Kdy šel moderní člověk přes Mladeč

Zveřejnění dat získaných pomocí radioaktivního uhlíku přímo z kosti anatomicky moderních jedinců obrátilo opět pozornost k pleistocenním nalezištím v Mladečských jeskyních na Moravě. Svým stářím kolem 30 tisíc let nejsou lidské pozůstatky z Mladče nejstarším výskytem anatomicky moderního člověka na evropském kontinentě, jak se při té příležitosti zjednodušeně uvádělo v tisku. Od roku 2003 náleží toto prvenství fragmentům lebek nalezeným hluboko v jeskynním systému Peºtera cu Oasev Rumunsku. Výsledky datování lidské kosti pomocí radioaktivního uhlíku tam dosáhly 34–36 tisíc let před současností. Oba údaje jsou ovšem nekalibrované a jejich reálná hodnota bude o několik tisíciletí vyšší.

Připomeňme si, že na Předním východě dosahují nálezy kosterních pozůstatků moderního člověka stáří 90 tisíc let a ve východní Africe až 200 tisíc let (což ostatně předvídaly i výpočty genetiků). Tento soubor lidských pozůstatků, byť úlomkovitých a nalézaných ve velkých časoprostorových rozestupech, vymezuje velmi zhruba trasu, jíž naši předkové migrovali z tropických oblastí k severu, do prostor osídlených tenkrát ještě neandertálci. A na této trase zaujímají Mladečské jeskyně významné místo jakési „konečné stanice“.

Hlavní soubor lidských kosterních pozůstatků a artefaktů získal v tamním „Dómu mrtvých“ v letech 1881–1882 vídeňský badatel Josef Szombathy a uložil jej v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Pozdější nálezy J. Kniese, J. Fürsta a J. Smyčky se dostaly převážně do Moravského zemského muzea v Brně, avšak značná část jich byla zničena na samém konci 2. světové války.

Pokud chceme v této jeskyni pracovat, musíme počítat s tím, že nálezové vrstvy svrchního pleistocénu jsou již odstraněny a jejich pozůstatky při stěnách umožňují pouze revizní pozorování omezeného rozsahu (např. rekonstrukci původního povrchu a její interpretaci).

Iniciativy při komplexním zpracování tohoto unikátního materiálu se ujali vídeňští kolegové, kteří pod vedením antropoložky Marie Teschler-Nicolové připravují obsáhlou monografii. Jednou z klíčových otázek bylo datování pomocí radioaktivního uhlíku.

V posledních letech, kdy byla tato metoda použita pro celý soubor lidských fosilií z Evropy, totiž řady kandidátů na nejstarší anatomicky moderní Evropany prořídly. Ukázalo se, že nálezy z jeskyní Velika Pečina v Chorvatsku a Vogelherd v Německu jsou podstatně mladší (jde o neolit) a podobně jsme v našem materiálu z Českého krasu přehodnotili nálezy ze Zlatého koně u Koněprus (pozdní glaciál) a z jeskyně Svatého Prokopa (mladší pravěk).

Lidské kosterní pozůstatky z Mladče byly dosud datovány pouze průvodními artefakty – typickými kostěnými hroty oštěpů, tedy projektily – které je rámcově zařadily mezi aurignacké kultury (stáří 38–28 tisíc let). Pokusy datovat přímo lidskou kost byly až dosud neúspěšné pro nedostatek kolagenu. V roce 2002 jsme zveřejnili data získaná z vrstev travertinu zachovaných na jeskynní stěně poblíž místa nálezu. Podle údajů nálezců měl totiž být tento travertin s antropologickými nálezy zhruba stejně starý. Získali jsme data 35–34 tisíc let.

Přímá data z lidské kosti, která se podařilo získat vídeňským kolegům (Nature 435, 332–335, 2005), mají ovšem prioritu. Rámcově lze říci, že z mezí našich předchozích očekávání nevybočují: první dva Szombathyho nálezy (č. 1–2) jsou nyní datovány k 31 tisícům let, zatímco ostatní (č. 8–9a) oscilují kolem 30 tisíc, pouze jeden nález z Mladče (uváděný jako 25c) je datován až na 26,3 tisíce let (stále mluvíme o nekalibrovaných datech). To je dáno buď kontaminací, nebo delším intervalem ukládání lidských těl v tomto prostoru.

V té souvislosti je třeba dodat, že Mladečské jeskyně nebyly lokalitou běžně osídlenou, lidská těla spolu s nápadnými artefakty (již zmíněnými kostěnými hroty a provrtanými ozdobami ze zvířecích zubů) se do nitra jeskynního systému zřejmě dostávala vertikálními puklinami, komíny. Jak ukazuje naše rekonstrukce původního povrchu jeskynního dna, Szombathyho nálezy ležely na plášti suťového kužele pod jedním z takových komínů. Tak se tenkrát s mrtvými lidskými těly zacházelo, zřejmě to byla jedna z forem rituálního pohřbívání, která si udržovala svůj význam napříč tisíciletími až do konce pravěku.