Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/9

Téma měsíce:

Chiralita

Obálka čísla

Umělé Já

 |  8. 11. 2007
 |  Vesmír 86, 675, 2007/11

Z jakéhosi důvodu se mi do úvodníků opakovaně vnucuje jedno téma: umělý člověk. 1) Dnes se mi to stalo opět, snad proto, že jsem se před pár dny vrátil z argentinsko-českého bienále „e-Golem“ (elektronický Golem). 2) Ať už nás zajímá literatura, výtvarné umění, technika, věda nebo filozofie, vždy si můžeme všelijak pohrávat s otázkou, jaké by to bylo, kdyby lidé byli umělí či kdyby roboti byli lidmi.

Už vzniklo i nové odvětví kognitivní vědy – „strojové vědomí“ – a množí se o tom odborná literatura. 3) Aniž bych slevil ze svého názoru, že vědomí – ve filozofickém smyslu slova, tj. naše vnitřní prožívání světa a sebe – nelze uměle vyrobit na základě nějakého zadání (jak by takové zadání vůbec mohlo vypadat?), myslím, že rozvažování o nutných (asi nikoliv postačujících) podmínkách možného vzniku vědomí v něčem umělém, třeba i elektronickém, smysl má. Může se aspoň vyjasnit, proč je obtížné o tom vůbec mluvit.

Často jsou citovány „axiomy“ Igora Aleksandra pro vědomé prožívání.

Zde není místo k jejich podrobnému zkoumání, může však být poučné aspoň letmo se na ně podívat. Je jich pět a v novější verzi, mírně upraveny (a nikoliv náhodou v gramatické první osobě) znějí takto: 4)

Prezence. Mám pocit, že jsem entitou ve vnějším světě.

Imaginace. Mohu si vybavit dřívější smyslové prožitky, byť v poněkud vybledlé podobě. Díky jazyku si mohu představit i něco, co jsem nikdy nezažil.

Pozornost. Selektivně vnímám vnější svět a mohu si vybírat, co si chci smyslově představovat.

Vůle. Dovedu si představovat důsledky svých akcí a vybírat si ty akce, které chci realizovat.

Emoce. Události a očekávané důsledky svých akcí hodnotím na základě kritérií, jimž se říká emoce.

Převládá názor, že k tomu, aby cokoliv mělo vědomí, je nutné, aby to mělo vlastní tělo. Nemusí to být biologické tělo, ale něco, co je schopno sledovat své okolí, pohybovat se v něm a zasahovat do něj. Například robot. Toto vnímání a aktivita jsou spolu silně provázány (enaktivní princip, už jsem o něm jednou psal). Právě tato senzomotorická provázanost je podstatná. Nejen zahlédnu a rozpoznám komára, já i vím, kde se nachází, a to vzhledem k tomu, kde se nacházím já sám (jsme oba v mém světě – prezence). K tomu někdy stačí pohnout očima (přesunout pozornost), přičemž již sám pohyb očí je svého druhu aktivitou. A navíc se mohu rozhodnout (vůle), co s komárem udělám (věren svým emocím). A to vše si mohu pamatovat, vybavovat, představovat, popřípadě o tom i vyprávět (imaginace).

Dost jsem to zjednodušil, ale snad je už vidět, že uvedené vlastnosti nějak souvisejí se vztahem (ať již člověka či robota) k sobě samému – k svému . Nejde zde o nějaký vnitřní model sebe, jak si někteří myslí, ale o skutečnost, že jsem vtělen (embodied) a zapuštěn do světa (embedded). Cituji typický názor: „Dokážeme-li vytvořit stroj schopný získávat senzomotorické vědění a užívat je, a bude-li takový stroj schopen rozvažovat o prostředcích a cílech, bude mít i své vlastní subjektivní hledisko.“ 5)

Pravda, pod „subjektivním hlediskem“ si lze představit leccos, počínaje zorným bodem a úhlem pohledu (a z toho odvozenými zákryty věcí, například) a konče oním vytouženým vnitřním prožitkem „jáskosti“ (od já). Prvé lze snadno popisovat i z odstupu (v třetí osobě – „něčí“ hledisko), druhé nikoliv, jen já mohu pocítit své Já. Otázka je, zda z prvého může vzniknout druhé. Spekulativní hypotéza praví, že ano, dokonce automaticky. Já si to nemyslím.

Jsou i jiné postoje, jen je naznačím. Jeden, poněkud skeptičtější (co do možnosti umělé replikace), soudí, že nezbytným předpokladem jáskosti a vědomí je existence živého a žitého těla s homeostatickou regulací ve smyslu autopoietických systémů. 6) Autopoietické „sebeudržování“ je zdrojem smyslu a účelu pro daný organizmus. Tento smysl či účel je pro dotyčný organizmus niterný (nikoliv přisouzený vnějším pozorovatelem).

Konečně třetí přístup přesouvá důraz ze subjektivity na „intersubjektivitu“: teprve kolektiv, societa, vytvoří podmínky pro vzájemnou interakci, komunikaci, koordinaci a konsenzualitu. To pak recipročně formuje u každého též individuální pojetí sebe.

Nevím. Zdá se mi, že to vše dohromady, a navíc ještě něco k tomu by mohlo hrát roli. Právě to „něco k tomu“ by bylo rozhodující. Co by to mohlo být?

Poznámky

1) Viz např. „Skryté dilema robotiky“, Vesmír 83, 663, 2004/12 a „Proč ta podoba?“, Vesmír 85, 247, 2006/5.
2) E-Golem: Society of Information and Communication – Emerging Technologies and their applications in Society and Arts, Buenos Aires, September 24–26, 2007.
3) Např. tematická čísla časopisu Journal of Consciousness Studies 10, č. 4–5, 2003; 14, č. 7, 2007 a sborník Artificial Consciousness (ed. A. Chella a R. Manzotti), Imprint Academic, 2007.
4) I. Aleksander a H. Mortonová, Journ. Consc. Studies, No. 7, p. 15–27, 2007.
5) J. Kiverstein, Journ. Consc. Studies, No. 7, s. 137, 2007.
6) H. Maturana a F. Varela: Autopoiesis and Cognition, Reidel, Dordrecht 1980.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kognitivní vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Homochirální život a racemická smrt

Homochirální život a racemická smrt uzamčeno

Tomáš Ovad, Petr Slavíček  |  2. 9. 2024
Saský král Lothar III. zahájil krátce po své korunovaci římským císařem tažení na Sicílii, ovládanou normanským panovníkem Rogerem II. Ačkoli...
Žabí poklad amazonských domorodců

Žabí poklad amazonských domorodců

Pro někoho jde o magickou medicínu prodávanou na internetu, pro domorodé obyvatele Amazonie o cennou surovinu využívanou v tamní medicíně, ale v...
Podvodní ohňostroj

Podvodní ohňostroj uzamčeno

Bioluminiscence, tedy proces produkce a emise studeného světla živými organismy, se může uplatnit v základním výzkumu, v neinvazivním...