Jiná malebnost

Četl jsem si v letošním horkém létě eseje pražského rodáka Viléma Flussera, velkého teoretika médií a technických obrazů, které z pozůstalosti psané v portugalštině přeložila a k vydání připravila paní Edith Flusserová. ¹⁾ V eseji o dešti jsem našel toto pěkné vymezení protikladu přírody a kultury: Je příjemné pozorovat déšť za okny. Tam venku zuří přírodní síly a krouží dokola jako vždy beze smyslu. Koho toto kroužení zachvátí, je bezmocně vystaven mocnému víření a neovladatelným silám. Zde uvnitř jsou ve hře jiné procesy. Kdo je uvnitř, řídí události. Pocit bezpečí má původ v jiném pocitu, totiž že se během nesmyslného překotného přírodního dění nacházíme v dějinách a v kultuře. Větrem hnané kapky, dopadající na okenní sklo, představují vítězství kultury nad přírodou. Pozorujeme-li déšť přes okno, nenacházíme se jen vně tohoto deště, nýbrž v situaci protikladné. Tato situace charakterizuje kulturu, totiž její schopnost pozorovat přírodu z odstupu.

Kultura jako odstup od přírody, schopnost vyčlenit se z přírody a zaujmout vůči ní stanovisko. Mluvíme-li o přírodě, vždy už zaujímáme nějaké stanovisko zděděné, naučené, kulturně podmíněné, zkrátka stanovisko, do nějž jsme se přirodili, a jen zřídka se někomu podaří nalézt stanovisko nové. V tomto smyslu není žádná příroda o sobě a hesla typu návrat k přírodě znamenají vždy buď návrat k nějaké dřívější perspektivě, dřívějšímu odstupu, nebo vytvoření varianty nějakého takového odstupu. Stejně tak snahy o zpřírodnění přírody (např. proměny francouzských geometrických parků na romantické přírodní krajiny anglické nebo některé snahy ochránců přírody) jsou jen změnou odstupu a vnucením tohoto postoje přírodě. I takzvané přírodní národy mají propracovaný svůj odstup od přírody, většinou jak ukazuje sociální a kulturní antropologie odstup (kulturu) rozhodně ne primitivní.

Odstup od přírody je vlastní jak vědě, tak umění, a odstupy - perspektivy se v průběhu dějin proměňovaly. V oblasti výtvarného umění tyto proměny těsně souvisejí s proměnami estetického vnímání přírody.²⁾ Dějiny estetiky přírody, toho, co kdy bylo pokládáno v přírodě za krásné, jsou fascinujícím sledem až nepochopitelných proměn. Od naprosté lhostejnosti k takzvaným krásám přírody přes děs z toho, co pokládáme za zvláště krásné v dané době (např. až do 19. století les nebo velehory). Uvádívá se příklad estetika J. J. Winckelmanna, který se v 18. století při spatření Alp prý pozvracel hnusem. Na Přírodovědecké fakultě UK se nyní realizuje grantový projekt věnovaný právě dějinám a filozofii estetického vnímání přírody a má už některé zajímavé výstupy (např. v knize B. Ptáčkové, K. Stibrala a kol. Estetika do kapsy, Olomouc 2002). Estetická hlediska hrají ovšem významnou roli i ve vědě.

Máme mnoho adjektiv, jimiž vyjadřujeme estetické uspokojení při pohledu na krajinu. Je mezi nimi jedno, které je velmi výmluvné: malebný. Nevyjadřuje ani tak to, že je to krajina, kterou by stálo za to namalovat, jako spíše to, že tato krajina odpovídá té představě krásné krajiny, kterou jsme většinou nevědomě přejali z obrazů vynikajících malířů. Ti přece nemalují malebnou krajinu (to dělají druhořadí a podřadní výtvarníci), nýbrž krajina se stává malebnou až jejich dílem, které je vždy symbolotvorné.

Obrazy Bohdana Hostiňáka jsou neustálým dialogem a zápasem s klasickou krajinomalbou. Jeho starší obrazy se zakládají na šifrách, kódech, symbolech, jimiž se pokoušel uchopit tajemství reality a zároveň tuto realitu i zpochybnit, virtualizovat. Tyto šifry a kódy se pak staly součástí jeho krajin, které jsou zrovna tak realistické jako virtuální. Právě z tohoto spojení symbolického, vznešeného, s klasicky realistickým, nízkým, vznikají krajiny-příběhy virtuálně-reálné, bizarní, snové, ironické i alegorické. Předvádějí nám jinou malebnost.