Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Problémy evropské integrace

Společná vůle a nevyřízené účty
 |  18. 1. 2007
 |  Vesmír 86, 54, 2007/1

Vstupem středoevropských a pobaltských států do Evropské unie roku 2004 se na první pohled potenciál kontrastů v kulturní a sociální struktuře Unie zvětšil – byla to nejen „postkomunistická situace“, ale také doznívání vyhrocených nacionalizmů. Zkušenost však ukázala, že nejde pouze o kontrasty z minulosti. Zejména u starších členů Unie se již projevují jiné kontrasty, které vznikly nově.

Rozdíly vyplývají především z různého pojetí sociálně-ekonomického uspořádání. S tím souvisí klesající počet osob výdělečně činných a narůstající počet důchodců, což je důsledek žádoucího prodlužování lidského věku a nežádoucího poklesu porodnosti.

Neméně závažný je kontrast mezi těmi, kteří usilují o těsnější, ústavou regulované sepětí států Unie, a těmi, kteří chtějí zachovat, nebo dokonce rozmělnit současné mezistátní vazby. V zemích s velkým počtem mimoevropských přistěhovalců kromě toho vystupují do popředí kontrasty s těmi, jejichž náboženské přesvědčení přináší do Evropy životní způsoby neslučitelné s étosem soudobé evropské civilizace. Jde o interpretaci lidských práv, a to zejména s ohledem na rovnost pohlaví.

Zatímco kontrasty týkající se sociálně-ekonomické orientace státní politiky jsou akutní ve všech státech Unie, kontrasty vyplývající z rozdílné příslušnosti náboženské (viz Vesmír 78, 214, 1999/4) postihují zatím jen země s větším počtem odlišně orientovaného lidu, udržujícího vyšší reprodukční míru.

Nevyřízené účty v sebeurčení národů

Přestože po dvou „horkých“ světových válkách se ve většině Evropy nacionalistické vášně vybouřily a opadly, v okrajových oblastech zůstal neukojený nacionalizmus, jenž je nadán výraznou silou politickou.

Nelze zapomínat, že podtextem válek druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století bylo uskutečnění zásady, že každý národ má mít svůj stát a každý stát má sdružovat celý národ, jinými slovy „sebeurčení národů“. I když někde bylo dosaženo jen autonomie jednotlivých etnik, výsledek byl značný. Od uspořádání vídeňským kongresem r. 1815 do rozpadu Jugoslávie (který ještě r. 2006 doznívá) vzrostl počet jednonárodních států (byť někde s velkými menšinami etnickými) z 10 na 34. Černou Horu a Bosnu sem nelze zahrnout, jsou (podobně jako Rakousko a Moldavsko) vytvořeny politickými, nikoliv jazykově etnickými podmínkami. Kromě toho dvě etnické složky Španělska dosáhly značné autonomie a Belgie je rozdělena podle jazyka na autonomní oblasti (vlámskou a valonskou). Dvojjazyčný Brusel je jako hlavní město administrativy Evropské unie účinným garantem belgické státní jednoty.

Hlavní ohniska neukojeného nacionalizmu v Evropské unii jsou baskické provincie ve Španělsku a Severní Irsko. V obou případech jde o menšinu v příslušném území, přičemž v Severním Irsku není rozlišovacím znakem národnosti jazyk, ale náboženství: katolíci versus protestanti.

Podobná situace je v Bosně. Je to také primárně náboženství, co rozlišuje Srby, Chorvaty a specifickou národnost bosenskou. A právě ohrožení muslimské Bosny by bývalo mohlo

– bez zákroku Evropské unie a Spojených států

– vyvolat akutní střet civilizací.

Pokud jde o nové členské státy Evropské unie, mohly by vnější pomoc potřebovat hlavně ruská menšina v Estonsku a Lotyšsku nebo maďarská menšina v kandidátské zemi – Rumunsku.

Počátky a alternativy evropské jednoty

Přestože ideu Spojených států evropských vyslovil již r. 1946 Winston Churchill, účast Velké Británie na sjednocení Evropy se nejen opozdila, ale ani nenabyla intenzity, jíž se vyznačovaly státy evropského kontinentu. Nicméně r. 1948 Velká Británie s Francií a zeměmi Beneluxu podepsala Bruselskou smlouvu o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a společné obraně a r. 1955 o jeho přetvoření v Západoevropskou unii (organizaci v podstatě obrannou a bezpečnostní), navazující na Severoatlantický pakt (NATO).

Jak pro výsledek druhé světové války, tak pro poválečnou rekonstrukci (Marshallův plán) a vojenské zajištění hranic, na nichž východní sok západní Evropy zbudoval „železnou oponu“ a hýřil ambicemi světové expanze svého společenského uspořádání, byla účast Spojených států nezbytná.

První kroky ve směru sjednocení Evropy byly skromné. Roku 1951 byl dohodnut Společný trh uhlí a oceli (Montánní unie), o šest let později byla v Římě uzavřena smlouva o postupném rozšiřování společného trhu. Jako méně ambiciózní alternativa, která má dosud i v České republice své zastánce, vzniklo stockholmskou konvencí r. 1960 Evropské sdružení volného obchodu (European Free Trade Area – EFTA). Sdružilo okrajové země Evropy (Švédsko, Norsko, Dánsko, Velkou Británii a Portugalsko) a neutrální enklávy Evropy střední (Švýcarsko a Rakousko). Po vstupu většiny těchto zemí do Evropské unie v letech 1973 až 1975 zůstává EFTA torzem (sdružuje jen Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko).

Zatímco při rozšiřování Evropské unie se Francie a „západní“ Německo (SRN) postupně stále více sbližovaly, do popředí vystoupil antagonizmus britsko-francouzský. První signál dal francouzský prezident De Gaulle. Svým vetem členské přihlášky Velké Británie v roce 1963 odložil přijetí jejího členství v EU o 10 let. Zároveň s Británií byly přijaty Irsko a Dánsko, Norsko však v dvojím plebiscitu nabídku odmítlo. Řecko bylo přijato roku 1981, Španělsko a Portugalsko roku 1986, „východní“ Německo (NDR) bylo připojeno r. 1990, Rakousko, Švédsko a Finsko r. 1995.

Problematika sociálně-ekonomická

Politickou integrací Evropy mají být nejen utvrzeny společné principy právního řádu, podepřen její všestranný rozvoj a posílena její váha ve světě, ale také vyrovnány stupně sociálně-ekonomického rozvoje mezi jejími jednotlivými oblastmi. Evropský sociální fond a Fond regionálního rozvoje plní tento úkol úspěšně. V roce 2004 připadlo na tyto kohezivní fondy 33 % výdajů Unie, rozpočet na roky 2007–2013 počítá s téměř 36 %.

V průběhu posledních dvaceti let minulého století se rozdíly v životní úrovni mezi staršími členy Unie a méně vyvinutými okrajovými státy, které vstoupily do Unie později (zejména Irsko a Španělsko, ale také Řecko a Portugalsko), znatelně zmenšily. Nyní jsou na řadě postkomunistické země, přijaté do Unie r. 2004. Zvlášť pozoruhodná jsou tempa jejich růstu a jejich zapojování do intenzivního obchodního i kulturního styku mezi evropskými zeměmi. Zatímco například r. 2005 byl u starších členů Unie přírůstek hrubého domácího produktu v průměru sotva 2 %, v postkomunistických zemích byl v rozpětí 4–7%.

Novým členům také přichází k dobru společná zemědělská politika (Common Agricultural Policy – CAP). Ta se však svými finančními nároky (v rozpočtu na roky 2007–2013 přes 43 %, z čehož čtvrtina připadá na Francii) a svou „třídní“ strukturou, tj. odstupňovanou ve prospěch bohatých producentů, stává kontroverzní. Pro budoucí rekonstrukci zemědělské politiky přichází v úvahu také klesající podíl zemědělství na celkovém počtu pracovních sil a na hrubém domácím produktu.

Technický pokrok, který snižuje potřebu manuální pracovní síly, vyžaduje větší pružnost pracovního trhu, než to namnoze připouští sociální zákonodárství, jež je zaměřeno na ochranu jeho stability. Důsledky tohoto rozdílu lze ukázat na příkladě: V letech 2003–2005 se míra nezaměstnanosti ve Velké Británii držela pod 5 %, ve Francii byla dvojnásobná a v Německu přesahovala 11 %. Zatímco však v Německu nová „velká“ koalice pravice a levice zahajuje opatrné kroky k nezbytné reformě sociálně-ekonomického uspořádání, pravicová vláda ve Francii se svým návrhem na minimální uvolnění pracovního trhu (pro dva ročníky nově zaměstnaných) kapituluje pod tlakem rozvášněných demonstrantů, ventilujících svou nespokojenost z více příčin.

Obtížná situace Německa je způsobena nedostatečně regulovaným začleněním jeho méně vyvinutých východních zemí (bývalé NDR). I nadále odtud proudí vystěhovalci, což trvá vlastně již od vzniku NDR. V úvahu přichází také příležitost k zapojení levnějších pracovních sil a technických podmínek na území postkomunistických sousedů.

Ve Francii nejde jen o problematiku pracovního trhu, ale také o přítomnost těžko „naturalizovatelných“ přistěhovalců, většinou soustředěných v „slumech“ velkých měst. Do této v třídním smyslu vznětlivé situace se promítá ještě výrazný aspekt kulturní: existence muslimské menšiny, dosahující již okolo 8 % obyvatel Francie.

Situace plná rozporů je i v dalších zemích Unie, kde se zvýraznila různorodá náboženská orientace přistěhovalců. Nejzřetelnější je to v Nizozemsku.

Účinek společné měny (eura), zavedené v části Unie, se projevuje především v nominálních ukazatelích ekonomiky. Zatím se dá říci, že společná měna je spíš prospěšná zemím s menší finanční kázní než zemím s „tvrdou“ měnou, jakou byla například německá marka.

Ústava Evropské unie je zatím záležitostí diskuse. Její první návrh byl referendem zamítnut ve Francii a v Nizozemsku, tedy v zemích, v nichž se to očekávalo nejméně. To naznačuje, že pro voliče těchto zemí je důležitější jiná problematika – například „zadřený“ pracovní trh v souvislosti s růstem kulturně nevstřebatelných přistěhovalců.

Další perspektivy

V perspektivě dalšího vývoje Unie se zvýraznily dva aspekty integrace: jednotná měna a ústavní forma právního uspořádání Unie. Jednotnou měnu přijalo již 12 z 25 členských států a další zájemci z nejnovějších členů Unie jsou na řadě. Naproti tomu návrh Evropské ústavy narazil na nesouhlas voličů v zemích, o nichž se předpokládalo, že v nich tento krok bude vítán. Je ovšem otázka, do jaké míry se v zamítnutí ústavního projektu většinou francouzských a nizozemských voličů projevil jen nesouhlas k dalšímu utužování unijních svazků nebo také – a možná větší měrou – nespokojenost s vládou neschopnou řešit souborně sociálně-ekonomické a kulturní problémy, v jejichž rámci se začala uplatňovat zvláště odlišná složka civilizační.

Situace po druhé světové válce nejen vytvořila předpoklady pro novou problematiku vnitřního uspořádání sociálně-ekonomického, ale podnítila otevření pracovního trhu pro přistěhovalce z mimoevropských oblastí. Byl to na jedné straně překvapivý nedostatek vlastních pracovních sil (nejpozoruhodnější v případě Německa, kde nestačil ani příliv více než deseti milionů vyhnanců a uprchlíků z východu), na druhé straně víceméně morální závazek někdejších koloniálních velmocí postarat se o své sympatizanty ze svých zámořských držav (to se týkalo především Francie, Velké Británie, Nizozemska a Belgie). S těmito přistěhovalci vstoupily do Evropy problémy nejen mezietnických, ale i mezináboženských vztahů, o nichž už se dalo předpokládat, že dávno z Evropy vymizely.

S islámem nepřichází do Evropy zas jedno cizí náboženství omezené na svou etnickou menšinu bez specifických nároků misijních, jako jsou např. hinduizmus, sikhizmus a buddhizmus, ale náboženství výrazně dynamické, jehož představitelé usilují o přísné dodržování náboženských předpisů v celé své obci, která vzrůstá nejen přirozenými přírůstky, ale i konvertity z okolí.

Kromě toho islám, toliko čtrnáct století staré náboženství, je – podobně jako bylo křesťanství v odpovídajícím věku – všemu nadřazeným principem života, včetně užívání meče k prosazování svých zásad. Laická demokracie budovaná na rovnosti lidských práv je radikály pokládána za uzurpaci práva Božího.

Pokud jde o muslimské ženy v Evropě, zdá se, že jejich náboženská ukázněnost odolává lákavým výhodám sekulárního (zesvětštěného) principu emancipace. To pochopitelně přichází k dobru vyšší reprodukční míře muslimských menšin a posiluje naději těch, kteří sní o postupném získání stárnoucí Evropy pro islám. Leč to je perspektiva tak dlouhodobá, že se sotva najde politik, který by se jí mimo rámec přijímání nových členů Unie seriózně zabýval.

V této souvislosti je třeba zmínit případ Turecka jakožto kandidáta na členství v Evropské unii. Jeho pokračující sekularizace podnícená kemalovskou revolucí a přestavbou byla poněkud zbrzděna oživením umírněného sunnitského islámu; trvající potlačování kurdského etnika je však dalším trnem v sekulárním i religiózním profilu Turecka.

Existence početné turecké menšiny v Německu nevytváří podobně akutní situaci jako muslimské menšiny v evropských zemích na západ od Německa. V celoevropském rámci záleží hlavně na modu vivendi s odpolitizovanou verzí islámu, která má dosud, díky zákroku Spojených států a Evropské unie proti fašizujícímu vyústění srbského komunizmu, významné pozice v Bosně. Členství Turecka posílí pozici Evropské unie v případném dalším střetu na Předním východě, kde potenciální ohniska střetů představují navzájem soupeřící muslimské sektářství, nedosažené národní sebeurčení a dosud nedoznělá expanzivní politika Izraele v Palestině. Radikalizovaná šíitská verze islámu s perspektivou atomové velmoci v Íránu může pak vytvořit mnohem ožehavější situaci, než byla domnělá hrozba tehdy spíše sekulárního než religiózního režimu v Iráku.

EVROPSKÁ IDENTITA OČIMA MLADÝCH VÝTVARNÍKŮ

Rada pro mezinárodní vztahy v roce 2005 vyhlásila mezinárodní soutěž pro studenty vysokých výtvarných škol zemí Evropské unie, aby vyjádřením představ o evropské identitě ukázali, jak mladá generace vnímá sjednocující se Evropu. Tři stovky plakátů poslalo 167 studentů z patnácti vysokých škol z osmi zemí Evropské unie (Francie, Belgie, Finsko, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika). Jedenáctičlenná mezinárodní porota udělila první cenu Tomáši Říhovi z Fakulty užitého umění a designu v Ústí nad Labem za nápis evropská identita s diakritikou všech evropských jazyků, druhou cenu získala Laurence Vandenbroucke z Belgie a třetí Hanna Konola z Finska.

Plakát je médium, které dokáže rychle a aktuálně zprostředkovat hodnoty a informace. Studenti s lehkostí a vtipem debatují o závažných evropských tématech. Jejich inteligentní humor by neškodil politologům a politikům. Na plakátech se objevily variace na žlutomodré hvězdy, „evropská“ polévka, sociální podtext, v decentním náznaku i hýždě nebo třeba kočičí toaleta. Práce odrážely mnohovrstevné cítění rozporuplných evropských problémů. Ne náhodou se v plakátech často sešly podobné nápady lišící se pouze způsobem zpracování – například muslimská otázka v Evropě, potřeba tolerance mezi národy, zachování vlastní identity jako tvořivý prvek identity společné.

Rada pro mezinárodní vztahy vydala katalog s plakáty všech studentů. Autory projektu jsou Jiřina Dienstbierová, Jana Lásková a Karel Míšek.

Granty na projekt jsme získali od Ministerstva mládeže, školství a tělovýchovy, Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva kultury, Visegrádského fondu a podporu od sponzorů Microsoft a Gestor.

Podrobnosti o projektu najdete na webových stránkách www.rmv.cz.

Jiřina Dienstbierová

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Jaroslav Krejčí

Prof. JUDr. Jaroslav Krejčí (*1916) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. V letech 1945–1949 pracoval ve Státním úřadě plánovacím. V letech 1954–1960 byl vězněn. Ke své odborné činnosti se mohl vrátit až r. 1968, ale sovětská okupace ho přiměla k emigraci. Na Univerzitě v Lancasteru působil hlavně na katedrách evropských a náboženských studií. Často přednášel v USA a Kanadě. Po roce 1989 se soustředil na Prahu, kde kromě působení na Právnické fakultě UK řídil středisko pro výzkum sociálně-kulturní plurality při Filozofickém ústavu AV ČR. Na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci přednáší na téma „národ a stát ve střední Evropě“. Roku 1968 vyšly jeho vzpomínky „Mezi demokracií a diktaturou“ (druhé, rozšířené vydání Masarykův ústav AV ČR). V poslední době vyšly jeho knihy „České křižovatky“ (Evropský literární klub, 2001) a „Postižitelné proudy dějin“ (Sociologické nakladatelství 2002).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné