Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Umělé Já

 |  8. 11. 2007
 |  Vesmír 86, 675, 2007/11

Z jakéhosi důvodu se mi do úvodníků opakovaně vnucuje jedno téma: umělý člověk. 1) Dnes se mi to stalo opět, snad proto, že jsem se před pár dny vrátil z argentinsko-českého bienále „e-Golem“ (elektronický Golem). 2) Ať už nás zajímá literatura, výtvarné umění, technika, věda nebo filozofie, vždy si můžeme všelijak pohrávat s otázkou, jaké by to bylo, kdyby lidé byli umělí či kdyby roboti byli lidmi.

Už vzniklo i nové odvětví kognitivní vědy – „strojové vědomí“ – a množí se o tom odborná literatura. 3) Aniž bych slevil ze svého názoru, že vědomí – ve filozofickém smyslu slova, tj. naše vnitřní prožívání světa a sebe – nelze uměle vyrobit na základě nějakého zadání (jak by takové zadání vůbec mohlo vypadat?), myslím, že rozvažování o nutných (asi nikoliv postačujících) podmínkách možného vzniku vědomí v něčem umělém, třeba i elektronickém, smysl má. Může se aspoň vyjasnit, proč je obtížné o tom vůbec mluvit.

Často jsou citovány „axiomy“ Igora Aleksandra pro vědomé prožívání.

Zde není místo k jejich podrobnému zkoumání, může však být poučné aspoň letmo se na ně podívat. Je jich pět a v novější verzi, mírně upraveny (a nikoliv náhodou v gramatické první osobě) znějí takto: 4)

Prezence. Mám pocit, že jsem entitou ve vnějším světě.

Imaginace. Mohu si vybavit dřívější smyslové prožitky, byť v poněkud vybledlé podobě. Díky jazyku si mohu představit i něco, co jsem nikdy nezažil.

Pozornost. Selektivně vnímám vnější svět a mohu si vybírat, co si chci smyslově představovat.

Vůle. Dovedu si představovat důsledky svých akcí a vybírat si ty akce, které chci realizovat.

Emoce. Události a očekávané důsledky svých akcí hodnotím na základě kritérií, jimž se říká emoce.

Převládá názor, že k tomu, aby cokoliv mělo vědomí, je nutné, aby to mělo vlastní tělo. Nemusí to být biologické tělo, ale něco, co je schopno sledovat své okolí, pohybovat se v něm a zasahovat do něj. Například robot. Toto vnímání a aktivita jsou spolu silně provázány (enaktivní princip, už jsem o něm jednou psal). Právě tato senzomotorická provázanost je podstatná. Nejen zahlédnu a rozpoznám komára, já i vím, kde se nachází, a to vzhledem k tomu, kde se nacházím já sám (jsme oba v mém světě – prezence). K tomu někdy stačí pohnout očima (přesunout pozornost), přičemž již sám pohyb očí je svého druhu aktivitou. A navíc se mohu rozhodnout (vůle), co s komárem udělám (věren svým emocím). A to vše si mohu pamatovat, vybavovat, představovat, popřípadě o tom i vyprávět (imaginace).

Dost jsem to zjednodušil, ale snad je už vidět, že uvedené vlastnosti nějak souvisejí se vztahem (ať již člověka či robota) k sobě samému – k svému . Nejde zde o nějaký vnitřní model sebe, jak si někteří myslí, ale o skutečnost, že jsem vtělen (embodied) a zapuštěn do světa (embedded). Cituji typický názor: „Dokážeme-li vytvořit stroj schopný získávat senzomotorické vědění a užívat je, a bude-li takový stroj schopen rozvažovat o prostředcích a cílech, bude mít i své vlastní subjektivní hledisko.“ 5)

Pravda, pod „subjektivním hlediskem“ si lze představit leccos, počínaje zorným bodem a úhlem pohledu (a z toho odvozenými zákryty věcí, například) a konče oním vytouženým vnitřním prožitkem „jáskosti“ (od já). Prvé lze snadno popisovat i z odstupu (v třetí osobě – „něčí“ hledisko), druhé nikoliv, jen já mohu pocítit své Já. Otázka je, zda z prvého může vzniknout druhé. Spekulativní hypotéza praví, že ano, dokonce automaticky. Já si to nemyslím.

Jsou i jiné postoje, jen je naznačím. Jeden, poněkud skeptičtější (co do možnosti umělé replikace), soudí, že nezbytným předpokladem jáskosti a vědomí je existence živého a žitého těla s homeostatickou regulací ve smyslu autopoietických systémů. 6) Autopoietické „sebeudržování“ je zdrojem smyslu a účelu pro daný organizmus. Tento smysl či účel je pro dotyčný organizmus niterný (nikoliv přisouzený vnějším pozorovatelem).

Konečně třetí přístup přesouvá důraz ze subjektivity na „intersubjektivitu“: teprve kolektiv, societa, vytvoří podmínky pro vzájemnou interakci, komunikaci, koordinaci a konsenzualitu. To pak recipročně formuje u každého též individuální pojetí sebe.

Nevím. Zdá se mi, že to vše dohromady, a navíc ještě něco k tomu by mohlo hrát roli. Právě to „něco k tomu“ by bylo rozhodující. Co by to mohlo být?

Poznámky

1) Viz např. „Skryté dilema robotiky“, Vesmír 83, 663, 2004/12 a „Proč ta podoba?“, Vesmír 85, 247, 2006/5.
2) E-Golem: Society of Information and Communication – Emerging Technologies and their applications in Society and Arts, Buenos Aires, September 24–26, 2007.
3) Např. tematická čísla časopisu Journal of Consciousness Studies 10, č. 4–5, 2003; 14, č. 7, 2007 a sborník Artificial Consciousness (ed. A. Chella a R. Manzotti), Imprint Academic, 2007.
4) I. Aleksander a H. Mortonová, Journ. Consc. Studies, No. 7, p. 15–27, 2007.
5) J. Kiverstein, Journ. Consc. Studies, No. 7, s. 137, 2007.
6) H. Maturana a F. Varela: Autopoiesis and Cognition, Reidel, Dordrecht 1980.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kognitivní vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné