„Sen“ císařského matematika

Záměr tohoto díla je obdobný jako zámysl Galileiho Dialogu o dvou systémech světa: beletristickou formou předložit argumenty ve prospěch Koperníkova systému. Keplerova pedagogická metoda je však značně odlišná. Základní myšlenkou Snu je vylíčit, jak by se jevil pohled na hvězdy, Slunce, planety a Zemi z Měsíce, a ukázat, že i pro obyvatele Měsíce by se zdálo v prvním kroku přirozené předpokládat, že jejich svět ve vesmíru stojí a nebeská tělesa se otáčejí. Vyznavač ptolemaiovského systému bude samozřejmě tvrdit, že je to pohled chybný, a to ho má dovést k poznání, že stejně chybné je i jeho přesvědčení o nehybnosti Země.

Konstrukce knihy je dosti složitá. Kepler líčí sen, v němž čte knihu, již napsal Islanďan Duracotus. Ten se jako chlapec pět let vzdělával v astronomii u Tychona Braha. Po návratu na Island mu jeho matka, kořenářka lehce vládnoucí magií, zprostředkuje konzultaci s duchem, který cestuje z Měsíce na Zemi a zpět, a duch Duracotovi vypráví o svých zážitcích a pozorováních. Toto vyprávění nás nejen seznamuje s „měsíční astronomií“, ale také podává průřez vědeckými představami Keplerovy doby.

Keplerovo vyprávění je tedy svědectvím z druhé, resp. třetí ruky. Proč je kniha koncipována tak složitě? Vždyť Kepler se ve snu mohl na Měsíc přenést sám. Prostředník Duracotus byl ovšem učenlivým žákem Braha, tedy muže, jehož vědeckých zásluh si Kepler velice vážil, jenž však sám příznivcem koperníkovského systému nebyl. Duracotovo prozření má zde tedy jasný význam. Svou roli sehrála asi i podobná obava, jaká sužovala Duracotovu matku. Ta svého syna nabádala, aby nic nesepisoval, „protože věda má mnoho nebezpečných nepřátel, kteří pomlouvají to, co pro tupost mysli nechápou, a stanovují zákony nespravedlivé vůči lidskému rodu“. Proč ale tedy Kepler nelíčí prostě cestu na Měsíc, kterou ve snu vykonal jeho hrdina, a vnáší tam ještě dalšího prostředníka? Mohli bychom shledávat další důvody, ale naše otázka je podobná, jako kdybychom se ptali, proč např. William Blake neříká ve svých básních stručně a jasně, co má na mysli, nýbrž používá složité poetické obrazy. Prostě proto, že Keplerův Sen není jen populárněvědecký výklad, nýbrž zároveň literární dílo, plné jinotajů a příměrů, které přesahují základní kostru příběhu.

Mohl jsem samozřejmě zvolit příklad kteréhokoli básníka. Symbolika některých Blakeových básní je ale natolik složitá, že k nim existují slovníky jeho mytologie, bez nichž je velice obtížné pochopit, co chtěl básník říci. Kepler se ovšem chová ke čtenáři laskavěji, potřebuje, aby dílo bylo interpretováno vcelku jednoznačně. Proto je sám doplnil množstvím poznámek, v souhrnu rozsáhlejších než vlastní příběh. Ty nám dávají nejen nezbytná vysvětlení symboliky, ale především řadu doplňujících informací z astronomie i z dobových představ přírodovědeckých, zeměpisných a fyziologických. Stále nám však ponechávají prostor k vlastnímu snění nad Snem a domýšlení užitých obrazů.

Všimněme si třeba samotného ducha, z jehož vyprávění Duracotus čerpá. Pokud by nám Keplerova poznámka nevysvětlila jinotaj, který je v tom obsažen, mohli bychom se domnívat, že v skrytu duše koketuje s hermetickými praktikami. Jenže Kepler ztotožňuje duchy s vědami a vypravěče s tou nejvznešenější – s astronomií. Svůj jinotaj zdůvodňuje etymologickou příbuzností slov „démon“ a „vědění“ v řečtině. Démoni šplhají (jako po žebříku) po měsíčním stínu při zatmění Slunce a zpátky zas po zemském stínu při zatmění Měsíce. A to je možná opět jinotaj: měsíční, ale především sluneční zatmění byla a jsou důležitým zdrojem vědeckých informací.

Základní text Kepler dokončil v roce 1608, tedy více než patnáct let před vydáním Galileiho Dialogu. Dílo však vyšlo až posmrtně v r. 1634. Kepler se k němu stále vracel, upravoval je a obohacoval poznámkami reflektujícími i pozdější objevy. Vydání oddaloval z obav před možným nařčením z kacířství, zesílených strachem, že by to mohlo uškodit jeho matce, jež je částečně předobrazem matky Duracotovy. Keplerova matka byla bylinářka a Kepler ji v procesu osobně hájil před obžalobou z čarodějnictví, na jejímž základě strádala čtyři roky ve vězení.

Laudatio

Z toho, co jsem napsal, je asi patrné, jak obtížným úkolem byl překlad díla. Správná interpretace i volba terminologie, jež v Keplerově době nebyla zdaleka ustálená ani v latině, vyžadovala značnou astronomickou, ale i kulturněhistorickou erudici a samozřejmě výbornou znalost latiny. Překladatelský tým manželů Hadravových, tvořený klasickou filoložkou a astrofyzikem, tyto požadavky bohatě splňuje. Navíc vládne obratně českým jazykem, jak už ukázal na kritickém vydání Traktátů o astrolábu Křišťana z Prachatic a překladu Brahových Přístrojů obnovené astronomie. Dílo doplnil zasvěceným doslovem a více než třemi stovkami velice pečlivě zpracovaných vysvětlivek. A hlavně nám předkládá text příjemně čitelný pro současného čtenáře, byť zachovávající dobový kolorit.

Nemenší chválu je třeba vzdát i nádherné grafické úpravě a výběru kvalitních ilustrací. Zásluhu na tom má kromě autorů jistě i řada lidí z nakladatelství, které je třeba pochválit také za to, že cena této téměř bibliofilie zůstala přijatelná, byť to částečně umožnil grant Evropské unie.

Vyslovil jsem zde tedy mnoho chvály na adresu všech, kdo pomohli další z „klenotů nejdražších v pokladnu přenést své vlasti“. Ovšem jak napsal Karel Havlíček: „Kdo by nechválil Klopstocka, ale kdo by ho četl!“

Díla klasiků jsou jistě významnou součástí kulturního dědictví, ale stojí za to je číst? Z toho, co jsem zatím napsal, je asi jasné, že kniha zaujme každého, kdo se hlouběji zajímá o historii astronomie. Je však zajímavá i pro běžného čtenáře, jehož zájem o historii vědy není nijak vyhraněný? Koneckonců snad alespoň čtenáři Vesmíru nepochybují o tom, že se Země točí, a co se týče ostatních dobových vědeckých poznatků, jsme dnes o kousek dále. Četba původních textů nám jistě pomáhá porozumět „duchu doby“, kdy vznikaly, ale není astronomie v dějinách lidstva přeci jen jaksi okrajovou záležitostí?

Kupodivu není. Úloha vědy vůbec v lidských dějinách je obecně podceňována. To by ovšem byla látka na delší esej, proto se přidržme jen astronomie v Keplerově době. Pomiňme nyní souboj ptolemaiovského a koperníkovského systému, jehož filozofický význam se vcelku uznává, i když často ne úplně správně chápe. Přejděme i to, že na základě keplerovské astronomie vznikla celá newtonovská fyzika se všemi svými důsledky pro technický rozvoj i evropské myšlení, a všimněme si významu tehdejší astronomie jako čistě ekonomického faktoru. Nikdo jistě nepochybuje o významu zámořských cest pro ekonomický i politický vývoj Evropy a astronomie byla v 17. století nezbytnou navigační pomůckou mořeplavců. Až do počátku 18. století, kdy v užívání vešly dostatečně přesné chronometry, bylo možno určovat zeměpisnou délku pouze astronomickými prostředky, ale astronomická měření byla důležitá i potom. Zůstaneme-li doma: Astronomické měřicí metody a přístroje nalézaly uplatnění i v pozemské kartografii a geodézii, a jak uvádí skvělý historik vědy Zdeněk Horský v knize Kepler v Praze (Mladá fronta, Praha 1980), přesná geodetická měření byla nezbytná např. v důlních dílech či při zakládání rybníků. Ostatně kartografii se věnoval i Kepler sám.

Z tohoto hlediska se nám lidé jako Brahe či Kepler nejeví coby snílkové žijící mimo pozemskou realitu, jimiž ve skutečnosti nebyli, a rozplývá se nám obraz astronomie rudolfínské doby jen jako nějakého teoretického rámce astrologie (i když horoskopy představovaly finančně lákavý melouch i pro Keplera). Navíc nám Keplerovy poznámky v náznacích prozrazují o jeho době řadu věcí, jež s astronomií bezprostředně nesouvisejí. Ten nejdůležitější důvod proč číst Keplerův Sen jsem ovšem uvedl už dříve: je to pěkné, literárně hodnotné čtení.

Buďme tou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí

Vydání Keplerova Snu má i aspekt vlastenecký – jeho jádro vzniklo během Keplerova plodného dvanáctiletého působení v Praze a hned na začátku je zmiňována česká kněžna Libuše. Jsme hrdí na to, že Brahe a Kepler v Praze působili, zároveň však máme trochu trapný pocit, že se chlubíme cizím peřím – jakou zásluhu má české prostředí na tom, že při dvoře habsburského panovníka působili významní cizinci? Nějakou snad přece.

Jedním z důvodů, proč Brahe přišel do Prahy, byla jeho dlouholetá písemná vědecká spolupráce s význačnou českou vědeckou osobností Tadeášem Hájkem z Hájku. Kepler sem přišel na pozvání Braha, ale i on zde našel kromě Hájka důležité české spolupracovníky a přátele. S rektorem pražské univerzity Martinem Bacháčkem z Neuměřic, na kterého v poznámkách ke Snu vzpomíná, prováděl pozorování s „camerou obscurou“. Supernovu z roku 1604, která je označována jeho jménem, špatně vidící Kepler neobjevil, na její vzplanutí ho upozornil Jan Brunovský, bývalý mořeplavec a v té době „meteoroscopus“, pozorovatel jevů v ovzduší u vicekancléře Korraducia. A konečně partie Keplerovy Optiky, zabývající se funkcí lidského oka, vznikly ze spolupráce se známým Janem Jesseniem a ke Keplerovým přátelům patřil i Václav Budovec z Budova.

Nikdo z těchto vědců nebyl hvězdou Keplerovy velikosti, ale přispěli svým dílem a byli důstojnými reprezentanty českého intelektuálního prostředí rudolfínské doby. To, spolu s nábožensky tolerantním ovzduším, drželo Keplera v Praze více než (věčně prázdný) císařův měšec. A naše národní sebevědomí to může hřát možná oprávněněji než zisk medaile na mistrovství světa v hokeji.