Svět a světlo

Slova svět a světlo v češtině těsně souvisejí, dokonce tak, že svět bylo původně světlo, a teprve pak země světlem ozářená, viditelná, tedy dnešní svět. Zatímco světelnou metaforiku (např. vysvětlování, vyjasňování, ozřejmování a vše, co souvisí s viděním a věděním atd.) sdílíme s většinou jazyků, světelnou metafyziku má čeština (spolu se slovenštinou a polštinou) na rozdíl od většiny jiných jazyků tímto slovním příbuzenstvím v sobě přirozeně obsaženu. Stvoření světa začalo podle Bible světlem: Bůh vnesl světlem řád do chaosu (temnot) a tak povstal svět. Svět je řádem, je to logos, a začíná-li Janovo evangelium slovy „Na počátku byl logos“, neříká vlastně nic jiného, než co je na začátku Starého zákona; světlo je „znázorněním“ (zviditelněním) logu. Toto počáteční světlo je ovšem jiné než světlo „obyčejné“, pomocí nějž vidíme očima; také v biblickém příběhu byly „nebeské svítilny“ stvořeny až pozdějšího dne. Středověcí filozofové a teologové pečlivě rozlišovali mezi dvěma latinskými slovy pro světlo: lux znamenalo světlo jako princip, počátek věcí, jsoucen, událostí apod., zatímco lumen bylo světlo druhořadé, odvozené, obyčejné, viditelné. Lumen má ovšem počátek v lux, je jeho obrazem či reprezentací. Proto je důležité zkoumání světla jako lumen, neboť tak se můžeme něco dovědět o skutečném počátku a řádu věcí, o lux – o tom světle, které „osvětluje každého člověka“. Světelný paprsek byl vzorem přímky a Eukleidova geometrie byla kosmologií; Eukleidés kromě Základů (geometrie) napsal i spis o optice. Tyto představy o světle jsou také v počátcích experimentální (empirické, na pokusech založené) vědy, především u Roberta Grossetesta (12.–13. stol.), podle nějž vše je manifestací světla, vše vzniklo a vzniká emanací, difuzí světa, které se šíří podle geometrických zákonů. Pro Grossetesta, a zvláště pak pro jeho pokračovatele Rogera Bacona, hlavního zakladatele experimentální vědy, je optika nejdůležitější a první mezi vědami. Světelná metafyzika je i po mnoho proměnách, přejmenováních a „racionalizacích“ dodnes v základech našeho vědeckého obrazu světa.

Václav Cigler je znám především svými realizacemi skla v architektuře, jeho dílo však vůbec nelze tak jednoduše zařadit. Byl jedním z prvních, kteří v šedesátých letech objevili čisté výtvarné hodnoty broušeného optického skla a v kontextu tehdejších tendencí konkretizmu a kinetizmu byl jediným umělcem (patrně i ve světovém kontextu), kdo důsledně se sklem takto experimentoval – a experimentuje, jak dokládá osmnáctimetrové kyvadlo (skutečně se pohybující), jehož fotografii přinášíme na zadní stránce. Jsou to experimenty se světlem, v nichž „sklo je materiálem světla“. Ústřední roli světla v Ciglerově díle dokládá i řada světelných projektů, z nichž většina nebyla realizována (ke škodě naší, jako tomu bylo v případě světelného komínu pro elektrárnu v Ejpovicích, ale i ke škodě Ameriky, která nakonec z finančních důvodů nerealizovala jeden z Ciglerových vítězných projektů pro světovou výstavu v New Orleans; jeden z nich je reprodukován níže na této stránce). Od konce padesátých let se Václav Cigler zabývá krajinnými projekty, zkoumáním prostorových vztahů, dotvářením krajiny, světelnými projekty­projekcemi, které by bylo vidět jen z velkých výšek (projekt pro Terezín s použitím světélkujících barev), projekty „navrácení Země do původního stavu“ – jeden z nich reprodukujeme na vnitřní straně obálky.

Světlo (svět) je ústředním tématem všech Ciglerových prací. Je to hledání toho světla, které je řádem věcí, světla jako lux, prostřednictvím experimentů se světlem očima viditelným, světla jakožto lumen. Je to cesta podobná té, kterou započali Grossetest a Roger Bacon, je to cesta vidění-vědění.