Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Olmécký kompas, magnetická žába, nepatřiční vousáči a podivné lodě

O mezoamerických civilizacích zdaleka nevíme všechno
 |  18. 1. 2007
 |  Vesmír 86, 42, 2007/1

Když mně, technikovi a přírodovědci, někdo řekne, že je na několikatunové stéle (evidentně původní, nepodvržené) vyobrazen například „bůh bouřky“, zeptám se, jak Maye napadl bůh nemayských rysů. Kdyby byl napůl člověk, napůl zvíře, budiž. Je to „bůh“. Ale jak si mohli vymyslet pro svou stélu podobu vousatého „Evropana“, když ho nikdy nepotkali? Nevidím boha bouřky, nýbrž konkrétního člověka s evropskými rysy, který patrně stál za to, aby byl zobrazen. Byl něčím důležitý. Mohl to být významný návštěvník nebo „stvořitel“, což čtu jako první v sérii zaznamenaných vládců dané lokality. Logické? A když už onen „Evropan“ ve Střední Americe byl, ptám se, jak se tam dostal. Letadlem sotva, po souši to už nešlo, takže patrně připlul po moři. Jeho příchod nám ale vůbec nesouhlasí se školními znalostmi, kdy a kdo objevil Ameriku. Náš „Evropan“ přišel moc brzy. Moje babička věděla, že Ameriku objevil Kolumbus, já mám vědět, že to byli Vikingové pár století před ním, ale vzpírám se tomu. Ještě bych nějaké to století, možná tak jedno tisíciletí přidal…

Podle jedné hypotézy 1) mohli Olmékové a Mayové orientovat své ceremoniální stavby pomocí kompasu (patrně díky víře v geomancii). Předmět, který lze označit za kompas, byl dokonce nalezen (obrázek 3), jenže jen jeden. Ostatně je skoro zázrak, že aspoň jeden. Jsou známa i jakási „magnetická“ zrcátka a další předměty s magnetickými vlastnostmi. Magnetický materiál tedy nebyl výjimečný. Kompas mohl plavat na rtuti. Rumělku (cinabarit, HgS) Indiáni znali a používali k malování zdí načerveno. Žíháním rumělky s vápencem mohli připravit rtuť v tekuté podobě.

Připomeňme v krátkosti podstatu hypotézy (podrobněji viz Vesmír 82, 333, 2003/6). Většina mayských, popřípadě olméckých staveb není orientována jen tak ledabyle. Téměř výhradně se hlavní osy odklánějí na východ od severu, ne na západ. Odchylka není jen pár stupňů od severojižního směru, abychom ji svedli na projekční a stavební nepřesnost, ale často kolem 10°, někdy 25° i více. Stavby jsou tak orientovány, přestože to na mnoha místech ze stavebních důvodů nebylo výhodné. Řada struktur byla důvodů nebylo výhodné. Řada struktur byla přestože to na mnoha místech ze stavebních opakovaně přestavována. Tam, kde je možné nahlédnout do vnitřních vrstev (třeba při poškození stavby), zjišťujeme, že vnitřní stěny jsou orientovány trochu jinak než vnější.

Některé stavby jsou jistě orientovány astronomicky – například směrem k východu či západu Slunce o slunovratech (odklon 25° na sever či jih od východu či západu), podle dat zenitových průchodů Slunce danou lokalitou nebo podle azimutu východu či západu Venuše v největší elongaci a extrémní deklinaci atp. Bezesporu lze v některých případech prokázat, že z dotyčné pyramidy je vidět východ či západ Slunce za nejbližší horou (kalendářní hypotéza), ale na severním Yucatanu žádné hory nejsou a orientace struktur je i tam tvrdošíjně s východní odchylkou.

Připustíme-li však používání kompasu, je odchylka od severojižního směru funkcí času. Severní magnetický pól naší planety se rychle a významně stěhuje a azimut staveb se může za staletí odchýlit i o dvacet stupňů. Koreluje stáří a orientace staveb. Ke zjištění orientace struktur nestačí mapy, neboť jsou často podřadné nebo vůbec nejsou. Proto bylo potřeba na dané lokality jet a měřit. 2) Tak jsme získali docela reprezentativní datový soubor, který po zpracování „kompasovou“ hypotézu spíše podporuje než vyvrací. Důkaz však dosud chybí. Jako největší problém se ukázala nedstatečná znalost paleomagnetických deklinací pro danou lokalitu v dané době a tato „vada“ nebude v dohledné době napravena.

Na lokalitách jsme ovšem narazili na několik různých objektů, které vstupují do našich úvah o užívání kompasu dávnými mezoamerickými civilizacemi a dále je obohacují. Většinou jde o záležitosti záhadné, které úporně odolávají všem pokusům o vysvětlení.

Starověký kompas ve Střední Americe

San Lorenzo-Tenochtitlán je ospalé městečko v olmécké oblasti dnešního Mexika nedaleko Mexického zálivu ve státě Veracruz. Cesta do něj je možná z města Texistepec po prašné silnici autobusem typickým pro mexický venkov (drží silou vůle, ale jede). V San Lorenzu je muzeum, kde na návštěvníka kouká typická několikatunová olmécká hlava. Mezi mnoha vystavenými artefakty je i jedno velké překvapení – budu vás ale chvíli napínat.

Nedaleko městečka je vyvýšená plošina, místo různých archeologických nálezů. Ani se nechce věřit, že by mohla být vytvořena uměle. Má víceboký půdorys, převyšuje okolí asi o 50 metrů, je zhruba kilometr dlouhá a nejméně 200 metrů široká. Jsou na ní muldy zarostlé stromy – bývalé pyramidy. Dnes se má za to, že Olmékové (nejméně 1500 př. n. l. – 200 n. l.) předcházeli Maye, respektive existovali zároveň s nimi. 3) Jejich hlavními středisky byly San Lorenzo (1500–900 př. n. l.), La Venta (900–400 př. n. l.), Tres Zapotes a Laguna de Los Cerros. Právě v San Lorenzu nalezl P. Krotser zmiňovaný olmécký „předkompas“. 4) Radiokarbonové datování příslušných vrstev dospělo k cifře 1400–1000 př. n. l. Skutečné stáří předmětu může být pochopitelně větší.

Číňané používali kompas pro věštění, geomancii (feng šuej) a orientaci staveb nejméně od 5. stol. n. l. Pro navigaci pak určitě od 12. století. Uvádí se ale,1 že Číňané vyhráli jakousi bitvu r. 2634 př. n. l. díky tomu, že vedli svá plavidla pomocí kompasu. Jistě užitečné, pokud je tma a zataženo. Opravdu Číňané znali kompas už před 4600 lety? A vnucují se další otázky: Proč by podobný vývoj jako v Číně nemohl probíhat na druhém konci světa? Nebo snad Číňané znali kompas mnohem dříve, než se běžně uvádí, a přivezli ho do Ameriky?

Sanlorenzské „korálky“

A teď to překvapení v sanlorenzském muzeu. V rohu jedné místnosti je bedna s uzamčeným poklopem z plexiskla. V ní se válí hromada „kovových korálků“ (obrázek 9). Jsou tmavé, patrně ze stejného materiálu jako kompas, podlouhlé, s oblými, jakoby zbroušenými hranami a zhruba 5 × 3 × 2 cm velké. Velikost i tvar jednotlivých „elipsoidů“ se mírně liší. Našli je archeologové kolem r. 1990. Z hloubky tří metrů jich vykutali přes tři tuny! Udivující je, že všechny korálky jsou provrtané. Díra je udělána se „strojovou“ přesností. Nevede přímo skrz, ale uhýbá do pravého úhlu. Zíráme na to, ptáme se průvodce, k čemu to bylo, co říkají učené knihy, ale nedovídáme se vůbec nic. Zdá se, že archeologové objevili něco jako starověké skladiště, kde někdo umístil strojově a v obrovském množství vyráběné předměty, o jejichž užití dnes nic nevíme. Asi to nedělal jen tak pro zábavu, neboť výroba musela být dost pracná. Umění? Užitkový předmět?

Magnetická žába a tlouštíci

Přesuňme se do starobylé Izapy (po 1400 př. n. l.) nedaleko Tichého oceánu, která dnes leží ve státě Chiapas, u hranice Mexika a Guatemaly. Na lokalitě nazývané severní skupina F se zachovalými pyramidami a údajným hřištěm na míčové hry jsou také kameny s vytesanými obrazci. Před povětrnostními vlivy je chrání stříšky. V. H. Malmström popisuje 5) objev pozoruhodných magnetických vlastností jednoho z balvanů velkého asi 1,5 × 1 × 1 metr, na němž je vyobrazena želva nebo žába (obrázek 7).

Stojíme několik metrů od balvanu. Kompasem určujeme směr k magnetickému severu. Pak se přibližujeme těsně ke kameni. Chodíme okolo a nestačíme se divit. Střelka se otáčí i více než o devadesát stupňů a směřuje vždy k čumáku zvířete. Tak ještě jednou celé dokola a zaznamenat na video.

Dozvídáme se, že „žába“ není jedinou magnetickou bytostí v oblasti. Na místě zvaném Monte Alto ve městě La Democracía v Guatemale je série soch. Zobrazují lidské postavy, tlouštíky. Kompas prý vždy ukazuje k tlouštíkově pupku.

Ten, kdo sochy vytvořil, si byl velmi dobře vědom magnetických vlastností horniny. Nevytesal čumák zvířete nebo pupek tlouštíka jen tak libovolně, ale přímo u magnetického pólu kamene. Jak by to svedl bez pomoci kompasu? Stojíme před „živoucím“ důkazem toho, že patrně ještě před Olméky někdo vědomě používal kompas. Nemusel nic vědět o podstatě magnetického pole. Zřejmě ho fascinovaly vlastnosti magnetického materiálu a kompasu, a tak nám o tom zanechal svědectví „v kameni“.

Nepatřiční vousáči

Tvrdí se, že Mayové neměli vousy a mayské matky prý dokonce svým synům ojediněle rašící vous vytrhávaly. Opravdu není snadné spatřit zobrazení vousatého Maye. Našli jsme je jen na stélách v Quiriguá v Guatemale (příklad je na obrázek 4c). Prý pocházejí z období vlády vůdce Cauca Sky (725–784 n. l., GMT 6) ). Největší je stéla E. Pochází ze 7. století n. l., je prý zabořená 3 m do země, sahá 8 m nad terén a má vážit 60 tun. Na ní je ve spodní části „stvořitel“ s bradkou a jasně nemayskými rysy, nad ním Maya výjimečně také s bradkou. Vousáči nemayského vzezření se to ovšem v olméckém a mayském teritoriu jen hemží.

Vousatý „stvořitel“ je součástí sbírky muzea v San Lorenzu. Vousaté jsou i nešťastně vyhlížející postavy v Chrámu tanečníků v Monte Albánu (u mexické Oaxaky) z období 400–200 před n. l. (příklad na obrázek 4a). Na všech čtyřech koncích stěn severní peloty na hlavním náměstí v El Tajínu (600–1000 n. l.) jsou vyobrazeni podivní vousáči (obrázek 8); plavou, leží či se vznášejí nad sedící postavou člověka „mayského typu“. Mají bradku, knír a brýle (to nám ještě scházelo). Za zmínku stojí též symbol Copánu, monstrózní stvoření pod Malým chrámem vládce na severní straně Západního náměstí akropole. Prý je to zobrazení boha bouře a blesků. My vidíme člověka s negroidními rysy a jeho partnerku opodál (obrázek 6).

Další vousáč je uprostřed stěny Severního chrámu neboli Chrámu vousatého muže u hřiště na pelotu v Chichén Itzá (obrázek 5). Je ze 7. až 10. století n. l. Další muži s plnovousem asi evropského ražení jsou součástí olmécké sbírky v muzeu pod širým nebem v La Ventě (Villahermosa, Tabasco). Z téhož místa je i pozoruhodná scéna na jedné stéle. Na jakémsi podstavci (na lodi?) spolu diskutují (licitují?) dva jedinci, jeden jasně s plnovousem, druhý asi Maya. Další pán s bradkou a v čepičce je vlevo dole na stéle se stromem života ve skupině A v Izapě (obrázek 12). V Cobá stojí po straně pelotového hřiště muž s bradkou vystrčenou dopředu.

Kromě „podezřelých“ vousáčů a Olméků, zjevně od Mayů odlišných, jsou k vidění i šikmooká stvoření. Velmi stará je malá figurína hlavy ze San Carlos (1700–1500 př. n. l.) z pobřeží státu Chiapas (obrázek 10), naopak z 9.–10. století n. l. je 30 cm vysoké vyobrazení člověka v přilbě, prý značka z hřiště na míčové hry (kultura Cotzumalhuapa, lokalita El Baúl v Guatemale). Má zjevně šikmé oči, stejně jako Asiat s knírkem z Tabaska. Další šikmoocí jsou k vidění v muzeu Popol Vuh v hlavním městě Guatemaly. Muzeum v ekvádorském Salinasu (poblíž přístavu Guayaquil) uchovává Valdivickou Venuši 7) (zhruba 1400 př. n. l.) a další sošky zobrazující ženy: jedna je šikmooká, druhá připomíná Egypťanku.

Olmécké hlavy

Olmékové vypadají úplně jinak než Mayové. Dnes můžete na ulici potkat potomky obou etnik a rozdíl nepřehlédnete. Po Olmécích zbyly různé sochy a předměty, ale nejznámější jsou kamenné olmécké hlavy. Mají jakousi helmu, přísný výraz a výrazné rysy – silné rty, plochý nos (obrázek 2). Nalézají se na více lokalitách, např. v San Lorenzu, Tres Zapotés, Xalapě a La Ventě. Z té byly převezeny do stejnojmenného parku na kraji města Villahermosa. Nevypadají „maysky“, ale spíš jako Afričané. Dohady o rasovém původu Olméků pokračují.

Dovolím si obrátit se na čtenáře s technickým problémem: Hmotnost typické olmécké hlavy z okolí Mexického zálivu je několik tun, největší má přes 20 tun. Vulkanický kámen na monolity se těžil v mnohakilometrových vzdálenostech (patrně okolo Tuxtly na západě) od místa, kde hotová díla stojí. Převážel se prý po řece. Je to technicky možné?

Podivné lodě

Je nepochybné, že i v dávných dobách lidé čile obchodovali na velké vzdálenosti. Archeologické nálezy to potvrzují (viz také Vesmír 84, 450, 2005/8). Jak náklad přepravovali? Jednak na lodích po řekách a podél mořského pobřeží, jednak po silnicích (sacbé). Pokud létali, tak nemotorově, v balonech a dracích.

Na obrázek 11 vidíme překreslenou nástěnnou malbu z Chrámu válečníků v Chichén Itzá, kde prý Toltékové na kánoích prozkoumávají mayské pobřeží. Stejné kánoe jako ve starověku, z kusu balzového dřeva, je možné vidět i dnes – třeba ve Flores v Guatemale. Model balzového voru je vystaven v muzeu v ekvádorském Salinasu. To už není malá kánoe, ale plovoucí domek s velkou plachtou, kormidly a kotvou.

V Izapě na lokalitě F je na jedné straně pelotového hřiště stříška chránící kámen s vyobrazením kánoe a muže na ní. Obraz je značně poničen, takže to, co údajně zobrazuje, tj. vousatého muže, který v rozpažených pažích drží kříže, ve skutečnosti už nevidíme. Patrné jsou vlnky, náznak rybky a jakýchsi nosů na krajích scény a postava s rozpřaženýma rukama. Opravdu nic víc.

