přirozených smrčin.

Smrk ztepilý je vysoce náročný na světlo a vlhkost. Naopak není náročný na teplotu, resp. na délku vegetační doby, a dokáže růst i v nejvyšších polohách našich hor. Nejdůležitější faktor, který limituje přirozené rozšíření smrčin, je nízká schopnost smrku ztepilého soupeřit s dřevinami vytvářejícími a snášejícími stín, především s bukem lesním (Fagus sylvatica) a jedlí bělokorou (Abies alba). Určit rozsah potenciálního přirozeného rozšíření smrku ztepilého v stinných jedlových bučinách je problematické. Přibližně od výšky 900 m n. m. ztrácejí buk lesní a jedle bělokorá výrazněji vitalitu. Toho využívá smrk ztepilý a přibližně ve výšce 1100 m n. m. se díky tomu stává přirozeně dominantní dřevinou. Nelze tedy rozhodně tvrdit, že se přirozené smrčiny vyskytují v růstově optimálním prostředí pro smrk ztepilý. To se nachází přibližně v 900 m n. m., tj. 200 metrů níže od spodní „hranice“ rozšíření přirozených smrčin. V nižších polohách smrk ztepilý přirozeně dominuje pouze na stanovištích se stagnující vodou. Přibližně od výšky 1250–1300 m n. m. už rostou přirozeně jen téměř čisté smrčiny. Vedle absolutně dominantního smrku ztepilého dokáže vytvořit stromovou formu pouze jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a pravděpodobně i jedle bělokorá. Z nižších poloh sem ještě jednotlivě zasahuje z významnějších dřevin keřově rostoucí buk lesní a javor klen (Acer pseudoplatanus). Téměř čisté přirozené smrčiny jsou tak velmi dobře vymezitelné v krajině. V nejvyšších polohách Krkonoš jsou přirozené smrčiny vystřídány vegetací s dominantní borovicí klečí (Pinus mugo) a v Hrubém Jeseníku alpínským bezlesím. Dle použitého modelu potenciální přirozené vegetace zaujímají téměř čisté smrčiny jen 0,8 % současné lesní půdy, tj. asi 21 tisíc hektarů.

Klíčem k ekologické stabilitě lesů, resp. krajiny, není jen respektovat přirozené rozšíření dřevin. Velmi důležité je vyhledávat původní populace dřevin, které jsou nejlépe adaptovány na konkrétní ekologické podmínky, a jejich osivo využívat k rekonstrukcím porostů nevhodného genetického původu. Dřevinou nejpoškozenější genetickou kontaminací je v Česku zřejmě právě smrk ztepilý. Je vysoce pravděpodobné, že příčinou odumírání smrku ztepilého v mnohých oblastech je spíše nevhodný genetický původ než nevyhovující prostředí. Respektováním přirozeného rozšíření dřevin a genetického původu se zřejmě do značné míry vyhneme kalamitnímu odumírání lesů.