Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Kde hledat ztracený čas

 |  15. 3. 2004
 |  Vesmír 83, 123, 2004/3

Jsou otázky, které střízlivý vědec odvrhne jakožto naivní či nesmyslné, které však kolotají v hlavách dětí a lidových filozofů. Co se dělo dřív, než vznikl vesmír? Co se děje v nemyslitelných oblastech za jeho hranicemi? Prázdný čas? Prázdný prostor? Jak si ale představit prázdnotu, takto totálně míněnu?

Otázky to nejsou vlastně tak zcela hloupé – aspoň pokud nečekáme přímé odpovědi. Jsou dokonce přirozené a řeknu proč. K mé vlastní, lidské situovanosti totiž patří nejen být vždy již někde a někdy, ale také se z tohoto někde a někdy rozhlížet a zajímat se, jaké to je jinde a jindy. Rozdíl je tento: moje běžné „někde“ a „někdy“ má vždy svůj blízký horizont, jenž patří jen mně a mimo nějž, pevně věřím, může existovat spousta zajímavých věcí; naproti tomu vesmír (ve smyslu všechno, co je) má mimo sebe už jen to, co není.

Kosmologové Velkého třesku mají štěstí, že onen třesk sám nelze spatřit. Není odkud. Ostatně i naše teleskopy, které čím dohlédnou dále, tím vzdálenější minulost nám přiblíží (což je samo o sobě pozoruhodné, ale už si na to zvykáme), nakonec narazí na neprůhledný vesmír, a to dokonce ještě „dlouho“ (několik set tisíc let) po jeho vzniku. (Přemýšlejte, co bychom v dalekohledech asi viděli, kdyby vesmír byl průhledný od začátku.) Vědecké teorie dokážou proniknout dál (to jest blíž Velkému třesku), ale řekl bych, že i budoucí teorie se vždy někde musí zastavit. Ať tak či onak, otázka, co bylo před Velkým třeskem, je jaksi nevědecká.

Nechci tak rychle skončit. Co se zamyslet nad tím, zda oním „před“ vlastně nemíříme přímo k totálnímu bezčasí – a tedy nikoliv k nějakému absolutnímu nekonečnému času, který by nejen provázel, ale i předcházel veškeré myslitelné dění. A jediné, co pro takový záměr dovedu, je místo do hlubin a dálek vesmíru zkusmo pohledět k běžné lidské zkušenosti. Ta je totiž posledním útočištěm při vyhmatávání smyslu v obecných výpovědích o světě a jeho ustrojení.

Paměť každého z nás je zaplněna vzpomínkami. Pamatujeme se na příhody z dětství, rozličné epizody z vlastní minulosti, důležitější i méně důležité. Kdo četl slavné Proustovo „Hledání ztraceného času“, ví, o čem mluvím. Cituji:

Všechny ty vzpomínky přidané jedny k druhým tvořily již jen jediný kus, přesto se však mezi nimi daly rozeznat – mezi staršími a novějšími, vzniklými z vůně, pak mezi těmi, které byly jen vzpomínky někoho jiného, od něhož jsem je slyšel – ne-li trhliny a skutečné praskliny, aspoň žilkování a směsice barev, jaké na některých skalách, na některých mramorech prozrazují rozdíly původu, stáří nebo „vývoje“. 1)

Zkusme – to je důležité – zcela potlačit navyklé chápání vlastní prožité minulosti jako „jediného kusu“ (což je vlastně jen extrapolace prožitku přítomnosti jako fáze plynulého kontinua) a uvědomit si, že paměť nám konec konců nenabízí víc než diskrétní, epizodické vzpomínky, oddělené „trhlinami a skutečnými prasklinami“. Někdy se nám podaří vzpomínky i uspořádat: když spolu nějak souvisí, když se některá zjevně vztahuje k něčemu, co bylo dřív, jiná zas k tomu, co bylo později. Každá má ovšem svůj vlastní čas a svůj vlastní prostor – je vzpomínkou na nějakou událost nebo příběh, který má svou vnitřní časovou dimenzi.

Dobrá, teď se ptám: co je mezi těmito vzpomínkami? Jistě, uplynul mezi nimi nějaký čas, změnilo se místo. To vše je však často potlačeno, ztraceno, prostě to nepatří k žádné vzpomínce. Jakoby vymazáno z paměti. Říkám-li „uplynul mezi nimi čas“, je to čas jiný, nikoliv čas jejich příběhů, nýbrž jaksi uměle vložený, domýšlený vnější čas. Hleďme, otázka na ono mezi má smysl, i když nemá odpověď. Míří do nicoty.

Se vzpomínkami na bdělé prožitky se to ostatně má podobně jako se vzpomínkami na prožitky ve snech a ve změněných stavech vědomí. O nich píše Castaneda:

Pamatoval jsem si řadu snových představ či scén, ale nebyl jsem schopen je správně seřadit. Měl jsem pocit, že každá z nich je jako samostatná bublina, která vplula do mého zorného pole, a pak zase zmizela. Nebyly to však scény jenom k pozorování. V každé z nich jsem hrál, každé z nich jsem se zúčastnil. 2)

Jednotlivé vzpomínky ovšem nemají ostrá rozhraní, jejich vnitřní časy nemají jasné začátky ani konce. Mají jen své horizonty. Teprve když se vzpomínky snažíme uspořádat, propojit v onen „jediný kus“, vyvstane před námi ztracený čas jako problém. Horizonty nelze slepovat. Vyjdeme-li z toho, že takto i v běžné zkušenosti – při troše soustředění – nalezneme něco, co nabízí představu relativního bezčasí, či snad lépe, co nevnucuje názor o všudypřítomnosti času, nemusíme se otázkám po času před vesmírem (či po něm) vyhýbat; jen je třeba se smířit s tím, že se nám nedostane přímých odpovědí. 3)

Poznámky

1) M. Proust: Hledání ztraceného času I. (přel. P. Voskovec), Odeon, Praha 1979, s. 177.
2) C. Castaneda: Učení dona Juana (přel. M. Krůta), Volvox Globator, Praha 1997, s. 144.
3) Tato úvaha o čase je spřízněná s údajným bonmotem Marvina Minského: „Nevěřím, že vesmír existuje!“ (viz článek F. Koukolíka v Lidových novinách 7. 2. 2004), v němž je existence míněna jako výskyt nějaké věci v čase a prostoru. (K různým pojetím času se vztahují též mé úvodníky ve Vesmíru – 80, 363, 2001/781, 363, 2002/7.)

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné