Od šimpanze k člověku a zpět

Koncem loňského roku se na našem knižním trhu objevila další kniha z klávesnice Jareda Diamonda. Autor není neznámý ani českým čtenářům, kteří si mohli již přečíst jeho knihy o evoluci sexuality „Proč máme rádi sex“ (Vesmír 82, 537, 2003/9) a „Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel“ (viz ukázku ve Vesmíru 80, 516, 2001/9). Druhá ze zmíněných knih mu vynesla prestižní Pulitzerovu cenu. Paradoxně se s jeho první popularizační knihou (The third chimpanzee, Harper Collins, New York 1993) setkáváme v překladu až nyní. Odborná dráha Jareda Diamonda bude jednou lahůdkou pro historiky vědy. Ve věku úzké specializace, kdy často nerozumíme ani práci kolegy u vedlejšího stolu, představuje Diamondovo tažení různými obory, počínaje ekologií a konče lingvistikou, jev patřící spíše do 19. století. Přestože vystudoval lékařskou fyziologii, v odborných kruzích si vydobyl pevnou pozici především ekologicko-evolučními studiemi o ptácích. Široké veřejnosti je však znám díky svým popularizačním knihám z evoluční antropologie.

Hlavní motiv k napsání „Třetího šimpanze“, s nímž se autor ani netají, je obdobný jako u popularizačních prací Konrada Lorenze, např. „Takzvané zlo“ či „Osm smrtelných hříchů“. Oba pánové se domnívají, že s lidstvem je to jaksi nahnuté (obávají se ekologické katastrofy, nukleární války apod.) a jedinou cestou jak katastrofě předejít je poznání lidské přirozenosti. Jinými slovy poznání tendencí chování vzešlých v důsledku naší evoluční minulosti. Motiv blížící se apokalypsy je sice, jak připomíná překladatel, jedním z lidských evergreenů, určitě to však není důvod k smetení probírané problematiky ze stolu s argumentem „takovejch už bylo“.

Kniha je rozdělena do pěti částí. Autor se postupně snaží seznámit čtenáře s nejdůležitějšími znaky, jimiž se lišíme od svých nejbližších příbuzných, šimpanzů. Nejprve se poměrně v krátkosti zabývá poznatky klasické paleoantropologie. Zaměřuje se především na dobu před 40 tisíci let, kterou nazývá „doba velkého skoku“. Po dlouhých obdobích téměř neměnné technologie výroby kamenných nástrojů se náhle v této oblasti vytvořila značná kulturní různorodost. Navíc vznikla i keramika, objevily se první skalní malby apod. Diamond se domnívá, že hlavním důvodem „velkého skoku“ byl vznik řeči. Komunikační výhody, které lidská řeč má, jsou nasnadě. Bohužel si vůbec neklade otázku, proč řeč vznikla právě v tomto období.

Tématem druhé části jsou specifika lidské sexuality a výběru partnera a do určité míry se tak kryje s jeho knihou „Proč máme rádi sex“. Poněkud provokativně přichází s tezí, že variabilitu lidských populací (pro konzervativce „ras“) nelze vysvětlit jen jako působení lokálních selekčních tlaků (např. slunečního záření na kůži, vlhkosti na tvar nosu apod.), významnou roli mohl hrát pohlavní výběr.

Třetí část je zřejmě nejméně sourodou částí knihy. Autor se na jedné straně věnuje aktivitám zvířat, které je možné přirovnat k řeči a umění, tedy oblastem, které jsou často považovány za doménu vlastní pouze lidskému druhu. Na druhou stranu se pouští do témat inteligentních bytostí z vesmíru či konzumace alkoholu a dalších drog.

Ve čtvrté části se Diamond přesunuje na půdu kulturní antropologie, historie a archeologie a snaží se odpovědět na otázku, která bije do očí při pohledu na současnou mapu světa: Proč Evropané, jejich kultura a jazyky dominují současnému světu? Odpověď však nachází v ekologických podmínkách vhodných pro domestikaci a zemědělství spíše než v kulturní nadřazenosti evropské civilizace, jak by mnozí rádi slyšeli.

Poslední část knihy je věnována vymírání rostlin a živočichů v důsledku lidské aktivity. Diamond na příkladech mnoha předindustriálních kultur od Oceánie přes Madagaskar až po Ameriku oponuje rousseauovským příznivcům, kteří vidí vybíjení živočichů jako důsledek zkaženosti moderní civilizace. O důsledcích vymírání a podílu člověka na něm se vedou vášnivé debaty. Zmizení některých druhů nemusí nutně ohrožovat naši existenci. Jak však v doslovu připomíná Daniel Frynta, vymíráním jednotlivých druhů rostlin a živočichů, ale také lidských kultur přicházíme především o rozmanitost. Pokud je pro nás různorodost hodnotou sama o sobě, pak je bezpochyby čeho litovat.

S Diamondem lze určitě v mnoha náhledech polemizovat. Například konzumaci drog, tedy látek, které člověku evidentně na zdraví nepřidají, považuje za specificky lidskou aktivitu. Při hledání evolučního vysvětlení fenoménu, který na první pohled fitness daného jedince snižuje, si bere inspiraci v hendikepové teorii Amotze Zahaviho. Podle Diamonda konzumenti alkoholu, tabáku či jiných drog ukazují, že jejich celkový fyzický stav musí být skutečně vynikající, když jsou schopni být v kondici i přes požívání látek zdraví škodlivých. Na tomto příkladě je, podle mého, dobře vidět, jak bezelstná přednost dávaná evolučním (tj. ultimátním) vysvětlením před vysvětleními např. fyziologickými (tj. proximátními) může být na škodu věci (o problematice proximátních a ultimátních vysvětlení viz Vesmír 79, 92, 2000/2). Domnívám se, že daleko elegantnějším vysvětlením pro konzumaci drog je fakt, že shodou okolností stimulují stejné mozkové systémy, které jsou v chodu v situacích vyvolávajících štěstí, euforii apod. Tento příklad pouze ukazuje na to, že evoluce není optimalizující. Navíc o drogách jako lidském specifiku by mohli vyprávět opilí papoušci kakadu, jejichž život v době zrání ovoce končívá pod koly aut.

Někomu se také může příčit určitá snaha o záchranu světa, na kterou jsou našinci po zkušenostech minulého století poněkud citliví. Rozhodně však Diamondovi nelze upřít schopnost klást zajímavé otázky a obrovskou šíři záběru, jímž své teze dokumentuje. Pro čtenáře, které zajímají důvody pádu mnoha předchozích civilizací z pohledu ekologa, přichází Jared Diamond se svou nejnovější knihou Collapse: How societies choose to fail or succeed (Kolaps: Jak si společnosti vybírají úspěch či pád). Třeba se jí vbrzku dočkáme i v české verzi.