Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

„Darwinizmus je mrtev“ – a co dál?

 |  14. 9. 2006
 |  Vesmír 85, 560, 2006/9

Téměř přesně před sto jedním rokem, v červnu 1905, psal filozofující zoolog, jednatřicetiletý soukromý docent české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze Emanuel Rádl (1873–1942) předmluvu k prvnímu dílu knihy, jejíž úplný český překlad, komentovaný a doplněný o novější literaturu, nyní vychází. Monumentální výklad dějin biologického myšlení nakonec v celém rozsahu obsáhl období od renesance až po začátek 20. století; výklad osobitě pojatý a bezprecedentně nový, čtivý skoro jako detektivní příběh – ve své době stejně jako dnes. Z knihy se právem stalo světově proslulé dílo, které bylo zpřístupněno čtenářům německé, anglosaské i iberoamerické jazykové oblasti a které patří dodnes ke klasickému fondu této tematiky; ovlivnilo řadu filozofů a historiků, zabývajících se zejména vznikem vývojových teorií a darwinizmu. Kniha rozhodně není tím, co si obvykle pod dějepisem vědy představujeme – suchým výčtem dat, jmen a událostí.

Za jednotlivými výklady a smělými soudy stojí neustále Rádlovy vlastní nezodpovězené otázky, kterými byl k psaní díla přiveden: Co je život a co věda o životě? Jaké představy a předpoklady stojí za přístupem k životu v té či oné historické epoše, u toho kterého badatele? Tento přístup k dějinám vědy a myšlení, neustále se tázající po povaze vědecké pravdy, po smyslu všech těch minulých vědeckých projektů a zápasů, po jejich souvislosti s naším dnešním porozuměním životu, je tím, co činí Rádlovu knihu tak podivuhodně živou a podnětnou dodnes a právě dnes.

V dnešním uspěchaném, na úspěch zaměřeném prostředí se dějiny biologie často omezují na krátké, zdvořilostní úvody k učebnicím, do omrzení opakující dobře známé pravdy, a k tomu se zmíní asi tucet jmen z dob minulých. Mezi nimi vždy budou zastoupeni Darwin, Mendel a Watson s Crickem, k nim se připojí pár dalších podle zaměření dané učebnice; v našich krajích bývá slušné vzpomenout i nějakého toho Čecha. Všechny tyto postavy nám však z čistě praktického hlediska mohou být lhostejné, při svém „dělání biologie“ se bez nich snadno obejdeme. Je dobré o nich vědět, ale číst je? – proč? Máme jiné starosti než se dozvídat, co ti „staří“ na rozdíl od nás ještě nevěděli a v čem se dosud mýlili, nebo naopak si potvrzovat, co dnes platného ta či jiná „pokroková postava minulosti“ už znala a zastávala. Nenapadne nás, že by staří mohli vědět také něco, co pro změnu nevíme zase my; cosi, co bylo zapomenuto nebo zůstalo nepochopeno – vždyť věda využívá jen to, co se jí právě hodí, co je užitečné a funkční.

Vědec se obvykle nezajímá o minulost vlastní vědy, neboť se domnívá, že jeho věda stojí na vrcholu dosavadního vývoje a že své současné vědění čerpá přímo ze skutečnosti. „Ve vědě, na rozdíl od filozofie, lze jasně prohlásit, že některé hypotézy jsou už dávno mrtvé a že nemá smysl hádat se s jejich autory“ – tento současný výrok jednoho významného a u nás populárního biologa přesně vystihuje rozšířené přesvědčení, že věda jen postupně a stále dokonaleji odhaluje to, co tady – v zahalenosti – vždy už nějak bylo, platilo, fungovalo a čekalo jen na svoje objevení či rozšifrování. Vědce proto nemusí zajímat, jak totéž horšími metodami a technicky méně kvalitními přístroji poznávali vědci dřívější.

Rádlovo hledisko je právě opačné: Žádná z hypotéz nemusí být ještě mrtvá a hádat se s jejich autory smysl má. V předmluvě k 1. vydání prohlašuje: „Dnešní biologie nezávisí jen na svém pravém objektu, tedy na struktuře, způsobu života, vývoji organizmů apod., nýbrž je bytostně závislá také na způsobu, jak biologii chápali naši předchůdci.“ A doplňuje v předmluvě k 2. vydání: „Zkoumání přírody je lidskou záležitostí, dějiny vědy jsou dějinami lidských osudů.“ Toto nenápadné a zdánlivě samozřejmé zjištění obsahuje další důvod, proč je zájem o minulost vědy důležitý. Věda je vždy více než pouhým postupným zákonitým, tj. nutným zjevováním vždy už platné pravdy o vždy už dané, stálé a hotové skutečnosti.

Rádl pokrok poznání v dějinách vědy nepopírá; ten však nepředstavuje vlastní předmět dějepisce. Historik vědy totiž nesmí vycházet z žádné předem dané představy o cíli, k němuž věda směřuje; taková představa totiž závisí na stavu současné vědy a s ním se i mění. Předmětem dějepisectví vědy je její minulost, a ta nezávisí na jejím přítomném stavu, naopak: to nynější kritéria závisejí na minulých událostech, z nichž povstala. Náleží sem jak dějiny „pravdy“, tj. toho, co dnes za pravdu uznáváme, tak i dějiny „omylů“, toho, co dnes za mylné považujeme. Historikovým předmětem je celá epopej „dobrodružství poznání“. Dějiny vědy – uzavírá Rádl – se svou povahou nikterak neliší od dějin politiky nebo náboženství. Věda je především lidskou záležitostí, lidským údělem, odehrává se skrze osudy jednotlivců – myslitelů, badatelů, objevitelů – jak úspěšných a vlivných, tak neúspěšných a zapomenutých. Předmětem Rádlova dějepisného vypravování, jak sám na jednom místě uvádí, byly „ne abstraktní pravdy, nýbrž konkrétní lidé, čemu věří a jak věří, způsob, jakým pod dojmem své víry se dívají na svět“.

Zdá se podivné, že v knize o dějinách vědeckých teorií vystupuje takto významným způsobem cosi, co Rádl nazývá střídavě vírou, osobní pravdou či přesvědčením. Názory, postoje a představy konkrétních lidí mají zjevně přednost před abstraktní pravdou. Rádl totiž dospěl k poznání, že objektivita vědy, dosahovaná pomocí jejích racionálních nástrojů, ať pojmových, myšlenkových, technických či institucionálních, je vlastně jen opakovaně sjednávaný konsenzus – dohoda pro možnost komunikace, tj. součinnost v poznání, sdělování poznatků, sdílení vědění a společný podíl na poznávané skutečnosti. Historie tohoto neustálého „sjednávání“ světa v proměnách časů se mu stává vlastním předmětem zkoumání a také otázkou, která v sobě skrývá neustálé napětí. Vědění se ustavuje v historických událostech vždy jedinečného setkávání obou faktorů: nadání a podání.

Objevem dějinnosti poznání Rádl o půl století předešel teoretiky a historiky vědy, jakými byli K. Popper, T. S. Kuhn nebo P. Feyerabend a další. Ti se vedle našeho Rádla jeví v jistém smyslu pouhými epigony. Svými zjištěními, že vědecké poznání je v podobě průběžného objektivistického konsenzu neustále vystaveno novým sebedestrukcím, že neroste pokrokem, nýbrž se proměňuje dramatickými zvraty a transformacemi, halasně dělali „díru do světa“. Naproti tomu Rádl zřejmě měl takovouto představu dějinnosti vědy a evoluční pojetí pravdy z ní plynoucí za samozřejmé. Snad tomu bylo proto, že evoluční povaha vědy se Rádlovi ukázala na příkladu teorií biologických, na dějinách poznání živého; biologie se takto předvedla biologovi, zaměřenému z povahy věci na proměnlivost a vývoj svého předmětu, a evolučně uvažujícímu. Naproti tomu pozdější filozofové vědy došli ke svému evolučnímu či revolučnímu vědosloví na základě zkoumání tradičních vzorů – fyziky, chemie, astronomie a matematiky, jejichž předmět se zdál pevněji určený a neměnný; tím otřesnější bylo jejich zjištění.