V Izapě na lokalitě A je již zmíněná známá stéla se stromem života, opět nezřetelná (obrázek 12). Vidíme vlny (velké na jednom konci lodě, asi vlny mořské), desku (vor?), na ní strom i s kořeny a několik postav. Vlevo jsou dva muži. Jeden s plnovousem a mikulášskou čapkou, který jako by něco vysvětloval druhému, nevousatému. Podle rekonstrukce mají být vidět i cherubíni (připomínající potápěče), kteří se vznášejí po obou stranách kmene stromu, a další detaily.

Na jedné stéle v parku La Venta (Villahermosa) sedí proti sobě na desce (voru?) dva muži, jeden zjevně Maya, druhý „evropský vousáč“, a diskutují či licitují. Tamtéž je další vousatá postava, na hlavě má čepičku nebo šátek.

Přesun těžkého či rozměrného zboží na pevnině musel probíhat po upravených cestách. Mayská oblast je protkána sítí silnic sacbé – „posvátných cest“ – od pobřeží do vnitrozemí a od severu na jih v celkové délce nejméně tisíc kilometrů (viz rovněž Vesmír 82, 330, 2003/6). Použití cest mohlo být všestranné; od přesunu zboží a lidí (včetně válečníků, kteří šli z místa A dělat pořádek do místa B) po ceremoniální účely. Stáli jsme na jedné sacbé v Labná (střední část severu Yucatanu), šli po další v Cobá (východní část severu Yucatanu), kde po ní běžně jezdí turisté na kolech, a v Dzibilchaltúnu (sever Yucatanu) jsme viděli, jak dělníci při rekonstrukci odstraňují stromy z dalších. Sacbé jsou široké silnice (5–15 m 8) ) s upraveným povrchem. Velké kameny byly použity na základ, jemnější jsou nahoře, povrch byl uhlazen. Nad okolní terén se zvedají i více než metr.

Opět požádám trpělivého čtenáře o vyřešení technického problému: Jak se mohlo přepravovat těžké břemeno po silnici na vzdálenost třeba 100 km bez tažných zvířat a bez kola, které s největší pravděpodobností tehdy známo nebylo? V rukách a na zádech můžu nosit jen věci lehké a nepotřebuji k tomu silnici. Jak daleko takhle materiál dopravím a jak může být těžký? Kdy je vzdálenost tak velká, že už to není ekonomické? Jak se dopraví tunový kvádr? Egypťané vlekli stavební materiál od Nilu do kopce po dřevěných polenech polévaných vodou, aby minimalizovali tření. Něco podobného museli používat i Mayové. Možná vlekli náklad po válečcích, které postupně odebírali za břemenem a kladli před něj. Dřevěné válečky se přirozeně nezachovaly. Kdyby ale byly kamenné, mohlo z nich něco zbýt. Třeba to, co vidíme naházené na hromadě na centrálním náměstí před Kukulkánovou pyramidou v Chichén Itzá (délka „polen“ je asi 50 cm, průměr 20 cm, ale jsou většinou lehce kuželovitá).

Spekulace o globální vesnici

Znalost a používání kompasu ve starověku se zdají být nesporné. Motivem bylo nejprve asi věštění a geomancie, orientace staveb z náboženských důvodů, poté i navigace lodí na moři.

Ve Střední Americe spolu žily a soupeřily různé kultury. Většina badatelů se shoduje, že předchůdci Indiánů přišli ze severní Asie. Kolonizačních vln mohlo být víc, i po tom, co Beringova úžina „roztála“. Nelze vyloučit ani cestu přes jižní Tichomoří (T. Heyerdahl), ale to bychom opravdu museli připustit mezikontinentální plavby napříč oceánem. Svědčí o tom nálezy v chilské jeskyni Monte Verde (první osadníci tam přišli asi před 14 tisíci lety). Méně smělé je předpokládat migraci z Indonésie, Číny či severní Asie podél východoasijských a západoamerických břehů až do Střední a Jižní Ameriky. Připustit ale asi budeme muset i transatlantické cesty vykonané Vikingy dříve, než se dnes uvádí, nebo uskutečněné někým jiným před Vikingy, někým z Evropy či Přední Asie. Hypotéze o více migračních vlnách přejí i nejnovější genetické průzkumy.

Skupiny osadníků ani nemusely být moc početné. Hlavní bylo, co je po případném přistání na novém kontinentě potkalo, zda jim přálo štěstí. Obdivuhodná je odvaha, se kterou se lidé pouštěli na „konec světa“, do naprostého neznáma.

Nejspíš budeme muset připustit, že se v dávnověku cestovalo mnohem dříve a mnohem více, než jsme doposud byli ochotni uznat. A také spekulace o světě jako o globální vesnici dávno před námi stojí za prozkoumání.

Viz rovněž článek Zuzany Marie Kostićové.

Literatura

Klokočník J., Kostelecký J., Vondrák J., Vítek F.: Astronomická a neastronomická orientace význačných starověkých staveb Mesoameriky a další pozoruhodnosti z cesty do Mexika, Guatemaly a Hondurasu na jaře r. 2005, preprint No 208, Astronomický ústav AV ČR, Ondřejov 2005.

Poznámky

1) R. H. Fuson: Annals Assoc. Amer. Geogr. 59, 494–510, 1969/5.
2) Při měřeních jsme používali přesný „důlní“ kompas a příruční GPS. Měřili jsme v r. 2003 v Monte Albánu, Mitle, La Ventě, Palenque, Uxmalu, Kabáhu, Sayilu, Labně, Dzibilchaltúnu, Chichén Itzá, Cobá a Tulumu. K tomu jsme na jaře r. 2005 přidali Teotihuacán, El Tajín, Tres Zapotes a Izapu v Mexiku, Kaminaljuyú, Quiriguá, Tikal a Uaxactún v Guatemale a Copán v Hondurasu.
3) Podle nejnovějších objevů v guatemalském San Bartolu existovalo plně rozvinuté mayské písmo již ve 3. století př. n. l. To mluví spíše pro souběžný vývoj olmécké a mayské kultury (Science 311, 1281, 2006 a 311, 1249, 2006).
4) O podrobném a všestranném rozboru předmětu referoval J. B. Carlson (Science 189, 753, 1975).
5) Nature 5542, 390–391, 1976; www.dartmouth.edu/~izapa.
6) Korelace podle J. T. Goodmana, H. J. Martínéze a J. E. Thompsona se využívá k převodu dat mayského kalendáře na data kalendáře křesťanského. Existují i jiné korelace – viz Vesmír 83, 568, 2004/10; 83, 562, 2004/10.
7) Valdivická Venuše je soška velká asi jako naše Věstonická Venuše. Lze ji vidět v muzeu v Salinasu, asi 150 km na sever od ekvadorského Guyaquilu. Pochází z období 1200–1400 př. n. l. Kultura Valdivia začíná již někdy okolo r. 4000 př. n. l. a zneklidňuje archeology tím, že ony sošky ukazují lidičky jiných rysů, než jaké mají místní obyvatelé.
8) Pro představu: podle technické normy (ČSN) se šířka současných silnic pohybuje mezi 6,5–11,5 m, čtyřpruhová dálnice má šířku 27,5 m.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorovi

Jaroslav Klokočník

Prof. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc., (*1948) vystudoval geodézii na ČVUT v Praze. V Astronomickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Ondřejově se zabývá dráhovou dynamikou umělých družic Země, družicovou altimetrií a gradientometrií. Od r. 2009 je profesorem na katedře vyšší geodézie Stavební fakulty ČVUT. Přednáší družicovou altimetrii na FSv ČVUT v Praze. (http://www.asu.cas.cz/~jklokocn; e--mail: jklokocn@asu.cas.cz)

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné