Půvab komise

„Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise!“ řekl podle Tyrolských elegií strážmistr Dedera Karlu Havlíčkovi-Borovskému. Teprve v tento moment se odvážný žurnalista, který by si s nějakým tím lupičem poradil, opravdu vyděsil. Věděl proč. Středoevropská tradice polokolektivního vykonávání moci je velmi stará a bývalé Rakousko v ní předznamenávalo budoucí trendy.

Samo slovo komise pochází z latinského con-mittere – společně vysílat a původně znamenalo spíše malou „expedici“, která měla něco mimo okruh kancelářského prostoru, takříkajíc v terénu, vyšetřit nebo vykonat. K zatýkání vzpurného novináře se podobná instituce hodila přímo ideálně a situace hezky ukazuje původní význam tohoto slova i počinu. Komise nejrůznějších druhů v zásadě představují jakýsi kompromis mezi situacemi, kdy se rozhoduje v širokém měřítku, třeba volbami do sněmovny, a těmi, kdy se nějaký k tomu zplnomocněný jedinec rozhoduje z moci svěřeného úřadu sám a jaksi „autokraticky“, v triviálním případě třeba učitel známkující kompozice z českého jazyka. Nedá se říci, že by podobná grémia neměla ve společnosti své rozumné uplatnění: tam, kde je ve hře mnoho a selhání jedince by mělo katastrofální důsledky, je taková pojistka dobrá. Vypovídání války, hrdelní či jiné velmi závažné pře svěřené porotě a do určité míry i vydávání vědeckých gradů konzervující a střežící nějakou intelektuální tradici jsou zajisté z tohoto okruhu jevů.

Jinak ale představují komise formu útěku od individuální odpovědnosti, někdy v míře jen mírné, jindy zcela krajní – dnes už málokdo ví, že Čeka (ČéKá) byla akronymickou zkratkou pro „mimořádnou komisi“ (črezvyčájnaja komíssija). Není ostatně náhodou, že akronymické zkratky znamenají většinou něco neblahého. Dnešní evropská realita není až tak ohrožována „mimořádnými“ komisemi a jejich zvěrstvy jako spíše komisemi „řádnými“ a jejich přemírou. Komisionální rozhodování nezajišťuje jen vyšší míru „objektivity“ – děje se také trochu před veřejností, byť nepočetnou – ale snímá z jednoho každého člena odpovědnost, která se pak vznáší difuzně nad všemi jako fialový dým. Tento způsob rozhodovacího procesu sice zajistí to, že se nepřijmou řešení zcela extrémní povahy, zato dává přednost rozhodnutím polovičatým, neinovativním a málo odpovědným.

O co se starají či za co odpovídají „všichni“, se podobá tomu, o co se nestará či za co neodpovídá nikdo. Už proto, že mnohá rozhodnutí jsou dnes takového formátu, že nějaký rozumný postih při zcela chybném postupu nemůže být vůči jedinci vůbec veden, klesá obecně odvaha rozhodnout cokoli a vyvíjí se více než kdy jindy snaha zaštítit se rozhodnutími kolektivu, třeba i malého. „My, Fuente Ovejuna!“ vystupují jako kompaktní těleso při vyšetřování sedláci stejnojmenné obce ve známé de Vegově hře. Má-li se něco dynamicky vyvíjet, je třeba dát některým talentovaným jedincům volnější ruku, nežli se dnes obvykle děje. Ponechme stranou, zda budování koloniálního impéria byl pro Velkou Británii počin šťastný, ale rozhodně se tak tehdy drtivou většinou obyvatelstva vnímal: bez lidí, jako byl Raffles či Rhodes, jejichž počiny a plány by zcela určitě žádným komisionálním schválením neprošly, se podobný projekt neobešel. Británie si z tohoto myšlenkového dědictví ledacos ponechala. Jinak je na kontinentě. Snad ze strachu z důsledků nacizmu v Německu, který výše zmíněný princip dovedl s lokálním perfekcionizmem ad absurdum – „Vůdče, přikazuj, my poslechneme!“, hučely davy – došlo preventivně k likvidaci většiny skutečných rozhodovacích možností. Bezradnost a stagnace současného Německa je toho pěknou ilustrací a zároveň varováním. Většina rozhodovacích procesů v Evropě je tak formalizována a svázána podrobnými předpisy, že vlastně i sama komise se stává jen starodávnou ozdobou – celou záležitost by hravě rozhodla subalterní referentka Vaňousová či Mayerová. Jde v podstatě o výraz hluboké nedůvěry vůči lidem a jejich schopnostem obecně, trochu přehnaně řečeno o tvorbu systému, v němž by byl schopen fungovat i cvičený jezevčík. Pro něco, jako je zdravý rozum, je v takto nastaveném systému ponechán jen zcela nepatrný prostor.

Pozdní rakousko-uherská říše trpěla v podstatě stejným neduhem jako současná Evropa a Musilovo zachycení tohoto formalistně dokonalého, ale jakéhokoli ducha ubíjejícího světa v Muži bez vlastností je aktuální podnes. Je dobře nezapomínat, že různí nejen obskurní, ale společensky krajně nebezpeční fýreři vyrostli v tehdejší střední Evropě právě v důsledku frustrace z takovéhoto uspořádání věcí a živelné snahy překlopit kyvadlo dějin na zcela opačnou stranu od komisí a formulářů.