Marie Meurdrac: chemie pro dámy

Ženy se v dějinách vědy objevují již od starověku, jak to dokládá kamenný reliéf sumerské kněžky-lékařky datovaný zhruba do 4. tisíciletí př. n. l. První ženské jméno z toho oboru patří Egypťance Merit Ptah, již náhrobní text asi z roku 2700 př. n. l. uvádí jako hlavní lékařku.

V chemických oborech náleží zatím nejstarší známé jméno mezopotamské výrobkyni voňavek Tapputi-Belatekallim (druhá část jména naznačuje, že tato žena měla v uvedené výrobě vedoucí postavení). Žila přibližně kolem roku 1200 př. n. l.

Starověké a středověké vědkyně

Mezi lety 3100–600 př. n. l. se ve vědě vyskytuje zhruba jedno ženské jméno za 250 let, v období 600–200 př. n. l. již dvacet jmen za století, což se obvykle dává do souvislosti s rozvojem řecké vědy. Na konci uvedeného období hodnoty opět klesají na původní nízkou úroveň. Nový vzestup lze zaznamenat v prvních staletích našeho letopočtu, kdy se ženy začaly výrazně projevovat v chemii, resp. v alchymii. Většinu z nich se ale dosud nepodařilo identifikovat. Např. o Kleopatře pouze víme, že nešlo o proslulou ptolemaiovskou vladařku, a z pozdějších opisů známe dvě její díla, „Dialog Kleopatry s filozofy“ a „Výroba zlata podle Kleopatry“. Záhadou zůstává rovněž Marie, uváděná jako Marie Židovka, která žila pravděpodobně na přelomu 2. a 3. stol. n. l. Také její dílo je známo jen z fragmentů citovaných pozdějšími autory, tradičně se jí však připisují objevy řady laboratorních technik, mimo jiné destilace. Šlo sice o postupy v té době již běžné, ale Marie je nejspíš zdokonalila. Její jméno zůstalo zvěčněno v latinském názvu vodní lázně Balneum Mariae.

Následujících více než tisíc let ženy do chemického bádání výrazněji nezasáhly, což však neplatí o jejich roli ve vědě obecně. Kolem roku 1200 se vědou zabývala řada žen, ale následující doba přinesla opět výrazný pokles, který kupodivu trval i v renezanci. Jednou z příčin mohly být dlouhé devastující války (stoletá a třicetiletá) či epidemie moru, i když mužům tyto tvrdé podmínky v rozvoji bádání nebránily. Dalším faktorem omezujícím účast žen ve vědě mohly být čarodějnické procesy, které se táhly zhruba tři sta let, počínaje 14. stoletím. Ženám, které se chtěly věnovat bádání, zvlášť alchymistickému, hrozilo obvinění z čarodějnictví. Mužům kupodivu ne – alchymisté také bývali popravováni, ale jako podvodníci, nikoli s vizitkou čarodějů.

„Damoiselle M. M.“ a tři vydání její knihy

O Francouzce Marii Meurdrac nemáme téměř žádné informace. Víme jen, že byla nejstarší ze sester Madame de la Guette. Ta sice svou sestru Marii zmiňuje ve svých pamětech z roku 1681 mnohokrát, leč nezmiňuje se o tom, že by se zabývala chemií. Zato se o ní dovídáme, že byla provdána za pana Henryho de Vibrac, důstojníka gardy pana de Valois, a že žila na zámku Gros Bois. Neznáme rok jejího narození ani úmrtí. První známé datum v životě této ženy je spojeno s rokem 1666, kdy vyšla její více než třísetstránková kniha „La Chymie charitable et facile en faveur des Dames“ (tedy určená ženám). V tomto vydání není ani zmínka o nakladateli a autorka je uvedena jako „Damoiselle M. M.“. Kniha byla velmi úspěšná, dočkala se tří vydání. V druhém i třetím vydání je jako vydavatel uveden Jean d’Houry, který v předmluvě ke třetímu z nich (r. 1687) zmiňuje, že autorka bohužel náhle zemřela, a tudíž mu již nedodala další slíbené spisy. O úspěchu díla svědčí i jeho dotisk z roku 1711. Z toho všeho vyplývá, že Marie Meurdrac zemřela někdy před rokem 1687. Její kniha je považována za nejstarší chemickou příručku a do jisté míry i učebnici, kterou kdy napsala žena. Potud přibližný obraz autorky, jež v dedikaci knihy vévodkyni de Guiche píše: Věnuji Vám tento malý plod svých rozjímání; může to být zajímavé pro udržení Vašeho zdraví, neboť to uvede řadu prostředků k tomuto účelu... a končí slovy: Vaše nejpokornější a nejoddanější služebnice, Marie Meurdrac.

Spor o vzdělávání žen

Ve Francii bylo vzdělávání žen předmětem vleklých sporů, které se táhly od začátku 15. století. V polovině 17. století začala být tato myšlenka přijímána, a dokonce se objevila pojednání o různých vědeckých problémech určená ženám, i když nešlo o to, aby ženy mohly vědecky pracovat, ale aby dovedly lépe konverzovat v salonech, kde se věda stávala objektem zájmu.

Chemie nebyla ještě koncem 17. století považována za vědu, nicméně její obliba ve Francii stoupala. Postavení žen nebylo tehdy nikterak jednoduché. Bernard Fontenelle, sekretář francouzské Akademie, prohlásil: „Dokonce ženy, přitahovány módou, mají tu drzost, že přicházejí a předvádějí se tak učenému shromáždění.“ Jiné hlasy dodávaly, že přemíra vědomostí činí ženy pedantickými, nudnými a směšnými.

V této atmosféře se Marie Meurdrac pokusila psát dokonce odbornou knihu. V předmluvě přiznává, že se tak stalo po dvouletém váhání, když posléze dospěla k závěru, že ženský rozum je stejný jako mužský (viz úvodní citát). Paní Marie neměla vysokoškolský titul ani povolení provozovat odbornou činnost, zřejmě však měla vlastní laboratoř a povolení obsluhovat pec, základní vybavení každé laboratoře. Od ledna 1551 totiž platil ve Francii edikt zakazující obsluhu pece všem osobám včetně lékařů, pokud k tomu nemají královské povolení. Marie ho zřejmě měla. Protože ale neměla titul ani odbornou licenci, nesměla svoje výrobky prodávat. Jak napsala v předmluvě, rozdávala je chudým a vyzývala všechny, jak čtenáře, tak obdarované, aby na ni vzpomněli v modlitbách a prosili, aby se jí dostalo dalšího osvícení.

Jakou literaturu Marie Meurdrac studovala?

Rodící se chemie došla ve Francii oficiálního uznání. První královský lékař měl mimo jiné povinnost konat veřejné přednášky o chemii v laboratořích Jardin du Roi. V pořadí druhým, jenž zastával tuto funkci, byl Jean Béguin (přibližně 1550–1620), původně lékárník, později studoval medicínu a také báňské dílo. Na chemii hleděl jako na „umění rozdělování a spojování“. Připravil spiritus sulphuris volatilis Beguini, což je polysulfid amonný, a poprvé zmínil „hořlavého ducha Saturnu“, aceton. Z jeho děl zmiňme „Tyrocinium chymium“ (1610), původně sedmdesátistránkový spisek určený začátečníkům, který měl takový úspěch, že se stal bestsellerem a rozrostl se v dalších vydáních až na pět set stran. Velké popularitě se těšila i jeho další učebnice chemie „Les Élemens de Chymie“.

Jedním z jeho pokračovatelů byl Christopher Glaser (datum narození neznáme, zemřel mezi lety 1670–1673). Musel opustit Francii, protože byl podezřelý v „affaire Brinvilliers“, že poskytl Marii Markétě d’Aubray, markýze de Brinvilliers, arzenik, kterým tato dáma otrávila svého otce a bratra (podle F. G. de Pitavala dva bratry a snad i další osoby). Inspirací pro paní Meurdrac nebyl ovšem tento čin, ale Glaserova učebnice chemie „Traité de la Chymie“ (1663).

Glaserův žák Nicolas Lémery (1645–1715) začínal coby lékárnický učeň, několik let cestoval, a posléze se r. 1672 usadil v Paříži, kde vedl lékárnu. V tomto městě proslul svými přednáškami, které doprovázel hojnými experimenty, a r. 1684 získal titul doktora medicíny. Po odvolání ediktu nantského mu jako protestantovi byla lékárna odňata, proto přestoupil na katolickou víru a majetek mu byl navrácen. Roku 1699 se stal členem francouzské Akademie. Kromě přednášek ho proslavila především kniha „Cours de chymie“ (1675), která je dnes považována za první „opravdovou“ učebnici této vědy (obrázek). Vyšla v pěti jazycích a následujících sto let byla jedním z nejvlivnějších pramenů.

Paní Meurdrac měla tedy k dispozici přinejmenším dvě velmi kvalitní učebnice chemie a také mohla chodit na Lémeryho přednášky.

La Chymie charitable

Odborné názory paní Marie jsou obrazem doby, v níž žila. V její knize lze zaznamenat určitý vliv Glaserův – podobně jako on zdůrazňovala, že vše, co učí, je spolehlivé, praktické a užitečné, a velký důraz kladla na kvantifikaci, a to jak výchozích látek, tak produktů. Byla přívrženkyní Paracelsovy teorie tří principů, ¹⁾ přičemž podobně jako Lémery soudila, že předmětem chemie je rozkládání „směsných těl“ s cílem extrahovat z nich právě ony tři principy a že se k tomu má použít rozpouštění a srážení. Na rozdíl od Glasera, Lémeryho a dalších paracelsistů však zůstávala jen u tří principů a nepřidávala k nim navíc dvojici voda a země jako Lémery. Zato tvrdila, že každý ze tří principů je složen z dalších tří, např. paracelsovská sůl se skládá z „le Fixe, le Nitre et l’Armoniac“. Kolísání mezi obecným principem, jakým byla sůl v paracelsovském pojetí, a třemi reálnými substancemi, které měly být jejími složkami, je pro úvahy chemie 17. století typické.

Všechny tři soli vznikají podle Marie Meurdrac z jediného principu, tedy oné paracelsovské soli, a liší se navzájem tím, kolik každá z nich obsahuje zbývajících dvou paracelsovských principů, rtuti a síry, jako příměsí. „Fixní sůl“ má schopnost balzamovat a konzervovat všechny věci, v nichž převažuje. Z toho můžeme vytušit, že šlo nejspíš o chlorid sodný. Naproti tomu „le Nitre“ je prý spojena s paracelsovskou sírou, která jí dodává chuť a zápach. Pokud jde o poslední z trojice, „l’Armoniac“, jsme i dnes na rozpacích, když se dočítáme, že duch a voda nesou amoniak při destilaci. Měla paní Meurdrac na mysli amoniak, nebo salmiak? Sotva to už zodpovíme, stejně jako nerozluštíme její tři druhy síry, „grossier, moyen et subtil“.

Svou knihu rozdělila Marie Meurdrac do šesti částí, v nichž probrala laboratorní operace a jednotky váhy, způsoby separování, zvířata, kovy, přípravu léků a také zásady jak uchovat a zvýšit krásu dam. V této závěrečné části například nedoporučuje používat sublimát (HgCl₂), neboť prý jeho dlouhodobé užívání poškozuje kůži a vede k nevyléčitelným nemocem (tuto velmi jedovatou sloučeninu rtuti tehdy vznešené dámy používaly, aby si vybělily kůži). Důraz klade na rostlinné preparáty, např. „Eau de la Reyne de Hongrie“ (vodu maďarské královny) s neobyčejně širokým spektrem blahodárných účinků sahajících od čištění kůže přes léčení žaludku a plic až po prodloužení života. Návod na tento zázrak prý opsala z rukopisu Jejího Veličenstva Doňi Marie, dcery císaře Karla V. (1500–1558). Doňa Maria ji ujišťovala, že ve svých sedmdesáti letech, nemocná, stižená dnou, dostala tento návod od jakéhosi poustevníka. Preparát měl tak zázračný účinek, že jí okamžitě navrátil zdraví, sílu a také krásu, takže prý jí polský král nabídl manželství. Ona ho ale odmítla s poukazem na svou oddanost Ježíši Kristu a také andělovi, neboť byla přesvědčena, že jen anděl jí mohl dát takový návod. Zde je: Do dvou liber čtyřikrát předestilované pálenky se přidá dvaadvacet liber rozmarýnu. Vše se nechá stát v dobře uzavřené nádobě padesát hodin, načež se to předestiluje na vodní lázni. Způsob užívání však chybí.

Badatelka, jejíž skutečná osoba zůstává pouhým stínem

Marie Meurdrac měla značné znalosti botaniky, alchymie a samozřejmě také lékařství, přičemž vycházela z renomovaných autorů – Matthioliho (1501–1577), Dioskúrida (1. stol. n. l.) či Avicenny (980–1037). Opakovaně se dovolávala Stvořitele a Písma svatého, především když chtěla zdůraznit význam „rostlinného království“, jemuž by měla být dávána přednost před „živočišným“ a „minerálním“. Podle ní to vyplývá z První knihy Mojžíšovy, neboť jako první stvořil Bůh rostliny, aby těšily člověka a také aby mu po vyhnání z ráje sloužily jako léky. Když pak Bůh potrestal hříchy světa potopou, netýkalo se to rostlin, o nichž se v této souvislosti nic nepíše, ba co více, právě olivová ratolest se stala důkazem vítězství nad zkažeností. Toto stanovisko však současně přivedlo paní Marii do úzkých, když se rozepisovala o kovech a minerálech. Vyřešila to konstatováním, že i když jsou tyto substance člověku velmi vzdálené a Písmo svaté se o jejich stvoření nezmiňuje, osvědčily se jako léky s dobrými účinky. Tyto léky je třeba připravovat co nejpečlivěji, neboť jejich účinek bývá velmi mocný, přestože bývají předepisovány v malých dávkách a jen v případech úporně přetrvávajících nemocí. Mocnost účinku si lze představit na jednom z preparátů, který Marie uvádí jako „dávivé víno“ a lékařská fakulta pařížské univerzity jej uznala jako lék v roce 1666. Postup byl jednoduchý – z kovového antimonu se vyrobily pocula vomitoria, poháry, v nichž se nechalo stát víno, aby po nějaké době získalo dávivé účinky.

Opouštíme Marii Meurdrac, která je jako skutečná osoba spíše stínem. Mnoho o ní nevíme, zato její dílo je znamenitým obrazem doby. Ilustruje jednak přechod mezi alchymií a chemií, jednak postavení žen ve vědě 17. století.