Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Struktura a čas

 |  4. 8. 2003
 |  Vesmír 82, 478, 2003/8

Říkává se tomu duch doby, Zeitgeist, a tímto slovem se chce vyjádřit ne zcela racionálně uchopitelné souznění v pojímání, pociťování světa a událostí v něm, souznění filozofie, vědy i umění. Zabývá se tím u nás nepříliš pěstovaná historie idejí. Příkladů takových souznění je mnoho, např. realizmus v umění 19. století, Comtův pozitivizmus, empirizmus a materializmus tehdejší vědy nebo později souznění Wittgensteinovy filozofie s funkcionalistickou architekturou. To dokonce nabylo viditelné podoby ve vídeňské vile, již Wittgenstein stavěl spolu s Loosovým žákem Paulem Engelmannem a již někdo nazval „logikou, která se stala domem“. A stejně tomu bylo i s konstruktivistickými a strukturalistickými tendencemi meziválečného období. Konstruktivizmus se stal životním stylem, symbolem pokroku a civilizmu. Tak jako ve filozofii byly vědecké teorie pokládány za logické konstrukce z elementárních smyslových daností (například u Carnapa), tak i nová umělecká díla byla pojímána jako svobodné vynálezy lidí, které si už nevypůjčují nic z přírody, nic nenapodobují, nýbrž jsou konstrukcemi, jež se případně blíží skrytému geometrickému řádu světa. Toto umění mělo formovat nového člověka, racionalizovat lidský život i společnost, připravovat novou epochu. Zmíněná vize byla velmi silná a bez ohledu na to, že u mnohých autorů skončila v ideologizovaných zrůdných podobách, jsou původní díla těchto autorů dodnes velmi působivá.

Konstruktivistické tendence se znovu vynořily až po válce, koncem padesátých let. Zbaveny ideologizujících příměsí souzněly s logikou, matematikou (zvláště kombinatorikou), teorií informace, lingvistikou, sémiotikou, kybernetikou a vznikající informatikou. V šedesátých letech byly u nás vedle končícího informelu (spolu se surrealizmem a imaginativním malířstvím) nejsilnějším uměleckým směrem, který dodnes neztratil na své síle.

Čelným představitelem těchto tendencí byl a je Milan Dobeš. Už koncem padesátých let, v době značné izolace od světového umění, nezávisle objevil vizuální jevy vyvstávající z geometricky precizně rýsovaných obrazců, z kombinací a permutací černých a bílých ploch. V pozadí je vždy nějaká struktura, chápaná téměř čistě matematicky, tedy jako soustava čistých vztahů, v principu nezávislých na konkrétní realizaci. Určitá výtvarná realizace je pak vizualizací takové struktury. Problém, který se stal pro Dobešovo dílo centrálním, spočívá v tom, že takové struktury jsou atemporální, nečasové, statické. Dobeš objevil, že některé vizualizace struktur dokážou v divákovi evokovat pohyb, a tudíž i čas, ovšem pohyb virtuální, jakési „dýchání struktur“ či „pohyb nehybného“. Zároveň začal experimentovat i s pohybem aktuálním, a stal se tak u nás průkopníkem nejen kinetického, ale i optického umění. Od devadesátých let pak používá i zrcadlové fólie, s jejichž pomocí vytváří rafinované zrcadlové plochy, které rovněž evokují pohyb.

Dobešův „dynamický konstruktivizmus“ byl ojedinělý i v kontextu světového umění. Milan Dobeš udržoval styky s čelnými představiteli konstruktivních tendencí nejen u nás, ale i v zahraničí. Přátelskými výměnami tak vznikala od šedesátých let zcela ojedinělá kolekce „geometrického“, konstruktivistického, kinetického a optického umění. V Zámočnické ulici, v samém středu historického jádra Bratislavy, byl v letech 1999–2001 rekonstruován původní měšťanský dům se středověkými základy a barokní fasádou. Zásluhou nadace Evropská kulturní společnost bylo v zmíněném domě otevřeno Múzeum Milana Dobeša, v němž je nyní tato unikátní sbírka spolu s reprezentativním výběrem děl Milana Dobeše přístupná veřejnosti. Mnohé z umělců, jejichž díla jsou součástí sbírky, jsme už ve Vesmíru představili, například Huga Demartiniho, Dalibora Chatrného, Jana Kubíčka, Radka Kratinu, Pavla Rudolfa, Stanislava Kolíbala, Václava Boštíka, Zdeňka Sýkoru, Rudolfa Sikoru, Vladislava Mirvalda. V tomto čísle konečně představujeme i Milana Dobeše.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné