Invazní rostliny a invazní psychózy

Petr Pyšek a Jiří Sádlo informují o tom, co je z rostlin u nás domorodec a co příchozí. Je to záslužný čin, a to nejen v oblasti botaniky. Ukazuje mimo jiné, že obecné soudy o heterogenních skupinách jsou dobré buď k nekonečným „pivním“ diskusím, nebo k ideologické agitaci: hmyz je užitečný – škodlivý, zavlečené rostliny jsou pro nás dobré – špatné, bakterie člověku prospívají – škodí, atd. Vždy je tu jediná odpověď: jak které(ý), jak kdy a jak kde.

Bohužel, jakmile však autoři výborně zpracovaného příspěvku vstoupí na pole genetických modifikací, nastane u nich invaze „GMO psychózy“, jak o ní mluvil jeden z komisařů EU. Aby podpořili svou víru v „bohapustý hazard“ celé heterogenní skupiny GMO, dopouštějí se něčeho, co by vědec neměl nikdy udělat: jako důkaz k svému tvrzení podstrčí případ, jenž dokumentuje limit klasického šlechtění, který právě GMO mají odstranit. Ten uvedl na pravou míru M. Ondřej. Ovšem formulace je taková, že neodborník si pod „geneticky upravená kukuřice“ (LN – pro odborníky vylepšeno) dosadí transgenní. Jimi uváděný příklad ukazuje pouze jedno: riziku se nevyhneme ani při klasických metodách. Jediná možnost je nedělat nic.

Dále uvádějí, že se geny z modifikovaných plodin dostávají do přírody. Pro čtenáře ihned uvedou příklad: ředkvička. Ani v souborných databázích jsme nenašli, kde a kdy by byla připravena a do praxe uvedena geneticky modifikovaná ředkvička, ale způsob, jakým ji autoři předvádějí, musí čtenáře přesvědčit, že mu roste za humny a šíří zhoubný gen.

V praxi je dnes přes 2300 radiačních mutant z více než 163 druhů rostlin. Např. J. Salava, D. Chodová a J. Mikulka ukazují, že o vzniku rezistence na herbicidy potlačující acetolaktátsyntázu rozhoduje jediný rozdíl v kodonu 574. Nemůže se takový mutovaný gen šířit? Není tedy radiační mutageneze bohapustý hazard? Ještě bohapustější, protože na rozdíl od transgenních odrůd, které musí před schválením projít prověrkou podle více než stovky kritérií, se radiační mutanty neprověřují ani ze zdravotního, natož z ekologického hlediska.

V tom je totiž základní nedostatek autorů: neznají nebo zamlčují husté síto, kterým musí, zejména v Evropě, projít každá transgenní odrůda. Přenos genů je podrobně studován, u nás např. u hrachu, lnu, brambor, společnost na to vynakládá nemalé prostředky (projekt NAZV QC 1362), mnoho kolegů řešení těchto otázek věnuje své úsilí – a autoři veřejnost informují způsobem, který to vše bohorovně přehlíží.

Na GMO psychóze si dělají kariéru politici i některé organizace a berou z ní „šťávu“ méně poctiví žurnalisté. Pro vědecké pracovníky je takový postup bohapustý hazard s jejich dobrým jménem.

prof. Jaroslav Drobník, Praha, j.drobnik@atlas.cz

Autoři článku „Zavlečené rostliny“ poněkud matou čtenáře, že pylově sterilní kukuřice je geneticky modifikovaná a tato její genetická úprava již napáchala velké škody.

Problém je v tom, že autoři nerozlišují genetiku a genetické úpravy (modifikace, manipulace). „Genetické úpravy“ je novinářský termín, který měl jednoduše vystihnout vnášení klonovaných genů do genomu, tedy genové manipulace, transgenozi. V uvedeném článku mají autoři na mysli jeden z typů mitochondriálně podmíněné pylové sterility kukuřice (cms-T), který nemá s genovými manipulacemi nic společného. Je znám nejméně 50 let (tedy déle než genové manipulace) a v 70. letech skutečně jeho používání natropilo v USA velké škody, protože je spojeno se zvýšenou citlivostí k houbové chorobě, působené patogenem Bipolaris maydis. Pylová sterilita je tam podmíněna mitochondriálním genem (obecněji typem mitochondriální DNA, typem cytoplazmy), který fylogeneticky vznikl několika přirozenými nehomologními výměnami mitochondriálních úseků DNA. Vznikl nezávisle na člověku a šlechtitelé jen tento typ cytoplazmy vyselektovali a použili. Nyní se typ T cytoplazmatické samčí sterility kukuřice ve šlechtění téměř nepoužívá, ale existuje několik jiných. Jaderně-cytoplazmaticky podmíněná pylová sterilita je běžná při šlechtění hybridní kukuřice i dalších plodin. Není to ovšem genetická modifikace, ale klasické šlechtění. To, co uvádějí autoři článku, je jednoznačný důkaz, že lze vyšlechtit odrůdu, jejíž vlastnosti se později neosvědčí, a to zcela nezávisle na metodě šlechtění.

Věřím, že k přenosům genů z kulturních do planých druhů u většiny kulturních druhů dochází, a to po celou historii pěstování kulturních rostlin. Není to ale argument proti šlechtění a už vůbec ne proti využívání určité konkrétní metodiky ve šlechtění, je to však důvod k velmi komplexnímu hodnocení všech nově povolovaných odrůd. Na závěr ještě poznámka k jednomu konstatování v článku: „Dnes už máme nezvratné důkazy, že geny z modifikovaných plodin se do přírody dostávají… máme to potvrzeno například u ředkvičky a její divoké příbuzné nebo pro čirok…“

Geneticky modifikované odrůdy ředkvičky a čiroku nejsou.

Miloš Ondřej, České Budějovice, milos.ondrej@bf.jcu.cz

Pozn. redakce:

O tom, že číst a reprodukovat čtené nezvládá každý, kdo se naučil abecedu, se mohou čtenáři přesvědčit, přečtou-li si pozorně znovu inkriminovaný článek Petra Pyška a Jiřího Sádla.