Klonování lidí – ne (zatím)!

Přestože se k otázce klonování lidí nikdo nechce moc vyjadřovat, protože jde o příliš ožehavé téma, po narození ovce Dolly (viz Nature 365, 810–813, 1997 a Vesmír 77, 567, 1998/10) bylo jasné, že se časem někdo pokusí o totéž u člověka. Zejména poté, kdy se ukázalo, že celý postup je opakovatelný, a narodily se klony dalších druhů zvířat. V prosinci loňského roku nám byla předložena zpráva, že se údajně již narodilo klonované dítě. Vzhledem k tomu, že tato informace pocházela od sekty raeliánů, a navíc nebylo umožněno provést příslušné genetické testy, které by skutečně potvrdily, zda jde o klon, nikdo tomu příliš nevěří. To by však nemělo znamenat, že se o naklonování člověka nikdo nepokouší, známí jsou především S. Antinori a P. Zavos. Vědecká veřejnost se ale zatím v převážné většině staví k podobným „experimentům“ odmítavě. Proč?

Bude se člověk někdy klonovat? ANO

I když na tuto otázku vědci odpovídají vyhýbavě, jsou (a nejen oni) přesvědčeni o tom, že k naklonování člověka časem dojde. Pokud se o tuto oblast jen trochu zajímáme, zjistíme také, jak se mění náš postoj. Zpočátku bylo klonování člověka nesmyslně prezentováno jako postup, který povede výhradně k produkci diktátorů, extravagantních milionářů, superžen jako milenek atd. Nebyla nám dána šance rozumně vysvětlit, že snad mnohem větší tragédií by bylo mít svou vlastní kopii, byť například o 50 let mladší. Tato představa je mnohem děsivější než klonovaný diktátor. S. Antinori a P. Zavos proto přišli s jinou strategií: klonování jako forma léčby absolutní neplodnosti. Ta se zdá být mnohem přijatelnější. Je pochopitelně optimální mít dítě přirozenou cestou. Pokud to není možné, existuje řada postupů asistované reprodukce, které jsou schopny vyřešit i velmi komplikované případy. Vyskytují se však situace, kdy ani tyto techniky nemohou pomoci. Jde o případy, kdy jeden (výjimečně oba) z partnerů neprodukuje vůbec žádné pohlavní buňky. A děti chce mít v podstatě každý, tak proč nevyhovět. Zde by mohlo k řešení přispět právě klonování. Není třeba tento postup nabízet ani nikoho nutit. A poptávka není vůbec malá.

Dokážeme klonování lidí celosvětově zakázat? NE

Určitě ne. V tom se snad všichni shodují. Můžeme ho zakázat u nás, v celé Evropě, v USA. Určitě se však na světě najde země, kde zákaz klonování platit nebude. A to je velký problém, nad klonováním nebude kontrola. Tak by nám mohly být prezentovány jen úspěchy a zamlčovány komplikace, neúspěšné a tragické případy. Jak uvedeme dále, těch můžeme očekávat dost.

Získáme skutečně přesné kopie dárce jádra? NE

Zcela jasným důkazem jsou jednovaječná dvojčata. Ta zná snad každý z nás, a každý jistě potvrdí, že nejsou absolutně stejná a v některých případech se jejich osobnost projevuje velmi odlišně. U identických dvojčat je biologický materiál (jádro, cytoplazma), ze kterého jsou jejich těla složena, absolutně stejný. Obecně vyrůstají ve stejném prostředí a stejná je i jejich výživa. I kdybychom se při klonování snažili sebevíc, stejnou situaci nenavodíme. S velkou pravděpodobností bude odlišný cytoplast (vejce zbavené jaderného materiálu), do kterého bychom jádro přenášeli. Zdá se, že i místo v děloze, kam se embryo implantuje, ovlivňuje to, jak bude jedinec vypadat. Stejná nebude ani fyziologie matky, ani její výživa. To všechno se ukázalo i u naklonované kočky, jejíž chování je zcela odlišné od chování dárce jádra. A to nemluvíme o vzhledu.

Máme dostatek informací od jiných druhů k tomu, abychom se mohli do klonování člověka pustit? NE

Určitě je tomu naopak, veškeré poznatky, které máme, nám jasně naznačují, že pustit se do klonování člověka je velmi riskantní. Především efektivnost klonování je velmi nízká, i když postup perfektně zvládáme. Ze sta pokusů (úspěšného přenosu jádra) se narodí jedno až tři mláďata. Analogicky to znamená mít od dárkyň (žen) 100 vajec na jedno naklonované dítě. Získat 100 vajec není vůbec jednoduché. To by ale nemusela být hlavní překážka. Mnohem závažnější komplikací je to, že většina klonovaných embryí zanikne u zvířat během březosti. Může to být hned na začátku, může to být ale třeba až ve druhé polovině. Bylo by totéž akceptovatelné i u žen? Určitě nejzávažnější je ale to, že se klony velmi často rodí s různými abnormalitami, mají až dvojnásobnou váhu oproti kontrolním jedincům (syndrom velkých mláďat) a bezprostředně po narození umírají na různé komplikace. I v případě, že naklonovaní jedinci vypadají po porodu zcela normálně a ani počáteční období jejich života neukazuje na žádné problémy, mohou se komplikace projevit mnohem později. Nedávná studie japonských vědců ukázala, že délka života klonovaných myší je oproti jedincům kontrolní skupiny přibližně poloviční. Pak začaly zvířatům selhávat různé orgány. To by bylo u lidí absolutně neakceptovatelné.

Známe příčiny a východiska jak předejít abnormalitám u klonovaných zvířat? NE

Nemůžeme s jistotou říci, jaké jsou příčiny. Obecně se za hlavní příčinu považuje, že nedokážeme vrátit jádro, které přenášíme, do stavu rovnocenného situaci bezprostředně po oplození. V některých případech se to více či méně podaří, pak se klonovaný jedinec narodí a zdá se být normální. Jindy se to podaří pouze částečně, pak se mohou narodit jedinci, kteří zahynou bezprostředně po narození. Příčina nemusí být jenom ve vlastním jádře, určitě ne všechna jsou pro přenos vhodná. Zdá se však, že i vlastní technická stránka klonování hraje velmi významnou úlohu. Tak byla položena i otázka, zda je vůbec některé naklonované zvíře absolutně normální. I když bylo v této oblasti získáno mnoho informací, východisko určitě zatím neznáme.

Ale ….

Výše uvedený výčet komplikací jasně mluví proti tomu, aby se kdokoliv pustil do klonování lidí. Jestliže však chceme být skutečně objektivní, měli bychom uvést argumenty, proč by tomu tak nemuselo být u člověka. Některé postupy byly zavedeny v humánní asistované reprodukci mnohem dříve než u laboratorních a hospodářských zvířat. Příkladem je oplození oocytů (vajec) in vitro – děti ze zkumavky. Ani u laboratorních, ani u hospodářských zvířat se stejného úspěchu doposud nedosahuje. Intracytoplazmatická injekce spermie do oocytu je rutinním postupem v humánní medicíně, kdy manžel nemá dostatečný počet spermií. U zvířat by se nám o stejné úspěšnosti mohlo jen zdát. Syndrom velkých mláďat se vyskytuje u myší a dalších zvířat nejen při klonování, ale často i v případech, kdy se embrya vyvíjejí po určitou dobu mimo tělo matky – ve zkumavce. U lidí jde o jev absolutně neznámý. S vysokou pravděpodobností ale můžeme předpokládat, že by se některé abnormality u klonovaných dětí mohly vyskytnout. Zda tomu tak skutečně bude, zjistíme, až se klonované děti narodí.

Východiska?

Jisté je, že údaje získané z klonování zvířat mluví jasně proti aplikaci tohoto postupu u lidí. Přinejmenším by se do toho neměl nikdo pouštět, pokud nebudeme vědět více. Nechtěli jsme diskutovat otázky etické, to přenecháme odborníkům v dané oblasti. Celkově však jde o velmi komplikovaný problém, který za dané situace nemá řešení. Řada odpovědí by se dala získat i z pokusů s klonovanými embryi, která by nikdo nepřenášel příjemcům a která by následně sloužila jako zdroj embryonálních kmenových buněk pro buněčné terapie – tzv. terapeutické klonování, terapeutické přenosy jader. Pokud by se u těchto embryí ukázaly odlišnosti (např. v imprintingu, v aktivaci některých genů), byl by to jasný varovný signál, abychom se do klonování lidí nepouštěli. A pokud se neukážou… ?