Rádl, sledující dějiny teorií biologických, v prvním svazku opakovaně naráží na skutečnost, že novověká přírodověda byla při svém vzniku určena zejména mechanikou a fyzikou. Proto život působil od samého začátku jaksi rušivě: jeho svébytnost nebyla vědou ani rozpoznána – natož akceptována a využita. Vždyť nová zvláštní věda s názvem biologie se rodí teprve na začátku 19. století! Živé bylo vystavováno snaze zahrnout vše pod tytéž obecné zákony mechaniky, fyziky či chemie. Nauku o živém – jak nám předvádí Rádl – dobrá společnost zakladatelů novověké vědy mohla směle vyloučit. Většina biologů, fascinována čistotou a bezrozporností tehdejší fyziky, se vydala klopotnou cestou fyzikalizace živého – i za tu cenu, že se jim z jejich vědy život opakovaně vytrácel. Jiní se s nimi přeli na život a na smrt a tomuto umrtvování se pokusili vzdorovat. Ani oni se však nevymanili z fascinace ideálem fyziky a raději navrhovali prapodivné, ba ezoterické teoretické konstrukce, kterými chtěli naopak fyziku o život obohatit. Takové teorie byly těžko přijatelné a hned následující generace jim přestávaly rozumět. Tak mechanicisté i vitalisté činili vše, aby udělali ze života vědu; přispěli však k jeho pochopení? Čtyřsetleté dějiny těchto zápasů nám Rádl podává z pohledu situace na přelomu 19. a 20. století.

Zvrat v našem vztahu ke skutečnosti a změna v pohledu na postavení člověka v kosmu se podle Rádla ohlásily v předminulém století v evolučním učení, tedy právě na půdě biologie. Toto znamení Rádl jasnozřivě postřehl a skvěle vystihl v rozsáhlých výkladech druhého svazku. Jeho výklad Darwinovy teorie jako pokusu nahradit tradiční vědeckou racionalitu historickou narativitou (vysvětlit vyprávěním) představuje zlatý hřeb jeho díla. Rádl ukazuje, že vývojová nauka nebyla vůbec „vědecká“: znamenala faktický rozchod s tradiční vědeckostí, a tím i s celou duchovní tradicí západního myšlení. Jeho rozbor „sporů o Darwina“ a následných osudů vývojové nauky patří ke skutečným myslitelským skvostům, jejichž zásadní přínos zůstal nedoceněn. Rádl ukázal, že klasický darwinizmus byl skutečným pokusem postavit biologické myšlení nikoliv na racionalizmu, nýbrž na dějinnosti. Právě my můžeme vidět, jak současná neodarwinistická syntéza, jejíž nástup Rádl rozpoznal už u Weismanna, jde vlastně proti smyslu původního Darwinova učení. Jako by biologie byla opět vedena snahami – dodnes úspěšnými – dopad evolucionizmu prostřednictvím neodarwinistických výkladů co nejvíce zmírnit, a tak zneškodnit, či alespoň zamaskovat fatální důsledky původního vývojového scénáře ani ne tak pro náboženství a víru (jak se stále má za to), jako pro samotný racionalizmus objektivní vědy. S neodarwinizmem Rádl v té či oné formě počítá a heslo „Darwinizmus jest mrtev!“ znamená právě konec darwinizmu klasického, jeho transformaci do racionalizované nauky. Jako Darwinova vývojová nauka odhalila dějinný rozměr živé přírody a postavila jej proti představě neměnné skutečnosti, tak Rádlovy dějiny poznání života nám otevírají dějinný obzor poznání a předestírají jej na důkaz proti předsudku neměnné objektivní pravdy.

Jestliže se věda vyvíjí, pak v podobném smyslu, v jakém se vyvíjí život podle klasického darwinizmu: každý skutečný vědecký výkon, poznatek, pojem, teorie, metoda nebo doktrína jsou jedinečné, a tudíž přinášejí s sebou něco nového, co obohacuje nejen nás (naši znalost skutečnosti), nýbrž skutečnost samu, tak jako každý nový druh, který se objeví na tváři planety. Ta jím v nějakém smyslu rovněž činí novou zkušenost o sobě, a v ní se pak vyvíjí její nová skutečnost. Ovšem zkušenost v jakém smyslu? A co dnes míníme vývojem skutečnosti? Dejme ještě jednou promluvit Rádlovi: „Jako v mnoha ostatních hlediscích věříme obvykle, … že lidé rozuměli tenkrát pod zkušeností totéž co my dnes. Chybějí nám kritické dějiny pojmu zkušenosti, stejně jako dějiny většiny jiných ve vědě užívaných pojmů. Takové dějiny by nás poučily, že pojem zkušenosti, který užívá moderní věda, se časem mění.“ Tímto prizmatem ať čtenář přijímá předkládanou knihu.

Upravená verze úvodu ke knize.

Viz také ukázky z Rádlových dějin.
RUBRIKA: Nad knihou

O autorech

Tomáš Hermann

Anton Markoš

Zdeněk Neubauer

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné